Flathunting v Londýně je adrenalin

Je tomu právě měsíc, co jsem se vrátil do Londýna, abych mohl dokončit svou celoprázdninovou stáž osobně, v kanceláři, a zároveň najít nějaké místo na přespání pro příští rok. Nejištěné místo na  koleji je totiž bohužel údělem studenta snad všech londýnských univerzit. Vzhledem k tomu, že se akademické volno chýlilo ke konci, začalo být ubytování docela prioritou.

Bylo 10. září, kdy jsme s přítelkyní vyrazili na první prohlídku. Na agenta jsme čekali asi půl hodiny. Představil se jako Amar. Cestou mi hned nabídl cigaretu (tu jsem k jeho lítosti odmítl), nicméně jemu tabák zřejmě dodal kuráž, a tak jsme se dali do řeči. Celkem ho zaujalo, že studuji Imperial a hned se mi pochlubil, že jeho bývalá dělala King's. Ale že nebyla moc „strítvajs“ (pozn.: [streetwise] - slangový výraz pro někoho, kdo se umí pohybovat na ulici - se později stal mottem celého hledání bytů) a že to s ní nestálo za moc. On sám prý dělal nejdřív chemii, odkud ho po dvou letech vylili. Později přestoupil na sociální vědy, odkud také nedobrovolně odešel. Podělil se se mnou o zkušenosti z různých vysokých postů, které zastával. Člověk prý musí být hodně strítvajs, aby mu budoucí zaměstnavatel věřil všechny hypotetické tituly, které nemá. Celé to korunoval tím, že je vlastně docela pohoda být student a že on sám si za půjčku koupil dům ve Wembley, který teď prodává za dvacetipětinásobek. Pomalu jsem začal přemýšlet, co mu vlastně můžu věřit a co ne.

Dorazili jsme do útulného doupěte plného plísně v přízemí komunálního bytu na Queensway. Lokace parádní, studiovka úžasná, podlaha rozbitá. Já nadšený, přítelkyně vůbec. Ptám se Amara, na kolik nás to vyjde, načež se mi dostává nabídka ke smlouvání s landlordem a navrhujeme cenu o 10 liber týdně nižší. Cestou z bytu se dovídáme, že je potřeba zaplatit 6 měsíců předem, nebo si najít garanta. Díky podpoře KFF s platbou dopředu nemám problém, bohužel přítelkyně ano. Amar nám trojčlenkou počítá minimální příjem garanta, přičemž dojde k GBP 5000 týdně (skutečný limit, jak se dozvídáme později, se pohybuje kolem 3500 GBP měsíčně). Queensway zavrhujeme.

Po 14 dnech hledání nás už sedmý agent požádal o 6 měsíců nájmu předem. Zkusili jsme tedy štěstí na internetovém portálu - do půl hodiny přišla odpověď. Nějaký chlapík z Manchesteru nám v ní nabídl svůj londýnský byt za velice rozumnou cenu. Mělo to ale háček - peníze chtěl zaručit převodem mezi našimi účty přes Western Union, prý aby se vyvaroval podvodů (vyhnout se komu čemu, vyvarovat se koho čeho). Nelenil jsem a zašel do Westernu, kde mi řekli, že peníze, které vyžádal, můžu hodit rovnou na ulici. WU totiž vydává peníze pouze na jméno a při zaslání potvrzení (které jméno obsahovalo) by byl schopný si je okamžitě vybrat (ani tohle mi není moc jasné).

Ještě lepší zážitek jsme si užili při domluvě levného bytu s jiným agentem z nelicencované společnosti. Po vzájemné domluvě po telefonu jsme se měli sejít v půl osmé večer u stanice metra. Dorazil o půl hodiny později, zatímco jsme stihli pořádně promoknout. Jen nás pozdravil, dali jsme si vědět, kdo jsme, a vyrazili jsme. Jedním podchodem, druhým... Dorazili jsme na dvůr, kde zrovna skupina dost pochybných existencí nakládala lednice masa do přepravního kontejneru. Při průchodu kolem se pozdravili s agentem. Manicky se na nás smáli a jeden začal křičet „whop man, another guys for chop, chop, chop!“. Určitě si dělal legraci, nicméně to atmosféře místa nepřidalo. Bytovka s inzerovaným bytem byla celá zamřížovaná. Radši jsem zatáhl za záchrannou brzdu a nechal „chop chop chop!“ dvůr pro někoho víc „strítvajs“.

A jakže to nakonec dopadlo? Sousední dům bude příští pátek opouštět jeho majitelka a nám se ho celý podařilo pronajmout za cenu studia na Queensway.