30. června 2016 Tomáš Titěra

Výhledy

„Řekni mi, co vidíš z okna, a já ti povím, kdo jsi.“ Pokud by známé lidové moudro znělo takto, pravděpodobně bych byl pro případného diagnostika těžké sousto. Za posledního čtvrt roku se mi každodenní scenérie za okny proměnily několikrát. Rád se s vámi o některé z nich podělím.

Výhled první: Ranní opar rotterdamský   

Jaro v Rotterdamu bylo letos snad ještě upršenější než loni, což mi tak asi připadá hlavně proto, že jsem Holandsko pro letošek opustil už na konci března. Slunných dní alespoň vzdáleně zavánějících přírodou v rozpuku jsem si tedy příliš neužil a v hlavě mám zafixován především tento ranní orosený výhled do naší ulice (a tedy i obývacích pokojů našich sousedů, jelikož protestantská morálka oproštěná od všeho nekalého očividně nizozemcům velí nic před ostatními neschovávat za závěsy).

V těchto měsících jsem se kromě zdárného dokončení předmětů, o kterých jsem se rozepisoval minule, také podíval do Bruselu. Díky kontaktům našich profesorů jsme měli možnost absolvovat zajímavý program v Evropské komisi, navštívit studia vlámské veřejnoprávní televize VRT a sídlo neziskové organizace zaměřené na popularizaci soudobého umění. Výstupy z tohoto nabitého dne nám pomohly v přípravě projektů na symposium Honours Programmu, o kterém jsem se zde již také zmiňoval.

Nikdy předtím jsem v Belgii nebyl, a tak mě trochu překvapilo, jak moc je to země odlišná od Nizozemska – všechno mi přišlo takové ošuntělejší, ledabylejší, ale zároveň přirozenější ve srovnání s poněkud sterilním Holandskem. Po celé exkurzi však zůstala poněkud hořká pachuť, jelikož jen o čtyři dny později se bruselská stanice metra Maalbeek, kde jsme v ranních hodinách strávili asi půl hodiny čekáním, stala cílem teroristických útoků. Nechci zde hrát na patetickou strunu a tvrdit, jak mi tato souhra okolností převrátila životní hodnoty, přesto jsem se však nemohl ubránit pocitu, že některá rizika jsou nám blíže, než jsem si byl do té doby ochoten připustit.  Ale pokračujme teď optimističtěji…

Výhled druhý: Slunné odpoledne nuselské

Druhého výhledu jsem si mohl začít užívat poté, co jsem se vrátil zpět do Prahy za účelem absolvování povinné stáže. Ačkoliv jsem v matičce stověžaté vyrůstal, tento návrat pro mě znamenal více změn, než jsem očekával. Po osmi letech na Open Gate a necelých dvou v Rotterdamu to bylo vlastně poprvé, co jsem v Praze dostal příležitost na delší dobu zakotvit a mít pocit, že ve městě opravdu žiji. A ačkoliv v tom určitě velkou roli hraje i příznivější podnebí v porovnání s Rotterdamem, rozhodně této možnosti nelituji. Už jen za ten poeticky kýčovitý výhled na koruny stromů přes nuselské střechy to stojí.

Výhled třetí: Panorámata hradčanská   

 Poslední výhled se týká toho, proč jsem se do Prahy vracel – stáže, která je povinnou součástí mého studia a je na ni vyčleněn poslední čtvrtrok druhého ročníku. Rozhodl jsem se využít možnosti načerpat zkušenosti ve skupině PPF a na dva měsíce jsem se mohl od stolu, který mi byl v oddělení komunikace přidělen, každý všední den kochat výhledem na Pražský hrad.  

Samozřejmě jsem se ale primárně nevěnoval kochání, nýbrž zpracovávání zadaných úkolů. Ty se týkaly především analýzy dat ze sociálních sítí, čímž plně odpovídaly těžišti mých dosavadních studijních zájmů. Díky tomu, že jsem měl možnost pracovat především samostatně, jsem měl dostatek prostoru k tomu se rozvíjet, vlastním způsobem hledat řešení a zjišťovat, zdali tato mohou obstát v hodnocení profesionálů z oboru. Hodnocení úspěšnosti těchto pokusů mi nepřísluší, ale přesto věřím, že ony dva měsíce nebyly pro nikoho, kdo mě měl „na starosti“, promarněný čas. Pro mě totiž rozhodně ne.


   

Zpět na hlavní stránku