12. dubna 2016 Jolana Venenyová

O pokoře a úspěchu

Náš vzdělávací systém (a když říkám náš, tak nemám na mysli český systém jako takový, ale i systémy zahraniční) je postaven okolo úspěchů, prestiže, výjimečnosti. Onen systém podněcuje hledání těchto hodnot a odměňuje ty, což mohou dokázat, že jsou ti nejlepší z nejlepších. Nicméně, jednu věc, kterou jsem se za posledních šest let naučila je, že my, studenti, kteří objevujeme svět, potřebujeme pokoru.

Jako jin a jang, nebo pokud preferujete jiné, méně náboženský založené vyjádření přirozené tendence vyváženosti, oslavování výjimečnosti a úspěchu je bezvýznamné pokud chybí pokora.

Když jsem před téměř dvěma lety přijela do Oxfordu, uvědomila jsem si, že existuje obrovské množství lidí, kteří jsou víc talentovaní, více odhodlaní, a všeobecně více zasluhující uznání než já kdykoliv budu (a nerada bych se zde pouštěla do debaty ohledně zásluh, i když bych popravdě velice ráda). Ona konfrontace pocitů s mou bezvýznamností a slabostí, mne ale dovedla k poznání, že pokora není věc špatná.

Pokora neznamená sebelítost či vzdání se ambicí. Pokora, tedy přiznání vlastní nedůležitosti, má jednu obrovskou výhodu: propojení s komunitou. Poznání, že úspěch je relativní a přijmutí toho, že člověk není lepší než ostatní, přináší prostor pro spolupráci, pochopení a také sebenaplnění.

Není neobvyklé v Oxfordu potkat prototyp mladého člověka “nejlepšího z nejlepších”, který toho dokázal tolik, že se z toho jednomu zatočí hlava. Obvykle, velmi sofistikovaným způsobem (ostatně jedná se o Oxford) zmíní, čeho dosáhl, koho potkal a další skvělé věci, které má naplánované na léto. Žijeme v meritokracii, tedy alespoň teoreticky, a proto se očekává, že úspěch je odměněn. V tomto případě uznalým pokývnutím, nebo pokud jste dáma, tak hezkým, obdivným úsměvem (protože to ostatně je naše role, že).

Samozřejmě, není nic špatného na tom být úspěšným nebo chytrým nebo mladým nebo talentovaným. Ostatně je to skvělá kombinace. Nicméně, velmi málo studentů vám poví o pomoci, které se jim dostalo na jejich cestě za úspěchem. Přiznání, že bez něčí pomoci by člověk nebylo tam, kde je, je nejvyšším znakem pokory.

Ano, s tím by se dalo souhlasit. “ Ale o co vlastně jde? Proč je to důležité?” Podstata věci je, že bez pokory a akceptovaní pomoci v cestě za úspěchem, se člověk izoluje od komunity. Obzvláště u dnešních liberálních studentů je toto nebezpečná pozice. Vede k sobectví a nedostatku soucitu.

A je to také trochu ironické, když se někdo chlubí úspěchem, když lze lehce ukázat na všechnu pomoc, kterou dotyčný obdržel. Opět, není nic špatného na tom, být úspěšný či obdržením pomoci. Ale připisovat toto vše vlastnímu přičinění a “vlastní těžké práci” je směšné.

V naprosté většině případů se lidem dostává pomoci. Pomoci od rodičů, kteří platí za jejich pobyty či soukromé školy, jejich rodinné kontakty, stipendia, nebo loterie “narození se”, tak že dotyčný nemusí manuálně pracovat od svých pěti let, aby uživil zbytek rodiny. Tak či onak, každý člověk obdrží nějakou formu pomoci.

Musíme přiznat kolik pomoci a štěstí se nám dostalo a umožnilo nám dosahovat skvělých výsledků. Je to právě pokora, která nás spojuje s komunitou, bez které bychom byli ničím a ta stejná pokora nás nutí dávat zpět. Ne protože je to skvělý pocit, nebo protože se obáváme, že my sami budeme jednou opět potřebovat pomoc. Ale protože to tak je správně. Jakmile se jednou izolujeme od společnosti, celá myšlenka lidskosti je v nebezpečí. Dostali jsme se tam, kde jsme díky ostatním a pokud onu skutečnost budeme ignorovat, celá společnost a její funkce je v ohrožení.

 

Všechny blogy

12. dubna 2016

O pokoře a úspěchu

Náš vzdělávací systém (a když říkám náš, tak nemám na mysli český systém jako takový, ale i...

Více
3. prosince 2015

O identitě

Studenti, kteří se rozhodnou studovat v zahraničí na delší dobu jsou schopni najít dostatek...

Více
21. července 2015

Trinity

Třetí „Trinity“ semestr započal velice nenápadně. Ve skutečnosti se začátek připlížil vcelku...

Více
11. března 2015

Poklady české literatury

Je za mnou první důležitá zkouška. Ačkoliv, oficiální zkouškové období ještě nezačalo, profesoři...

Více
19. listopadu 2014

Ne, nejsou to Bradavice!

Už jsem tady v Oxfordu přesně měsíc a kvůli systému místního dělení akademického roku, tedy...

Více
9. června 2014

Promoce

Ač se poslední příspěvek mohl zdát tak trochu rozlučkový, ani mé studium, ani můj pobyt ve...

Více
27. února 2014

Závěr

„Krása jazyka spočívá v tom, že nikdy nemůže přesně vyjádřit to, co vystihnout chce. Je totiž...

Více
11. listopadu 2013

Na stres platí jenom knihovna!

Je to neuvěřitelné, ale tohle září bylo tím posledním začátkem...

Více
15. července 2013

Co jsem se naučila o Británii.

Po třech letech ve Skotsku jsem se toho naučila hodně. Překvapivě...

Více
27. února 2013

Čokoláda řeší všechny mé potíže

Druhý semestr třetího ročníku začal pěkně zostra. Už během prvního...

Více
13. listopadu 2012

Nekonečné eseje

Poté, co jsem se vrátila na prázdniny zpět do Česka, jsem si užila krátkou dobu odpočinku a...

Více
26. června 2012

Přesně v polovině

Je červen 2012 a já s údivem zjišťuji, že jsem ve Skotsku dva roky, a co víc, právě v polovině...

Více
27. února 2012

Slunce? Kdeže! Jen déšť a knihy…

Sotva jsem si po příjezdu do Skotska zvykla na nové podnebí,...

Více
18. listopadu 2011

Zpět ve Skotsku

Druhý rok v Dundee začal poněkud překvapivě – ne špatně, přesto překvapivě. První týden po...

Více
30. června 2011

Poslední tři měsíce v Dundee před ukončením...

Poslední tři měsíce v Dundee před ukončením akademického roku...

Více
1. března 2011

Sníh, Haggis a já

Mám za sebou pět měsíců na univerzitě a už jsem se docela dobře sžila s místním prostředím...

Více
3. listopadu 2010

V nejslunečnějším skotském městě

Poté, co jsem v květnu s vyznamenáním ukončila své středoškolské...

Více
Zpět na hlavní stránku