17. listopadu 2015 Karolína Horská

Otázky a odpovědi

'Kam jdeš na vysokou školu?' a 'Co budeš studovat?' Celým letošním prázdninám dominovaly tyto dvě otázky, do nichž by se dala shrnout první fáze mého vysokoškolského studia.

Nepřekvapivé otázky jsem kvitovala pro některé poněkud překvapivou reakcí: 'Evropská práva do Maastrichtu'. Kde jinde také studovat takový předmět, než v samotném srdci Evropské Unie, kde byla v roce 1992 podepsána slavná Maastrichtská smlouva. Ačkoli můj výběr nejednoho člověka udivil, já jsem již od svých raných středoškolských let věděla, že univerzita v zahraničí je po Open Gate mým dalším cílem a snem. Hlavní náplní mých letních prázdnin bylo proto vysvětlovaní, popisování, ukazování na mapě, ale také plánování.

Otázky ostatních vystřídaly mé vlastní: 'Zařídila jsem všechno?' Netřeba říkat, že dalším symbolem letních prázdnin bylo zařizování. Výměna dvaceti emailů s univerzitou, zasílání dokumentů, přijímání dokumentů, hledání ubytování, nakupování, rezervování jízdenek a nakonec balení... Vše ale s příjemným pocitem zvědavosti a otázkou 'Jaké to tam asi bude?'. Odpověď jsem konečně měla nadosah, když jsem v polovině srpna vyrazila nočním autobusem Student Agency na dvanáct hodin dlouhou cestu.

Obtěžkaná nejen neúnosně (doslova) těžkým kufrem, ale I otázkami 'Co tady, tak daleko od domova, vlastně dělám? Najdu si tu kamarády? A bude se mi tu vůbec líbit?' jsem dorazila do Maastrichtu. Těžko popsat, co jsem v té chvíli cítila. Chvíli radost, že jsem dorazila, chvíli úzkost a strach z nového. Každopádně jsem na své dotazy nenacházela odpovědi. Byl to ale jen první den.

Teď už vím, že první den je zkrátka vždy náročný. První den IB zkoušek byl také nejtěžší a zvládla jsem to? Ano. Přešla jsem počáteční strach? Ano. Obávat se něčeho nového je zcela přirozená lidská reakce. To říkám především pro budoucí vysokoškolské studenty. Můžete si klást stejné otázky jako já, ale vězte, že na ně existuje pouze pozitivní odpověď. Ano, jsem správně v Maastrichtu, ve městě, ve kterém jsem se rozhodla studovat. Ano, našla jsem si kamarády. A ano, líbí se mi tu.

'Kde začít? Jak se zapojit do studentského života?' ptala jsem se, ale teď už více než sebe, svých spolubydlících, kteří jsou všichni již zkušení. Celé září se tedy neslo ve znaku poznávání nových lidí, míst, univerzitních spolků...a když na konci měsíce přišlo na to si vybrat, jak se chci opravdu aktivně zapojit do života na univerzitě, padl výběr na dva favority. ELSA Maastricht a Universiteitskoor Maastricht. Pro ty, kteří nevědí, ELSA je zkratkou pro European Law Student's Association, v překladu tedy pro Evropskou asociaci studentů práv, která je největší a nejprestižnější svého druhu v Evropě. Skládá se z mnoha výborů, které pořádají tutoriály, přednášky či výlety – je to právě výbor pro konference a semináře (Seminars and Conferences Committee), jehož aktivním členem jsem se stala, a který pořádá tyto poučné výlety, např. do Bruselu, Hágu či Lucemburska. Netřeba zmiňovat, že právě díky této asociaci jsem potkala mnoho úžasných lidí. Ty jsem ovšem potkala i v Universiteitskoor Maastricht neboli v maastrichtském univerzitním sboru. Ze 71 kandidátů jsem jako jedna z mála uspěla a teď už jako právoplatný člen nacvičuji s ostatními skladbu Magnificat na velký lednový koncert. V rámci zářijového poznávání jsem také 'prošmejdila' celé město a především si začala zvykat na místní univerzitní systém.

Výuka tu probíhá v rámci tutoriálů a přednášek. Tutoriál trvá dvě hodiny, probíhá v rámci společné diskuze, kterou vede zkušený tutor a studenti si z něj odnáší značné množství nových informací a vědomostí. Taktéž dvouhodinové přednášky doplňují učivo z tutoriálů a jsou většinou vedeny koordinátory daných předmětů. Jak tutoriály, tak přednášky se konají dvakrát až třikrát týdně. Já mám tento semestr tedy pouze deset hodin školy. Zbytek času tvoří samostudium, kde, alespoň pro mě, nastává ten největší problém. Donutit se k učení i v neděli odpoledne vyžaduje notnou dávku odvahy.

Vysoká škola je tedy jednoduše, jak my říkáme, 'jiný level'. Už to není vyučování od rána do pozdního odpoledne, nikdo vám nezapíše úkoly do úkolníčku, nikdo vám je nepřipomene. Tady už jednáte na vlastní pěst, tady začíná dospělácký život. Dnes a denně je to tedy především otázka 'Jak si stihnu uvařit, udělat prezentaci a naučit se na tutoriál za jeden den?', kterou si kladu téměř každý večer před spaním.

Když i na ní najdu odpověď, jako že se snažím ze všech sil, odměnou mi je pocit, že jsem připravená a naučená, ale také pohled do budoucnosti a otázka 'Co dalšího, zajímavého a krásného mě tady v Maastrichtu čeká?'.

 

Zpět na hlavní stránku