2. března 2016 Zuzana Leopoldová

To nevymyslíš!

… vítejte u dalšího dílu seriálu “To nevymyslíš!” aneb “Momenty, kdy jsem si myslela, že je něco přece tak jednoduché a logické, že ani Španělsko by to nedokázalo zpackat, a Španělsko se mě rozhodlo přesvědčit o opaku.”

Ráda bych hned na začátek řekla, že Madrid je skvělé místo a mám ho velice ráda, i když to tak z mého prvního článku možná nevypadá. Dnes jsem si pro vás připravila tři příhody z několika posledních týdnů, nad kterými mi zůstal rozum stát.

Mé zkouškové začalo první týden v únoru. Měla jsem celkem čtyři zkoušky, jejichž datum a místo konání jsem znala v relativním předstihu (čímž myslím zhruba tři týdny, po tom, co jsem strávila nesčetné hodiny procházením všech temných koutů webových stránek mé hostující univerzity, protože umístit všechny důležité informace na jedno místo by bylo přece moc jednoduché a přehledné). Když jsem tedy konečně všechno našla, byla jsem natolik bláhová, že jsem si myslela, že zkoušky naplánované na pátého února se opravdu uskuteční pátého února. Ale to ne, dvě z nich se (samozřejmě bez varování) konaly už o deset dní dříve. A když jsem se dostavila na další, našla jsem jen prázdnou a zamčenou třídu. Po malém infarktu (nechci si ani představit, jak komplikovaný by byl proces dojednávání náhradního termínu) jsem od náhodného kolemjdoucího na chodbě zjistila, že zkouška byla přesunuta jinam. Nikdo se jen neobtěžoval zajistit, aby o tom všichni věděli.

Pro extra zpestření zkouškového mě jednou málem okradli přímo před domem a jednou doopravdy okradli, když jsem vyzvedávala mámu na letišti (skvělý začátek její dovolené, nemyslíte?), a to zrovna v ten moment, kdy mi vyčítala, že nosím kabelku ledabyle přehozenou přes rameno, a že si jen říkám o to, aby mě někdo okradl.  Nastupovaly jsme do přeplněného metra, já cítila krátké škubnutí a ve zlomku vteřiny byly peníze, které jsem shodou okolností chytře vybrala zhruba půlhodinku předtím, mé kreditky, občanky, řidičáky, studentské kartičky a věrnostní kartičky tytam. Spíš než vidina toho, kolik času strávím blokováním a nahlašováním ztracených dokumentů a vyřizováním nových, mě víc mrzelo slyšet to nepříjemné „já jsem ti to říkala“ z úst mé drahé matky.

A teď poslední, snad nejnesmyslnější z historek, které jsem na dnešek připravila. V poštovní schránce nám jednoho dne přistála upomínka za nezaplacení účtu za elektriku. Proč jsme nezaplatily včas, ptáte se? To proto, že náš byt (a i všechny věci s ním spojené) je registrován na můj španělský bankovní účet. Pokud jste četli můj předchozí příspěvek, možná si pamatujete, jaké úsilí mě stálo si ten účet vybojovat. Co ale nevíte je, že ten účet byl nějakým záhadným způsobem bez mého vědomí v říjnu zrušen, a i když mi Santander už tehdy slíbil, že mi dá do deseti dnů vědět, co se přesně stalo, máme tu konec února a já stále nic nevím. Upomínka ale nebyla žádný problém, dokonce v ní byly přesné instrukce, jak dluh zaplatit: přijít kdykoli do jakékoli z bank a částku uhradit. Jednoduché, přímočaré, tak to má být. Tohle by zvládla i cvičená opice. Nic se přece nemůže pokazit. V den splatnosti (protože jít kdykoli předtím by bylo na můj vkus až moc zodpovědné) jsem se tedy dostavila do banky s účtem v ruce a penězi v kapse. Trpělivě jsem si vystála půlhodinovou frontu, a když jsem se konečně dostala k přepážce, předala jsem zaměstnanci banky zmiňovaný list. Pár vteřin si ho zmateně prohlížel a pak mi ho vrátil se slovy – to mi asi nikdo z Vás neuvěří – že účty se platí každé úterý a čtvrtek, od půl deváté do půl jedenácté, a nikdy jindy to není možné. Asi nestačí, že jsou banky otevřené od pondělí do pátku od půl deváté jen do půl třetí, účty můžete platit jen ČTYŘI HODINY TÝDNĚ

Na druhou stranu existuje i spousta věcí, které mě tu činí šťastnou. Kafe stojí zhruba půlku toho, co v Londýně. Je tu konec února a my v Madridu už máme za sebou dva víkendy, kdy se dalo venku chodit jen v triku (možná je to ale jenom tím, že jsem na podobné teploty zvyklá v Londýně až tak v půlce července). Spřátelila jsem se s lidmi, co provozují pizzerii, nad kterou bydlíme, a pizzu tak mám se slevou. Naučila jsem se plést (lepší pozdě nežli později). Našla jsem si kamarádku s troubou (protože mít v bytě troubu se ve Španělsku asi moc nevede) a před pár dny jsem tu poprvé pekla. I když jsem přišla skoro o všechny dokumenty, karta na metro a pas přežily bez újmy. Konečně vím, kde máme ambasádu (a upřímně doufám, že už se tam nikdy nebudu muset podívat) a v neposlední řadě mi tu pobyt zpříjemňují návštěvy přátel z celého světa. Maličkosti.

 

Všechny blogy

21. dubna 2017

Hon na myš

Od doby, co jsem se před čtyřmi lety přestěhovala do Londýna, mě toto město neustále zásobuje...

Více
12. prosince 2016

Londýn na dvou kolech

Do čtvrtého – a zároveň posledního – univerzitního ročníku jsem nastoupila velice nadšeně a...

Více
6. července 2016

Jak si zamilovat Španělsko

Připadá mi, jakoby to bylo včera, když jsem si zoufale hledala...

Více
2. března 2016

To nevymyslíš!

… vítejte u dalšího dílu seriálu “To nevymyslíš!” aneb “Momenty, kdy jsem si myslela, že je...

Více
17. listopadu 2015

Život ve Španělsku, díl první

Obor European Social and Political Studies, kterému se v Londýně...

Více
26. června 2015

Co mě druhák naučil mimo přednášky

Když se zpětně zamyslím nad druhým rokem stráveným na univerzitě,...

Více
4. března 2015

Rok druhý, semestr první

Zatímco v prváku člověka stěhování a přechod na univerzitní styl života může ohromit, v druháku...

Více
7. ledna 2015

Trable v ráji

Poté, co jsem kvůli zhoršené politické a bezpečnostní situaci byla nucena zrušit mou plánovanou...

Více
2. července 2014

Strasti a slasti třetího semestru

Poslední semestr mi uběhl rychleji, než bych si sama přála. Ačkoli...

Více
12. března 2014

Hektické londýnské jaro

Věci, které se kolem mě udávají, začínají po trochu lenivém rozjedu nabírat pořádný spád.

Více
27. listopadu 2013

Z ospalé vesničky do víru velkoměsta

Klasická úvodní konverzace prváků na vysoké škole (zejména v...

Více
Zpět na hlavní stránku