Naši absolventi| Tereza Kroupová| Tři věci, které jsem se pořád nenaučila
13. března 2015 Tereza Kroupová

Tři věci, které jsem se pořád nenaučila

V Londýně už trávím třetí rok. Za tu dobu, co jsem tady, jsem se toho nepochybně naučila hodně o zdejší kultuře a nepochybuji, že toho na mě ještě spoustu čeká. Nicméně jsou věci, které jsem zde zpozorovala už před delší dobou, ale stále je nemůžu pochopit a sžít se s nimi. Tady jsou:

1. Provoz na chodníku.

Je jasné, že pro cizince je těžké si zvyknout na silniční dopravu vlevo. Po pár měsících praxe je ale možné se aklimatizovat a při přecházení silnice se koukat na správnou stranu nebo alespoň číst nápisy 'LOOK RIGHT/LEFT/BOTH WAYS' na přechodech. V některých případech může být adaptace tak dobrá, že se návštěva Čech o prázdninách může stát velmi nebezpečným dobrodružstvím.

Podobná jednoduchá a zvládnutelná změna pravidel ovšem neplatí, pokud se člověk pohybuje po chodníku. Hlavním důvodem je, že, jak se zdá, žádná pravidla neexistují. Někteří lidé chodí vlevo, jiní vpravo. Ve výsledku vždy střídám strany chodníku každých pár sekund, abych do nikoho nenarazila. Jak se lidé na ulicích pohybují a jestli je v tom nějaký pořádek, se snažím zjistit už od svého prvního příjezdu do Londýna. Uvažovala jsem i o závislosti strany chůze na počasí, hodině a dni v týdnu nebo povrchu chodníku, ale pořád jsem nepřišla na jediné pravidlo, kterým by se provoz na chodníku řídil.

2. Neexistence odpadkových košů.

Určitě jsou části Londýna (a já mám to štěstí letos bydlet v jedné z nich), kde jsou odpadkové koše. Nicméně ve většině čtvrtí a v celém metru žádné nenajdete. Člověk pak může chodit třeba i hodinu s ohryzkem od jablka aniž by měl kam ho vyhodit.

3. Zdravení.

Celé první dva roky mého studia na UCL jsem přemýšlela, co je na mě tak odpudivého, že mne lidé nezdraví. Když jsem například potkala na ulici spolužáka ze semináře, se kterým jsme se znali od vidění a podle jména, tak on bez jediného slova nebo přikývnutí pokračoval v cestě. Já se vždy v takových případech nadechnu na pozdrav, ale než vydám hlásku, dotyčný stihne uhnout pohledem, což mě zanechává v celkem trapné pozici.

Nedávno jsem se svěřila svým italským kolegům v laboratoři se svými zkušenostmi. K mému překvapení mé pocity všichni sdíleli. Zdá se, že v Londýně je normální vstoupit do místnosti plné lidí, které člověk vídá každý čtvrtek, bez jediného slova, aniž by to bylo myšleno nebo chápáno jakkoli zle. Na druhou stanu je ale normální se zeptat paní prodavačky v obchodě, jak strávila svůj víkend a popovídat si s ní. Myslím, že mi ještě bude chvíli trvat tomu všemu přijít na kloub.

I když jsou to jen maličkosti všedního dne, nepřestávají mě udivovat. Především proto, že i přes tyto věci, je Londýn město, ve kterém je spousta přátelských a milých lidí, čistých ulic a stanic metra a kde lidé v ranních tlačenicích proplouvají davy bez jediného problému. To je jen důkaz toho, jak skvělé, komplikované a rozdílné je to město a že se o něm mám stále co učit.

Zpět na hlavní stránku