Naši absolventi| Zuzana Leopoldová| Život ve Španělsku, díl první
17. listopadu 2015 Zuzana Leopoldová

Život ve Španělsku, díl první

Obor European Social and Political Studies, kterému se v Londýně věnuji, je velice mezinárodní a je v něm proto kladen velký důraz na studium jazyků.

Třetí ročník všichni studenti pravidelně tráví v zahraničí s cílem vypilovat jazykové schopnosti a blíže se seznámit s kulturou, která daný jazyk obklopuje.  Já jsem jako studentka španělštiny byla vybrána, abych tento akademický rok strávila na Universidad Complutense de Madrid.

Ve Španělsku jsem byla v minulosti už několikrát, ale pokaždé se jednalo o nějaký typ “dovolené”: kurz španělštiny v Málaze, když mi bylo asi 15, poutní cesta Camino de Santiago o pár let později, výměnný program se střední školou v Toledu, který jsem pomáhala organizovat a několik návštěv přátel, jež jsem díky tomu potkala. “Dovolenkování” a život ve Španělsku jsou dvě naprosto, ale naprosto odlišné věci, o čemž jsem měla možnost se přesvědčit hned v prvních několika týdnech mého pobytu.

Začněme třeba hledáním ubytování. Slíbila jsem si, že vzhledem k tomu, že jsem loňský rok strávila v šíleném studeném sklepním pokoji s výhledem na špinavou zeď, můj letošní domov bude (doslova) krokem vzhůru. Na internetu jsem našla tisíce a tisíce nabídek, což mi dalo (bohužel mylnou) iluzi, že je z čeho vybírat. Poté, co jsem se snažila zkontaktovat přes sto padesát lidí, padesátkrát narazila na záznamník, zjistila, že spousta telefonních čísel v inzerátech neexistuje a dozvěděla se, že většina inzerátů ani není aktuální a nikdo se je jen neobtěžoval smazat, jsem úspěšně dokázala domluvit patnáct prohlídek. Moje představa a představa Španělů o tom, co znamená „prostorný“ se bohužel dost liší, a to samé platí pro pojmy jako „světlý a vzdušný“, „nově zařízený“, „čistý“ nebo „útulný“. Z patnácti bytů, které se zprvu jevily jako adekvátní, bylo čtrnáct nějakým způsobem naprosto nevyhovujících: půdní byt se stropem tak nízkým, že ani já se 172 centimetry bych se v něm nemohla postavit, aniž bych se hlavou nedotýkala stropu, byt s dvěma malinkými okny vymalovaný tmavě fialovou barvou, byt (prý) pro dva, jenž byl menší než můj dětský pokojíček  nebo velice slibně vypadající byt s terasou v šestém patře... bez výtahu. To pak člověku nevybavený byt bez topení (což jsme bohužel zjistily až po podepsání nájemní smlouvy) nepřipadá tak špatný.

Shánění bytu bylo únavné a stresující, ale věřte mi, bylo to i horší. Pokud jste někdy sledovali dokument o Španělsku a mysleli si, jaká ta jejich typicky uvolněná nátura není skvělá, nechte mě prosím vyvést vás z omylu – není. Všechno tu tak šíleně trvá. Poté, co jsem do banky donesla všechny potřebné dokumenty, bylo mi řečeno, že za pět dní mám přijít znovu a společně podepíšeme smlouvu. Když jsem po pěti dnech přišla, poprosili mě, zda bych mohla přijít mañana (španělsky „zítra“, pokud jste dosud měli to štěstí a tento termín neznali). A druhý den to samé.  A když jsem třetí den znovu přišla a viděla, že mě stále ještě nemají v databázi, trochu jsem ztratila nervy. Neříkám, že je to ten správný postup, ale fungovalo to a já za pár hodin odcházela s novým bankovním účtem.

Při zařizování Wi-Fi jsem byla třikrát poslána pryč s tím, že nemám ty správné dokumenty. Třikrát jsem je z banky přinesla, ale slečnám v obchodě stále připadalo, že jsem neprošla dostatečnou dávkou utrpení a vymýšlely si důvod za důvodem, proč mi nemohou internet zařídit. Tenhle problém velice promptně vyřešily slzy, protože jedné ze slečen mě bylo líto a všechno hned vyřešila. Občas mám takový pocit, že smyslem jejich života je dělat ten můj co nejsložitější.

Abych získala španělské číslo sociálního pojištění (kdyby se mi tu nějakým záhadným způsobem podařilo sehnat práci), musela jsem sedm týdnů čekat na smluvenou schůzku. Když jsem na ní přišla s desetiminutovým předstihem, vrazili mi do ruky malý papírek s číslem a řekli, že až se moje číslo objeví na velké tabuli na zdi, jsem na řadě. Na tabuli v ten moment svítila velká červená třicítka. Na mém papírku bylo číslo 76. Naštěstí jsem přišla připravená a předtím, než se na tabuli objevilo moje číslo, stihla jsem přečíst snad třetinu Hemingwayova románu Komu zvoní hrana. Když jsem pak konečně seděla před nepřátelsky vyhlížející úřednicí, bylo mi řečeno, že sice mám všechny správné dokumenty, ale nejsou ve španělštině, tudíž mi to číslo nemůže dát a já si mám domluvit další schůzku.  Vyndala jsem tedy na stůl další (a naprosto náhodný) dokument v angličtině, na kterém byl nečitelný podpis a hezké razítko (to Španělé rádi, na to oni slyší), a s odhodlaným výrazem ve tváři řekla něco jako „tohle bude stačit“ a – voilà – číslo mi beze slova přidělila. Další důkaz toho, že Španělští úředníci podstupují speciální průpravu ve ztěžování života cizincům.

Když tohle vyprávím přátelům, kteří žijí v Londýně, kde mi všechno najednou připadá nepředstavitelně rychlé a logické, myslí si, že přeháním (kéž by to tak opravdu bylo). Naštěstí je teď ale půlka listopadu, venku je dvacet stupňů, mraky jsem na obloze nezahlédla od začátku minulého týdne a Madrid je nádherný, takže to mi všechny ty trable kompenzuje. No posuďte sami:  


Všechny blogy

21. dubna 2017

Hon na myš

Od doby, co jsem se před čtyřmi lety přestěhovala do Londýna, mě toto město neustále zásobuje...

Více
12. prosince 2016

Londýn na dvou kolech

Do čtvrtého – a zároveň posledního – univerzitního ročníku jsem nastoupila velice nadšeně a...

Více
6. července 2016

Jak si zamilovat Španělsko

Připadá mi, jakoby to bylo včera, když jsem si zoufale hledala...

Více
2. března 2016

To nevymyslíš!

… vítejte u dalšího dílu seriálu “To nevymyslíš!” aneb “Momenty, kdy jsem si myslela, že je...

Více
17. listopadu 2015

Život ve Španělsku, díl první

Obor European Social and Political Studies, kterému se v Londýně...

Více
26. června 2015

Co mě druhák naučil mimo přednášky

Když se zpětně zamyslím nad druhým rokem stráveným na univerzitě,...

Více
4. března 2015

Rok druhý, semestr první

Zatímco v prváku člověka stěhování a přechod na univerzitní styl života může ohromit, v druháku...

Více
7. ledna 2015

Trable v ráji

Poté, co jsem kvůli zhoršené politické a bezpečnostní situaci byla nucena zrušit mou plánovanou...

Více
2. července 2014

Strasti a slasti třetího semestru

Poslední semestr mi uběhl rychleji, než bych si sama přála. Ačkoli...

Více
12. března 2014

Hektické londýnské jaro

Věci, které se kolem mě udávají, začínají po trochu lenivém rozjedu nabírat pořádný spád.

Více
27. listopadu 2013

Z ospalé vesničky do víru velkoměsta

Klasická úvodní konverzace prváků na vysoké škole (zejména v...

Více
Zpět na hlavní stránku