Je červen, někteří říkají, že tu už máme léto (já jim to ale pořád nevěřím), a mé vzpomínky na druhé zkouškové období se pomalu rozplývají. Kdyby mi včera nepřišly výsledky, asi bych si na ně přes prázdniny ani nevzpomněl. Konečné známky se moc nelišily od toho, co jsem očekával, takže můžu zase s dobrým průměrem postoupit do dalšího ročníku.

Nejsem si úplně jistý, jestli jsem zažíval takový pocit po svých prvních zkouškách na univerzitě, ale od okamžiku dopsání posledního testu v květnu mám zvláštní pocit klidu a míru.  Najednou si začínám všímat věcí, které jsem neviděl a užívat si třeba jen posezení na zahrádce. Objevil jsem tak i místa, o kterých jsem netušil, že v Exeteru jsou.

Také jsem se během prázdnin trochu vrátil ke sportu a k volejbalu přidal squash, což se projevilo na chození do schodů a zdolávání našeho univerzitního kopce (hory?) – tentokrát to jde s úsměvem. Tedy pokud zrovna neprší. Jen mě mrzí, že se mi nepovedlo zařídit nějakou krátkodobou brigádu.

Zítra nasedám do letadla směr Praha, kde by mě mělo čekat pár dní strávených s rodinou a přáteli a poté, pokud zvládnu včas vše doladit, bych měl vyrazit na rok k protinožcům. Držte mi tedy palce a já vám za odměnu popíšu jaké to je psát hlavou dolů nebo plavat se žraloky, prostě jaké to je být Australanem.