13. listopadu 2017 Tereza Maláčová

Pět týdnů věčnosti

Právě zakončuji svůj pátý akademický týden v Oxfordu, a přestože jsem tu strávila teprve něco málo přes měsíc, připadá mi to jako věčnost a vzpomínky na příjezd působí jako vzdálená minulost. Ten byl poněkud stresující, přeci jen jsem se nejen poprvé chystala na delší období odjet z domu od rodičů, ale navíc ještě do cizí země a vyhlídka studia na tak prestižní univerzitě, ač velice vzrušující, byla přeci jen trochu děsivá.

V úvodu na mne navíc čekalo mírné zklamání v podobě jednoho z nejmenších pokojů, které moje kolej, Lincoln, nabízí (příští rok se prý ale díky tomu dočkám výrazného upgradu), a navíc jsem byla jedna z prvních prváků, co dorazili, takže první večer byl trochu osamělý a přepadaly mě myšlenky na urychlený návrat domů. Během následujících dnů ale postupně začali přijíždět další „freshers“, kolej rychle ožila a já se začala více a více zabydlovat. Teď už bych svůj pokoj za nic nevyměnila (i když pár čtverečních metrů navíc by se hodilo) – nejenže mám nádherný výhled, ale ještě bydlím přímo nad jídelnou, takže na večeře můžu kdykoliv seběhnout třeba v bačkorách.

Ze začátku většina z nás trpěla mírným „syndromem podvodníka“, který se mezi prváky vyskytuje často a v hojné míře – zkrátka a dobře máte pocit, že někdo jako vy na škole, jako je Oxford, nemá co pohledávat, že jste nejspíš zkoušející při pohovorech nějakých způsobem podvedli a že určitě zabíráte místo mnohem nadanějším studentům, kteří vaší vinou nebyli přijati. Rychle ale zjistíte, že 90 % vašich kamarádů se cítí stejně, že se tak před rokem cítili i současní druháci, a jak navíc naskočíte do řádného pracovního tempa, už vás něco takového nemá čas napadat.

Postupně se ponoříte do psaní esejí, vypracovávání příkladů a chození na přednášky, což se snažíte balancovat s vaší oblíbenou formou sociálního života – pro mě je vrcholem blaha sejít se s podobně smýšlející skupinkou kamarádů a společně si pustit nový díl The Great British Bake-Off, přerušovaný mými neustálými dotazy na britské kulinářské pojmy, nebo nějakou správně černou britskou komedii a sem tam to proložit i některým z klenotů české kinematografie. Aktuálně titulkuji Cimrmanovo Dobytí severního pólu a doufám, že moje britské kamarádky cimrmanovský humor osloví stejně jako mě. Naopak mě občas netěší, že jsou okna mého pokoje přímo nad kolejním barem. A netěsní. Před hlukem se však dá vždycky utéct do kolejní knihovny, a ta Lincolnská je opravdu nádherná. Není pak těžké předstírat, že studujete v Bradavicích.

Tomu napomáhá i oxfordská Harry Potter Society, která pro své členy každý týden pořádá různé zajímavé akce, od debat s občerstvením ve formě domácího máslového ležáků přes kvízy až po „Navrhni svou vlastní školu čar a kouzel“. V příštích trimetrech pak možná zkusím i famrfpál. Zatím se ale, co se sportů týká, držím svého milovaného krasobruslení a každý týden si najdu čas jít si zabruslit s kamarádkou na místní ledovou plochu.

Minulý týden jsem se pak nechala přemluvit k účasti v „Drama Cuppers“ – mezikolejní divadelní soutěži. Inu, soutěži – naše malá nadšenecká skupinka se účastní spíše pro zábavu a zkušenost než touhu po vítězství. Uvidíme, jak se nám představení v šestém týdnu nakonec vydaří.

Od nultého týdne, kdy jsme byli všichni trochu zaražení, nesmělí a vyděšení z nového prostředí, už uplynula dlouhá doba. Nejen proto, že už za sebou máme imatrikulační ceremoniál, si teď připadáme jako praví oxfordští studenti. Takové uvědomění často přijde především, když se se svou studentskou kartičkou prodíráme davy turistů a hrdě pak vstupujeme do míst, jež jsou jim zapovězeny.


 

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.