Naši absolventi| Tereza Rozumková| Je už téměř červenec…
30. června 2019 Tereza Rozumková

Je už téměř červenec…

Je už téměř červenec a Leicester až teprve teď dohnala vysoce očekávaná ‘heatwave’, která doposud sužovala zbytek Evropy. Nezvyklost této teplotní situace lze vyčíst z jednoho pohledu na místní noviny, které jí věnovaly dokonce tři články na hlavní stránce. A tak si asi dokážete představit mé nadšení, když každé odpoledne, po ránu stráveném v práci, dodělávám osobní projekty na pokoji, do jehož oken mi od tří odpoledne do devíti do večera pere přímý sluneční svit (závěsy dusno ještě zhoršují, a okno lze pootevřít z paradoxně bezpečnostních důvodů jen na 5 cm, protože co je bezpečnějšího, než se uškvařit ve vlastním pokoji, že).

Od tohoto horka unikám všemožně: zdokonalila jsem své dovednosti v přípravě široké škály letních drinků, od iced latte po zmrzlinový smoothie; do ledničky koukám jako na televizi cca. desetkrát častěji, než je tomu zvykem (v mém ubytování čerpáme 100% renewable energy, takže se kvůli tomu ani nemusím cítit zas tak špatně); a rozhodla jsem se z tropů utéct i psychicky při psaní tohoto článku. 
Má paměť zavítává do jednoho typicky britského pochmurného, ale krásně chladného dne v únoru tohoto roku – právě jsme obdrželi zadání finálních projektů druhého ročníku a máme jen pár dní na to vzpamatovat se z projektů předchozích. Celý náš ročník tak vyráží s komickou kombinací paniky a odpočinku na dobrodružství, na které se mnozí těšili už od začátku roku: návštěvu Národní Galerie. Náš pracovní standard se za uplynulých několik semestrů vyšplhal relativně vysoko, a proto nám tento výlet připadá jako ultimátní (ač deštivá) dovolená. Máme za úkol přes den vyprodukovat šest celých studií a k večeru vše, co jsme se z nich naučili aplikovat na tři vlastní, plně vypracované portréty (pro porovnání – v počátcích prvního ročníku nám jedna studie trvala dva dny, portrét i týden).

V galerii už na nás čeká průvodkyně, mile překvapená, že na ni z autobusu místo klasicky unuděných středoškoláků vybafla banda uměleckých nadšenců, každý minimálně s dvěma sketchbooky, třemi pouzdry a všichni dohromady s kolektivním žárem v očích, až téměř fanaticky debatujících, kolik minut budou moci strávit v místnosti Rembrandta, aby zároveň stihli plně prostudovat světelnou kompozici Sargenta (když nad tím teď tak přemýšlím, možná jsem si ve tváři průvodkyně spletla emoci “milého překvapení” se “zdvořile skrývaným zděšením”). 

Co se týká uměleckého popisu, bohužel nejsem žádný Fitzgerald, a proto raději jako vizuální podklad přikládám pár výletních fotek a malou selekci mých oblíbených obrazů: 

Musím dodat, jak skvělá to byla zkušenost. Být tam, vidět tolik mistrovských děl naživo, moci zkoumat každou texturu, každý tah štětce zblízka – to vše ve mně vzbudilo pocit znovupropojení s mým řemeslem. Připomnělo mi to, jak důležité je učit se od starých mistrů, kteří umění věnovali celý život a svou vytrvalostí a umem vytvořili tak silný odkaz, že nad ním žasnou lidé i stovky let po jejich čase. Chtěla jsem si z výletu vzít co nejvíc, a proto jsem studiu mistrů věnovala mnoho času:

Studie Franze Xaviera Winterhaltera, oblíbeného dvorního malíře poslední císařovny Francouzů, Evženie z Montija 


Studie Johna Singera Sargenta (nahoře), malíře velmi známého mezi nynějšími studenty Game Artu hlavně pro stylizaci světla a kontrastu a studie autoportrétu Arthura Hughese (níže), který britský malíř namaloval, když mu bylo 19 let. 

Snažit se mistry kopírovat je sice validní způsob uměleckého tréninku, nicméně osvědčenější cestou je rozhodně po každé takové studii dále učivo aplikovat v kresbě vlastních subjektů, nejlépe při kreslení z života: 


Mé skicy s referencemi z reálného života, anatomických knih nebo z fotografií 

Pořád mám před sebou velmi dlouhou cestu za potřebným zlepšením, ale díky předchozím studiím mistrů jsem si nyní byla jistější ve věcech jako je kompozice tvarů (např. použití tvarů v pozadí k navádění oka pozorovatele), simplifikace světel (pro správný kontrast je nutno obraz nejdřív rozdělit na 3 hlavní ‚values‘ – velmi tmavou, neutrální a světlou; a mnohé values je nutno spojit, než se člověk pustí do detailů), rozdělení materiálů a v mnohých dalších aspektech vizuálního jazyka. 
Jsem ráda že mám v rámci svého oboru možnost navštěvovat místa jako je National Gallery. Z takových zážitků si vždy odnáším nejlepší vzpomínky. Teď se vracím zpět do tropické reality a pracuji na tom, abych mohla cestovat více a do vzdálenějších krajin. Mým největším zážitkovým cílem je teď fantastická šestidenní konvence s ještě fantastičtějším názvem: Trojan Horse was a Unicorn (tedy ‚Trojský kůň byl Jednorožec‘). Scházejí se na ní největší světová jména CGI, designu a herního vývoje. Při její návštěvě je téměř garantováno, že se seznámíte s desítkami lidí, kteří jsou na stejné cestě jako vy, vytvoříte si kontakty, které vám vydrží po celou kariéru, dostanete feedback od firem a umělců, u kterých zatím jen sníte, že jednou budete pracovat. Je těžké něco takového popsat slovy, ale pokud by vás náhodou zajímalo více, THU vydalo skvělé video shrnující celý zážitek zde.
       

Zpět na hlavní stránku