29. listopadu 2019 Tereza Rozumková

Půl dekády

Při vyřizování mého pre-settled statusu pro Brexit (který se nyní transformoval do meme, tedy moderního virálního vtipu, a který se podle většiny mých přátel stejně prý konat nebude) jsem byla nucena počítat, jak dlouho už vlastně žiju ‚sama‘. A tím teda nemyslím sama jako osamělá, jen sama jako že trávím valnou většinu času pryč od rodiny nebo někoho, kdo by se o mě přímo staral.

Na britský internát jsem vyrazila před šestnáctými narozeninami a tím pádem to v září bude 5 let. To je už značná část mého života. Za tu téměř polovinu dekády jsem se naučila nejen spoustu dovedností spjatých s mým oborem herního vývoje, ale také pár důležitých triviálnějších aspektů, řekněme, hlavně ‚soběstačnosti‘, nad kterými bych ráda reflektovala v tomto příspěvku.

Stesk po domově a Česku celkově mě chytá často. Zpočátku jsem nevěděla, jak se s ním vypořádat, ale postupem času jsem přišla na takový menší rituál, který jej vždy efektivně zmírní; Zpomalit, sednout si a pustit si nějakou klasiku od pana Svěráka nad pořádným českým jídlem. A ta poslední část je důležitá. Kdysi jsem netušila, že je vůbec možné uvařit zde něco zdánlivě podobného jídlu mé maminky, ale od té doby, co jsem zjistila, kolik východoevropských samoobsluh tady máme, odehnání nějakých stesků je hned snadnější. Našla jsem zde takové poklady jako pravý český knedlík nebo bramborový salát (ovšem spíše jeho Polskou napodobeninu, s kukuřicí místo jablka, nepochopitelná záměna). Tento týden jsem v Tescu dokonce našla i mražené hřiby původem ze Slovenska, polské máslo a smetanu, a hřibová omáčka, která chutnala jako z praváků, které v létě sbíráme s rodinou, mi nahnala pomalu více endorfinů než tvrdě odpracovaná hodina v posilce.

Posilování a obecně lepší starání se o sebe sama je taky věc, kterou jsem se naučila až tady. V Česku mě hodiny tělocviku nadchly jen zřídkakdy, kdežto teď jsem moc ráda za každý den, kdy si najdu čas na badminton, jógu, běh nebo výšlap schodů - s dobrým podcastem v uších jde vše líp.

Když zmiňuji podcasty, chtěla bych podtrhnout jeden, který mi změnil život k lepšímu v mnoha směrech a kterému připisuji hodně kreditů i v oblasti nalezení více soběstačnosti – ‚Joe Rogan Experience‘, uváděný americkým komikem a UFC komentátorem Joe Roganem, je platformou, která mě neustále challenguje a díky které jsem se dozvěděla více věcí o dnešním i dávném světě, než ve škole, a díky které znám práci renomovaného psychologa Jordana Petersona, k jehož knize „12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu“ se vracím při každém větším zakolísání v životě (a když mám trochu času navíc).

Nacházení času a balancování aktivit bylo a stále občas je dost těžkým oříškem na rozlousknutí. Co mi ale pomáhá je plánování, a to dopodrobna. Přesný čas vstávání, deset minut na dodatečné vstávání (nevěřím lidem, kteří mají nastaveny méně než dva budíky), pět minut na čištění zubů, deset na snídani... Rozplánování i těch nejjednodušších úkolů je někdy rozdílem mezi dnem plným chaosu a dnem plným produktivity.

To vše je jen pár z mnoha pozitiv, které mi prozatím těch téměř pět let v zahraničí dalo a za které jsem denně vděčná. Díky nim se cítím o dost lépe připravená na nejistou budoucnost, která mě čeká neprodleně po blížícím se dokončení mého studia, a určitě se na ně ještě mnohokrát ohlédnu.

Zpět na hlavní stránku