Naši absolventi| Nina Fuchsová| Třetí Ročník Odstartován Tak Trochu Jina...
20. listopadu 2017 Nina Fuchsová

Třetí Ročník Odstartován Tak Trochu Jinak

Před letními prázdninami jsem se zmiňovala o plánovaném výměnném pobytu a o své bakalářské práci, která se blížila rychlostí blesku. Tak, tak… prázdniny jsou už dávno za mnou a bakalářská práce už má téma, nadpis a osnovu a jen čeká, až se do ní naplno pustím.

Nyní se nacházím přibližně 600 kilometrů od své university, v městečku, které je významné pro českou historii. Malý testík: kde se odehrál Husův poslední den, 6. července 1415? Ano, v Kostnici! A trošku zeměpisu, toto městečko se kupodivu nenachází na území České republiky, ale vedle Bodamského jezera, na úplném jihu Německa, doslova na hranici se Švýcarskem, a nese název Konstanz. Takže můj první semestr posledního bakalářského roku započal zde. Ač aklimatizace nebyla procházkou růžovým sadem, i když příroda je tu krásná, rozhodla jsem se podělit o své zkušenostmi s vámi, kteří třeba náhodou čtete tento blog.

Po dvou letech, co bydlím sama v pronajatém bytě, jsem si vytvořila své malé zázemí. Říkala jsem si, že návrat zpět na koleje nemůže být přeci tak strašný. V paměti jsem měla koleje na Open Gate, které byly útulné, čisté, pěkné a prostorné. Se vzpomínkami na své středoškolské studium jsem byla uvedena do svého nynějšího pokoje číslo 004 a mé iluze se rozplynuly s realitou německých kolejí. Když jsem byla poprvé uvedena do svého pokoje studentem univerzity, který pro koleje pracuje, sledovala jsem rozpačitě každý jeho krok velice „důkladné“ prohlídky. Šel ke skříňce, za kterou ze zdi trčel asi 10 cm kabel. Což komentoval slovy: „No, router k wifi tu není, ale hned za rohem je obchod s elektronikou…“. Tak jsem se raději otočila na druhou stranu. Zadívám se na postel, která má šířku 140 cm a marně si snažím představit, jak se na postel vmáčknu se svým 2metrovým přítelem. V domnění, že s tím třeba půjde něco udělat, jsem studentovi v montérkách řekla, že ta postel je poměrně malá pro mě s přítelem. Jeho odpověď mě umlčela po zbytek prohlídky. „Někdo říká malá, někdo říká útulná.“, odpověděl celkem pohotově s úsměvem a naprostým klidem. A tak jsem boj vzdala a zhluboka se nadechla, a řekla si, že to zvládnu. Namísto zoufání jsem tvořila v hlavě seznam uklízecích potřeb a vybavení, abych tento malý apartmán uvedla do životaschopného stavu.

 Se začátkem školního roku a přednášek přišly nové momenty překvapení. Dozvěděla jsem se, že Universita Konstanz se zaměřuje na výzkum (což jsem věděla), a že tedy i od bakalářských studentů se bude očekávat tento „vědecký“ přístup (- to už jsem úplně nevěděla). Když jsem přišla na to, že vědecký přístup znamená v oboru Politologie a Veřejné správy žádné eseje, ale „term papers,“ což jsou takové malé bakalářské práce o deseti až patnácti stránkách (řádkování 1.15), ještě jsem doufala, že se jedná o vtip. V rámci těchto prací tedy neargumentujeme a nezastáváme jeden postoj, ale testujeme hypotézu nalezenými daty. Jinými slovy, statistika mě tu nemine. V domnění, že mám nějaké základy statistiky z Open Gate, jsem si myslela, že to půjde zvládnout. Ale mé představy se opět rozplynuly a má tvář zbledla, když ode mě profesoři začali očekávat znalosti výpočtů Očekávané hypotézy užitku či Lineární regrese a jiné, pro mě strastiplné funkce. Jinými slovy, Universita Konstanz mě naprosto vyvedla z mého omylu, že jsem si vybrala studovat humanitní obor, abych se mimo jiné také vyhnula matematice a svému nelogickému uvažování.

 I přes tyto strasti jsem ráda za Universitu Konstanz, neb si myslím, že až tady můj pobyt v únoru skončí, tak svou bakalářku metodologicky napíšu levou zadní! Takže i přes to, že musím vybídnout své pohodlí a mozkové buňky k velké výzvě, svá pozitiva to určitě má. Samozřejmě kromě školy jsem měla možnost poznat spoustu úžasných lidí z různých koutů světa, a to se týká i dalších zajímavých mezinárodních profesorů. Například na semináři Global Health Challanges (globální zdravotní výzvy) přednášel Dr. Whitesida OBE, výzkumník v oboru HIV/AIDS, a jeho hodiny byly naprosto ohromující a obohacující. Navíc jsem dostala ojedinělou možnost se poznat a snad i do budoucna začlenit mezi studenty z Leo klubu, mezinárodní dobrovolnické organizace, která pomáhá své komunitě a lidem, již se do ní chtějí začlenit. Takže určitě nelituji svého rozhodnutí vycestovat na jeden semestr a doufám, že díky programu Erasmus+ si opět rozšířím své hranice komfortní zóny a seznam přátel.
 

Zpět na hlavní stránku