Na začátku nového semestru jsem jela na tři týdny do USA, konkrétně do Kalifornie. Ve škole jsem byla jen první týden, kdy jsem musela stihnout odevzdat veškeré práce. Abych pravdu řekla, nejdříve se mi na tu cestu vůbec nechtělo, děsila mě představa, že zameškám tři týdny školy nebo spíš vědomí, že až se vrátím zpátky do Čech, navalí se na mě haldy povinností a restů, které za sebou nechám. Nicméně jsem neměla ani moc času nad tím přemýšlet.

 V den odletu jsem šla ještě do školy a dvě hodiny před odletem, kdy se doporučuje už stepovat na letišti a odbavovat se, jsem diskutovala o formě vyprávěcí techniky Čechova v jeho povídce Dáma s psíčkem. Na letiště jsem se dostala 30 min před odletem a stihla jsem to i se zabalením kufru do fólie! Říkala jsem si, jaký to je paradox, že zrovna já letím do USA, když jsem vždycky prohlašovala, že mě ta země ani trošku neláká. Seděla jsem v letadle z Milána do New Yorku a jediné, co jsem si přála bylo, aby tohle byla cesta zpět, ne tam.

Po náročné cestě jsme konečně dorazili do Los Angeles, odkud jsme pak autem vyrazili na cestu po západním pobřeží. Itinerář byl nabitý a naplánovaný do poslední minuty. Na jednu stranu to bylo dobře, měli jsme možnost poznat nekonečnou škálu chutí a barev Kalifornie, Arizony, Utahu a Nevady, na druhou starnu jsme ale neměli čas si odpočinout.  Klíčové místo pro mě ale bylo San Francisco. Okamžitě jsem tomu městu propadla, každá budova, rostlina, kavárna,... mi připadala jiná (a samozřejmě lepší), než kdekoliv jinde. Stačilo by mi jenom chodit ulicemi a nasávat místní atmosféru. Možná, že po tom, co bych si párkrát vyšla a zase sešla ty šílené kopce, tak by mé nadšení opadlo. Zatím mě ale mé nadšení žene k tomu, udělat vše pro to, abych zde mohla po bakaláři studovat a získat zde titul Magistra.