Naši absolventi| Šimon Podhajský| Rekapitulace nanečisto se Sarou Bareille...
28. června 2015 Šimon Podhajský

Rekapitulace nanečisto se Sarou Bareilles

Předposlední květnový víkend jsem se oblékl do černého hábitu.

Posadil si na hlavu čtvercovou čepici a spolu s tisícem dalších absolventů Yalu vyslechl řeč viceprezidenta Joe Bidena. Je čas vzpomínat a rekapitulovat.

Ale jelikož mám před sebou kvůli semestrálnímu volnu ještě jeden semestr, zkusím si to nejprve nanečisto a netradičně.

Stálicí, která kontextualizuje celé mé čtyři roky tady – zážitky, pocity i cíle – je totiž Sara Bareilles. Sara Bareilles, se kterou mě seznámili kamarádi Hyun (Yale 2015) a Melanie (Harvard 2015). Sara Bareilles, jejíž indie pop se nikdy nevzdaluje od každodenních témat (a lásky obzvlášť), ale je o třídu jinde – především díky jasnému uměleckému hlasu, který zní z každé písně. Tori Amos je nad věcí, Alanis Morissette zuří, ale Sara Bareilles? Její texty jsou chytré a vlídné; dospělé, naplněné sebeuvědoměním a zranitelností a snahou být silnější, sebevědomější, nezávislejší.

(Má obliba Sary Bareilles – a Reginy SpektorSuzanne Vegy a Mindy Gledhill – je nemalá část důvodu, proč Hannah v prváku popsala můj hudební vkus jako “vkus newyorské lesby”. Ze všech komplimentů, které jsem na této škole dostal, je tento z mých nejoblíbenějších.)

Sara mi tedy snad odpustí, použiju-li její písně jako bod odpichu pro volné asociace o mých čtyřech letech na Yale. A vy ostatní mi budete muset odpustit třicet minut lehkého popíku.

První píseň, kterou si pamatuji – a která byla po většinu oktávy a prvního semestru prváku mým ranním budíkem, k velké nemilosti kohokoli v doslechu – byla King of Anything. Who cares if you disagree / You are not me… To, že si do svých rozhodnutí nejenže nemusím nechat nikoho mluvit, ale že bych se v mnoha případech neměl trápit ani možnými reakcemi, potom vystihuje Brave.

K Yale neodlučitelně patří i vyrovnávání se s ambicemi, které nemůžou být zdravé. Definující písní je zde Butterflies and Hurricanes od Muse: Best, you’ve got to be best / You’ve got to change the world / And use this chance to be heard. Sara Bareilles, snad neúmyslně, poskytuje dva protijedy či možná prostředky homeostáze: Morningside (Don't you dare let me start to do that / I don't care if the things that I have / Only make me afraid to lose / I need to let go) pro chvíle, kdy je ambic příliš, a Let The Rain pro chvíle, kdy troška ambicí neuškodí.

Žádný komentář nepotřebují písně o lásce a vztazích – což byla, chtě nechtě, samozřejmě významná část univerzitního života. GravityGonna Get Over YouLittle Black Dress, ale i Machine Gun; všechny mi občas zněly hlavou, některé častěji než jiné.

A v poslední řadě k Yale patří nostalgie. Tomuto tématu dominuje She Used To Be Mine: pro mě povzdech nad tím, jakým způsobem se má břečťanová léta nevyvinula. (Tuto píseň Sara shodou okolností hrála na přednášce, kterou tu měla v dubnu. I to je něco, co mi bude scházet.)

Potom jsou písničky, které mi Yale asociuje a se kterými nemá Sara Bareilles nic společného. If I Had a Gun The Scientist mi připomínají spolubydlící z prváku, Jona a Juana; TaySwift a We’re Never Ever Getting Back Together ironický druhák (like… ever), (příšerné) Rude a (lepší) Let It Go třeťák. Léto mělo zpravidla jiný soundtrack: MIKA pro jízdu řeckým metrem, La Femme d’Argent pro dlouhá odpoledne s Ruby on Rails, Cake pro International Cake Day ze třeťáku, podcast KEXP Music That Matters pro dlouhou cestu TGV z Paříže do Bordeaux.

Dlouhé noci nad programátorskými zadáními jsou nezvratně spojené s Trentem Reznorem a jeho soundtrackem pro Social Network, Vivaldi a jeho Čtvero ročních období mi zase připomíná Directed Studies. A pro účely motivace se na bakaláři k McCrearyho Passacaglii přidal I Am The Doctor od Murraye Golda.

Má studia ještě nejsou u konce. Zbývá mi poslední semestr, na jehož konci odevzdám seniorní esej a dostanu opravdový Yale Diploma. V prosinci si potom sednu a podrobně popíšu, jak mě Yale změnil, na co jsem díky němu změnil názor a co bych bez něho nezažil.

Jsem si jist, že do té doby určitě nasbírám nějaký další popík.

Všechny články

28. června 2015

Rekapitulace nanečisto se Sarou Bareille...

Předposlední květnový víkend jsem se oblékl do černého hábit...

Více
21. listopadu 2014

Fotbal, efektivní altruismus a spousta p...

Je týden před tradičním derby Harvard-Yale. Yale v tomto mači...

Více
8. července 2014

Psaním napříč kontinenty

Mé letošní léto se velmi podobá tomu loňskému, až na jednu věc: jeho konec strávím na jihu...

Více
15. dubna 2014

Zpět v New Havenu

Po podzimní přestávce jsem se vrátil do školy pln energie. Nabral jsem si obtížnou kognitivně-vědní...

Více
16. listopadu 2013

Podzimní Praha

Na konci jarního semestru začalo být jasné, že si potřebuji odpočinout, vyjasnit priority a...

Více
2. července 2013

Letní programování v New Havenu

Jedna z posledních věcí, které jsem v průběhu jarního semestru...

Více
1. dubna 2013

Sedm rychlých střihů (listopad 2012 -- březen...

Od posledního zápisu se stala řada věcí. Tentokrát tedy zkusím...

Více
19. listopadu 2012

Na výletě s křesťany

Můj třetí semestr rychle spěje ke konci a dostává se do své nejnáročnější části; budu proto...

Více
29. června 2012

Yale nikdy nekončí

Jarní semestr úspěšně skončil na začátku května, ale moje léto je stejně Yalu plné. Má letní...

Více
17. března 2012

Platón, potom programování?

Studium „Liberal Arts and Sciences“ znamená, že ve výběru předmětů...

Více
1. prosince 2011

Zasévání jilmových semínek

Nebudu vám široce popisovat to, co je jasné: studium na Yale...

Více
Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.