Naši absolventi| Karolína Horská| Itálie jako životní styl
28. února 2018 Karolína Horská

Itálie jako životní styl

Druhý semestr pomalu ale jistě začíná, a tak nastal čas se ohlédnout zpět a reflektovat na ten první, jejž jsem strávila v rámci výměnného programu Erasmus+ v Itálii. Malebný a ‚plochý‘ Maastricht jsem vyměnila za velkolepý Turín, ve kterém život ubíhal zcela jiným tempem a za každým rohem vyčnívaly zasněžené vrcholky Alp.

Namísto malých dlážděných uliček jsem každodenně procházela rušnými bulváry, zatímco všudypřítomné cyklisty vystřídali neklidní řidiči aut mající podivnou zálibu v troubení. Na přednášky jsem pak místo historické budovy právnické fakulty docházela do monumentálního, moderního kampusu Luigi Einaudi. Ve zkratce, těžko byste hledali dvě rozdílnější země v rámci Evropské Unie, než je Nizozemsko a Itálie. Snad i proto jsem si přivezla z Turína tak jedinečný zážitek.
 
Během půlroku stráveném v Itálii jsem pochytila několik zajímavých aspektů italské kultury, které jsou možná již obecně známé, já bych je ale ráda kontrastovala právě s kulturou nizozemskou, ve které jsem se předtím dva roky pohybovala. Konkrétně bych ráda poukázala na rozdíly ve školství, koneckonců hlavním cílem výměnného programu Erasmus+ je poznat novou kulturu skrz studium.
 
Prvním z aspektů je pojetí času. Nedávno jsem četla článek zmiňující uznávaného britského fyzika, který při studiu času dospěl k názoru že ‚Lidé si jsou jistí, že čas existuje, ale nejsou schopni ho nijak uchopit.‘ V té chvíli jsem si okamžitě vybavila interpretaci této fyzikální veličiny v Itálii, kde je čas pojat velmi nezávazně a místní ho opravdu ne a ne uchopit. Pro příklad uvedu svou zkušenost, kdy jsem si se svým dohlížejícím profesorem smluvila schůzku na 11:00. Já, jako člověk navyklý na nizozemskou dochvilnost a vzhledem k důležitosti setkání, jsem dorazila na místo již deset minut předem. Pan profesor se ovšem dostavil až v 11:30, bez omluvy, a s tím, že mezitím se fronta čekajících studentů rozrostla z jednoho na pět. Dalším příkladem byly přednášky, které začínaly zásadně o 20 minut později. Jedinou výjimkou pak byly situace, kdy se zavíralo, například v knihovně, to bylo samozřejmě na minutu přesně. Domnívám se proto, zda fyzik nečerpal inspiraci pro svá studia v Itálii.
 
Od tohoto specifického pojetí času se pak odvíjelo i mnoho dalších aspektů. Chtěla bych se zmínit, například o registračním systému, který mi ze začátku studia v Turíně způsobil nejednu stresovou situaci. V Maastrichtu je povinnost každého studenta se na předmět, který si vybral nebo který má povinně v kurikulu, sám přihlásit. Na každou takovou registraci je ‚deadline‘, kterou když student promešká, musí zaplatit 30 euro, aby byl dodatečně přihlášen. Je to systém tvrdý, ale funguje a jde v souladu s individualistickým duchem celé této země. V Itálii se na druhou stranu studenti nemusí předem přihlašovat na nic. Jednoduše mohou přijít na jakýkoliv předmět, který se jim zlíbí a nejsou na něm zaregistrováni do té doby, než se zapíšou na zkoušku. Na rozdíl od Maastrichtu, kde tutoriály probíhají v přísně vybraných skupinkách, přednášky v Turíně tedy probíhaly ve spíše neformálním prostředí a kruhu lidí.
 
Fascinující pro mě byla také koncepce školního roku. Zatímco v Maastrichtu studenti tvrdě dřou od prvního září někdy až do poloviny července, což byl můj případ v druhém ročníku, v Turíně mají studenti výrazně volnější program. Škola v zásadě začíná na konci září, s tím, že předměty prvního semestru trvají do konce listopadu. Poté mají prosinec, leden a téměř celý únor na to, aby zvládli zkoušky, které mohou, mimochodem, téměř donekonečna opakovat. Pro porovnání, v Maastrichtu máme vždy sedm týdnů dva předměty, přičemž v týdnu osmém píšeme z obou zkoušky. Pokusy máme jen dva a když se nám ani ty nepovedou, je třeba předmět opakovat následující rok. Nemusím proto ani zmiňovat, do jaké míry mě italský univerzitní systém šokoval. Pravdou ovšem zůstává, že jsem ho uvítala s otevřenou náručí. Po dvou letech neuvěřitelného maastrichtského drilu, probdělých nocí, a nekonečných dnech strávených v knihovně byl půlrok v Turíně jako dar z nebes. Zatímco některé zkoušky jsem zvládla již před Vánoci, na další jsem si vzala zasloužený čas a úspěšně je složila v lednu.
 
Dobrodružství jménem Erasmus se ovšem neneslo jen v duchu poznávání italského školství. Potkala jsem také mnoho skvělých přátel, se kterými jsem poté během víkendových výletů procestovala okolí Turína a tak rozšířila svůj cestovní deník o místa jako Milano, Janov, Savona, Parma či Aosta. Díky studentským organizacím, které pro nás připravily nejednu zajímavou událost, jsem se také podívala do tradičních severoitalských vináren a nahlédla do složité výroby místního vína či se dostala do honosných turínských paláců, dříve sloužícím královské rodině. Zkrátka, abych svůj zážitek shrnula, pobyt v Turíně jsem si nesmírně užila a budu z něj čerpat mnoho krásných vzpomínek. Děkuji Nadaci The Kellner Family Foundation, že mě i při této mé životní cestě tak velkoryse podporovala. Teď už ale zpět ke studiu, čas v Maastrichtu je nemilosrdný. 
Zpět na hlavní stránku