Na západoevropské židli se sedí úplně stejně jako na té středoevropské – jen o trochu déle

Poslední týdny před Vánocemi byly jedny z nejtěžších období. V tu dobu jsem se měl stěhovat z Remeše do Paříže, kde jsem dostal nabídku stáže na příštích šest měsíců. Problém byl však ten, že jsem neměl zajištěné žádné ubytování, jelikož sehnat bydlení v Paříži za příznivou cenu se rovná možnostem koupit si letenku na Mars na příští sobotu.

Do toho jsme měli zkouškové období, kdy jsme měli i tři tříhodinové zkoušky během jednoho dne a k tomu všemu jsem dostal avízo, že z nějakého důvodu mi neodešla platba na školné, a tudíž dlužím své škole několik řádů tisíc korun. Slovo „nuda“ pro mne v tu chvíli byl nesplnitelný sen. Ale vše stálo za to – zkoušky jsem prošel bez problémů, ubytování jsem nakonec též sehnal (oproti letence na Mars, kterou se mi zatím nepodařilo zajistit) a platba na školné nakonec také odešla.

Nyní jsem tedy plný nadšení v Paříži, kde působím v mezinárodní společnosti Holcim na pozici cenového analytika. Mojí náplní práce je tedy kontrola a optimalizace cen jednotlivých produktů v oddělení agregátů.

Pro tuto společnost jsem již přes léto pracoval v České republice na pozici asistenta předsedy představenstva. A právě díky tomu mám nyní možnost porovnat český a francouzský pracovní styl – jedna společnost, jedny interní pravidla, ale dvě odlišné kultury, které jsou, byť kousek od sebe, velmi rozdílné. Do práce se zde chodí na devátou hodinu. Francouzské zákony říkají, že týdenní pracovní doba se rovná třiceti pěti odpracovaným hodinám, což zní velmi pěkně. Ovšem realita je zcela jiná. Pokud by se zde pracovalo třicet pět hodin, muselo by se najmout buď více zaměstnanců (původní záměr tohoto zákona), nebo by se na všem pracovalo moc dlouho a nikdy by se nikdo nedobral konce. Tudíž odchod z práce okolo osmé či deváté hodiny večer zde rozhodně není výjimkou. Spíše naopak – pokud se rozhodnete odejít okolo sedmé hodiny, všichni vás bedlivě pozorují a říkají si, co se děje tak důležitého, že „už“ jdete domů. Často tedy vzpomínám na články českého bulváru, kde nám novináři pravidelně a s jistojistou přesností sdělují, jak se mají na západě lépe, kolik mají peněz (nějakým záhadným způsobem nám to vypočítají přesně do poslední koruny) a co všechno si za to ti občané můžou koupit. Dodají, že jejich dvojnásobný plat jim vystačí na čtyři dovolené ročně „all inclusive“ a ještě si k tomu koupí nové Audi A6. A jak to tedy doopravdy je? Platy zde opravdu vyšší jsou – ovšem ceny na život se českým opravdu nerovnají. Za malý pokoj v Paříži není neobvyklé zaplatit okolo 25 000 korun. Dalších 10 000 dáte za jídlo a těch zbylých 10 000 máte na pravidelné měsíční výdaje (elektřina, jízdenka MHD, voda, mobil atd.) Tudíž pokud vám vůbec něco zbude, šetříte si to raději na taxi služby, až se budete chtít dostat do práce a francouzské odbory se rozhodnou stávkovat, tudíž vám nepojede žádný autobus.

Byl bych nerad, kdyby tento článek byl považován za „stěžování si“. Naopak, já jsem zde velmi spokojený, jen jsem chtěl vyjádřit jakousi reflexi na články vycházející v českých novinách a naznačit tak, že se vlastně vůbec nemáme špatně. Že se máme zrovna tak, jak se mají „ti občané na západě“. (A ano, ta židle v Paříži je stejně pohodlná, jako židle v České republice a opravdu se zde nesedí na vyhřívaných křeslech potažených kůží.)