12. května

„12. května, to je zítra.“ Tuto větu nám od začátku tvrdil vedoucí bakalářských prací. 12. května je totiž poslední den, kdy můžeme odevzdat naši bakalářskou práci. Vtipy na téma 12. květen se začali šířit školou a nezdravili jsme se jinak než „Ahoj, tak co budeš dělat 12. května?“ I přesto, že je teprve únor, toto datum už nikdo nevyslovujeme, jelikož to opravdu vypadá tak, že je to „zítra“.

Založili jsme si stránky na facebooku, kde se vzájemně podporujeme při této napůl akademické a napůl francouzsky byrokratické práce tak, abychom všichni měli hotovo ještě před koncem dubna. Byrokratické říkám proto, že francouzská byrokracie, v mých příspěvcích často zmiňovaná, se bohužel nezapřela ani při této, v jiných státech čistě akademické práci. Během psaní musíme vyplňovat nejrůznější formuláře o naší bakalářské práci a pravidelně je odevzdávat na studentském oddělení. A tak všichni píšeme, vyplňujeme formuláře, získáváme razítka a těšíme se na to pověstné „zítra“, až to budeme mít všichni za sebou.

Protože studiem trávím své poslední týdny, musím se rozhodnout, co dál. V Čechách by se jako samozřejmý postup jevilo pokračování v magisterských studií. Ovšem zde nám jsou stále dokola rozesílány e-maily o tom, že si nemáme dělat magistra jen proto, abychom měli magistra. Pakliže prý nejsme na sto procent přesvědčeni o své budoucnosti, měli bychom si dát rok či dva na rozmyšlenou, a během tohoto času si ujasnit, který magistr by pro nás byl nejvhodnější. V zahraničí se totiž bakalářský titul často uznává jako dostatečný pro získání práce a dokonce bych si dovolil říci, že má stejnou hodnotu jako magistr v Čechách. Navazující studia se zde berou pouze jako jakási specializace, která nám usnadní pouze čas při nástupu do zaměstnání, jelikož se toho daný člověk nemusí učit na začátku tolik. A tak jsem se rozhodl si najít práci, díky které, pevně věřím, že zjistím, co mne doopravdy baví a v čem bych se chtěl nadále specializovat.

Samozřejmě, že mezi hledáním práce, učením se na závěrečné zkoušky a psaním bakalářské práce se vždy najde čas na studentský život. A tak společně objevujeme krásy Remeše a jejího okolí, scházíme se na snídani či na večeře a povídáme si o tom, jak se nám daří, kam se hlásíme apod. Vyměňujeme si zkušenosti z pracovních pohovorů a společně oslavujeme úspěchy druhých.

A tak zatímco se budu rozhodovat o mé budoucnosti, zatímco budu doufat v to, že dokážu obhájit svoji bakalářskou práci, budu si zároveň užívat své poslední tři měsíce na studiích v zahraničí v různých studentských asociací. Protože ani po čtyřech letech se nemění nic na tom, co říkají Britové – že „Pokud je titul jediné, co nám univerzita dala, znamená to, že univerzita selhala“.