„12. května, to je zítra.“ Tuto větu nám od začátku tvrdil vedoucí bakalářských prací. 12. května je totiž poslední den, kdy můžeme odevzdat naši bakalářskou práci. Vtipy na téma 12. květen se začali šířit školou a nezdravili jsme se jinak než „Ahoj, tak co budeš dělat 12. května?“ I přesto, že je teprve únor, toto datum už nikdo nevyslovujeme, jelikož to opravdu vypadá tak, že je to „zítra“.

Založili jsme si stránky na facebooku, kde se vzájemně podporujeme při této napůl akademické a napůl francouzsky byrokratické práce tak, abychom všichni měli hotovo ještě před koncem dubna. Byrokratické říkám proto, že francouzská byrokracie, v mých příspěvcích často zmiňovaná, se bohužel nezapřela ani při této, v jiných státech čistě akademické práci. Během psaní musíme vyplňovat nejrůznější formuláře o naší bakalářské práci a pravidelně je odevzdávat na studentském oddělení. A tak všichni píšeme, vyplňujeme formuláře, získáváme razítka a těšíme se na to pověstné „zítra“, až to budeme mít všichni za sebou.

Protože studiem trávím své poslední týdny, musím se rozhodnout, co dál. V Čechách by se jako samozřejmý postup jevilo pokračování v magisterských studií. Ovšem zde nám jsou stále dokola rozesílány e-maily o tom, že si nemáme dělat magistra jen proto, abychom měli magistra. Pakliže prý nejsme na sto procent přesvědčeni o své budoucnosti, měli bychom si dát rok či dva na rozmyšlenou, a během tohoto času si ujasnit, který magistr by pro nás byl nejvhodnější. V zahraničí se totiž bakalářský titul často uznává jako dostatečný pro získání práce a dokonce bych si dovolil říci, že má stejnou hodnotu jako magistr v Čechách. Navazující studia se zde berou pouze jako jakási specializace, která nám usnadní pouze čas při nástupu do zaměstnání, jelikož se toho daný člověk nemusí učit na začátku tolik. A tak jsem se rozhodl si najít práci, díky které, pevně věřím, že zjistím, co mne doopravdy baví a v čem bych se chtěl nadále specializovat.

Samozřejmě, že mezi hledáním práce, učením se na závěrečné zkoušky a psaním bakalářské práce se vždy najde čas na studentský život. A tak společně objevujeme krásy Remeše a jejího okolí, scházíme se na snídani či na večeře a povídáme si o tom, jak se nám daří, kam se hlásíme apod. Vyměňujeme si zkušenosti z pracovních pohovorů a společně oslavujeme úspěchy druhých.

A tak zatímco se budu rozhodovat o mé budoucnosti, zatímco budu doufat v to, že dokážu obhájit svoji bakalářskou práci, budu si zároveň užívat své poslední tři měsíce na studiích v zahraničí v různých studentských asociací. Protože ani po čtyřech letech se nemění nic na tom, co říkají Britové – že „Pokud je titul jediné, co nám univerzita dala, znamená to, že univerzita selhala“.