Poslední rok v Remeši

Je to více než tři roky zpátky, kdy jsem vážil kufry do Velké Británie a kdy jsem nevěděl, co od studia na vysoké škole očekávat. O to více jsem se bál faktu, že po dvou letech budu muset odejít do Francie – do země, kde se zcela jistě nedorozumím a kde propadnu hned u první zkoušky.

A je to tady – Studium ve Francii se již pomalu chýlí ke konci a já už si skoro ani nepamatuji, jakou že úroveň francouzštiny jsem to měl touhle dobou minulý rok. Nejlepší to asi nebylo, protože v tu dobu jsem byl na pokraji nervového zhroucení z francouzského systému a z faktu, že to není jen ten systém, kterému nerozumím, ale i francouzština, která mi to celé jen ztěžovala. Nicméně po půl roce stráveném ve francouzské firmě jsem se dokázal adaptovat nejen na francouzskou kulturu, ale i na jejich způsob neustále nespisovného mluvení. Dnes už bez problémů akceptuji to, že když si v pravé poledne vzpomenu jít do banky, budu muset počkat do tří hodin odpoledne, až skončí obědová pauza. Vím, že nakoupit si musím v sobotu, jelikož v neděli se zde nic neotevře a pokud ano, tak to rozhodně nebude obchod s potravinami. Bez odmlouvání posílám stejné dokumenty na dvacet pět úřadů a někdy i dvakrát, jelikož chápu, že buď je ztratila cestou francouzská pošta, nebo že to paní úřednice přehlédla a vyhodila do odpadkového koše s obalem od svačiny, kterou pojídala během své hodinové „svačinové pauzy“ a kvůli které zcela jistě zavřela úřad. Zcela s pohodou a klidem volám na klientské servisy, že mi zboží opravdu ještě nedošlo a samozřejmě souhlasím s tím, že mi to stačí poslat až druhý den, jelikož pobočka se bude za deset minut zavírat a já bych v žádném případě po nikom nechtěl, aby kvůli mně dělal přesčasy! Když si koupím měsíční jízdenku k 31. daného měsíce, je mi jasné, že následující den už nebude platná, jelikož konec měsíce je 31. a proto se jízdenka jmenuje měsíční. No a nakonec, když mi přestane fungovat během večera internet, je mi zcela jasné a vlastně nic jiného než to, aby alespoň do konce měsíce se přijel někdo podívat, až budou mít náhodou cestu kolem, nepožaduji.

Ale vlastně je na to všem něco speciálního – i když mi přijde, že klientský servis a ochota, se kterou se zde člověk staví k zákazníkovi je na bodě nula (ne-li pod bodem mrazu), celý tento systém funguje. Jelikož se zde tak chová většina obyvatelstva, všichni si na to již zvykli. A sami to pak tak praktikují, což jim dává více času na soustředění se na svůj osobní a rodinný život. Nikam nespěchají, volno si doopravdy užijí a odpočinou si. Na úkor servisu tak mají téměř všichni větší možnost věnovat se sami sobě během celého pracovního procesu. A to je vlastně to, co dělá Francii jedinečnou, jen se na to musí člověk umět podívat z druhé strany – z té pozitivní. Vidět věci, co první rok nevidíte a neuvědomujete si je (ani já jsem to nemohl pochopit a dodneška s některými typy jejich chování stále nesouhlasím, ale proto se tomu přeci říká „rozdílné kultury zemí“).

Když jsem si na to všechno tedy postupně zvykl a začal o tom více vtipkovat než si stěžovat, zjistil jsem, že mám více času na učení a na své aktivity – nenervuji se zbytečnými věcmi a vím, že nemá cenu telefonovat celou noc o pomoc, protože stejně nikdo nepřijde. Mám tak čas se připravovat na závěrečné zkoušky, na psaní bakalářské práce, na přijímací zkoušky na magisterské programy a koneckonců i sám na sebe a na své přátele. Jsem si jistý, že tento rok uběhne rychleji než jakýkoli předtím a já doufám, že úspěšně ukončím studium na obou vysokých školách (V Británii a ve Francii). A poté se snad vydám na další cestu za poznáváním nějaké nové kultury.