3. prosince 2015 Jolana Venenyová

O identitě

Studenti, kteří se rozhodnou studovat v zahraničí na delší dobu jsou schopni najít dostatek informací ohledně nespočtu záležitostí, které se pojí se studiem mimo domovinu.

Zjišťujeme si informace ohledně školného, specifikací oboru, ubytování, kde se budeme stravovat a jaká je zábava na kampusu či ve městě. Podpora pro studenty, kteří opouštějí naši zemi, rok od roku roste a ráda pozoruji, že nynější středoškoláci vědí přesně, co na ně ve světě čeká. Nicméně, přes všechen důraz na změny odehrávající okolo, jen velmi málo času je věnováno tomu, co se mění v nás. K rozhodnutí napsat tento článek jsem se odhodlala po té, co jsem si uvědomila, že po šesti letech ve Velké Británii, si už nepřipadám jako „správný“ Čech. V tomto příspěvku, bych se ráda poukázala na to, že identita a obzvláště ta mladých lidí žijících v zahraničí bez rodiny není fixní a časem se mění. Samozřejmě, pokud mě šest let na britských univerzitách naučilo něčemu, je to, že jeden příběh není žádným důkazem a tedy ani já od vás nečekám, že byste tuto mou zkušenost měli brát jako něco, co je dané. Zároveň si ale myslím, že přemýšlet nad identitou, zkoušet si malé porovnání před a po, nebo připravit se na to, co se může přihodit během studia, je rozhodně prospěšné. Nebo se to brát jako takovou sofistikovanější verzi počítání oveček, když nemůžete usnout.

První věc k zamyšlení je rozhodně jazyk. Netrvá to dlouho, než člověk začne myslet v angličtině, snít v angličtině a používat anglická slovíčka v českých větách, protože jsou přirozenější. Po trochu delší době, začnete pozorovat, že všechna vaše elektronika je také nastavená v angličtině, protože překládat vše přátelům, kteří si půjčí váš mobil je prostě otrava. A pokud se v zahraničí vyskytujete na dostatečně dlouhou dobu, začnete si uvědomovat, že jste ztratili schopnost se pořádně vyjadřovat v češtině. Zprvu to začíná psaným projevem, protože po tom, co napíšete stohy esejí, vaše psaná čeština už jednoduše angličtině nemůže konkurovat. A stejně tak nemůže ani vaše česká gramatika. Po asi třech letech v Británii, jsem se začala obávat toho, co by se stalo, kdyby si nějaký můj český text přečetl můj češtinář ze střední. Dokonce i nyní, píšu tento příspěvek nejdříve anglicky, neboť už je to jazyk daleko přirozenější než čeština. Tento trend se už jenom zhoršuje. Přijedete domů, bavíte se s rodinou a dojde vám, že zapomínáte česky i mluvit. Je to děsivé, když vám někdo řekne, že jste použili špatnou předložku, zkazili skloňování, nebo že slovosled je trochu krkolomný. Sledujete, jak ztrácíte něco, co jste vždycky považovali za přirozené, instinktivní, součást sebe sama. Najednou to tak není a začínáte pochybovat nejen své jazykové schopnosti, ale i to, jak pevná a stabilní je vaše identita. Pokud ztrácím svůj vlastní jazyk, ztrácím i sama sebe?

Nejedná se pouze o jazyk. Jsou to i cizí kulturní hodnoty a normy, které si osvojíte, a ty které jste vždycky vyznávali, se pomalu vytrácí. Řekla bych, že to poznání je nejmarkantnější během prvních dnů po návratu domů. Poznání, kolik věci doma vám připadají zvláštní a kolika lidem vy přijdete odlišní. Ku příkladu, když v Praze řeknete řidiči autobusu děkuji při vystupování, zaručeně se vám naskytne pohled na jednoho vystrašeného řidiče. Také ta nestydatost, když do vás v obchodě někdo narazí vozíkem a neomluví se! Kdo jsou ti lidi? Divoši? Až když si vnitřně zanadáváte, tak si uvědomíte, že před šesti lety byste tyhle slova řekli nahlas. A sekundu po tom vám dojde, že před šesti lety by vás nedostatek slušnosti vůbec nerozhodil. Takových příkladů je spousta: rozdílné přístupy k tomu, o čem je vhodné žertovat, smysl pro politickou zodpovědnost, nebo nedostatek komunitního cítění. Předtím než jste odjeli, byly tyhle záležitosti všude přítomny a brali jste je jako nutné zlo, součást vašeho života. Nyní vás upřímně rozrušují a máte pocit, že jste se ocitli ve zcela odlišném světě. Je to jako, kdyby spadla opona, a vy nyní můžete pozorovat svou vlastní zemi očima cizince. Otázka tedy zní: stala jsem se cizincem?

Těžko. Pořád miluji české pohádky, české jídlo. Stále nemůžu přijít na chuť britskému čaji a britská rodina mne nechává chladnou. Na druhou stranu, lze jen těžko popřít fakt, že jsem se v aspektech své osobnosti zásadně změnila. Po šesti letech ve Spojeném království, považuji sama sebe někde na půl mezi Čechem a Britem. Je to obzvláště nelehká situace, protože nehledě na to, kde se nacházíte, vždy budete mírně vybočovat. Ztratila jsem pocit stability, který jsem předtím vyvozovala ze své národní identity a už jej nemohu více použít jako záchytný bod v ohromném světě. Přesto, dostává se mi pocitu objektivity, co se týče obou národů, protože jsem schopna, více než ostatní, se oprostit národních sentimentů. Co je ale nejdůležitější, jakmile přestanete trvat na své národní identitě; na věcech, které vás okolí naučilo mít rádo; na hodnotách, které vám okolí řeklo, že jsou správné; na věcech, které jste dělali ze zvyku; jakmile jste schopni všechno toto opustit, máte skvělou příležitost zjistit, kdo ve skutečnosti jste a jaké jsou vaše vnitřní hodnoty.

 

Všechny blogy

12. dubna 2016

O pokoře a úspěchu

Náš vzdělávací systém (a když říkám náš, tak nemám na mysli český systém jako takový, ale i...

Více
3. prosince 2015

O identitě

Studenti, kteří se rozhodnou studovat v zahraničí na delší dobu jsou schopni najít dostatek...

Více
21. července 2015

Trinity

Třetí „Trinity“ semestr započal velice nenápadně. Ve skutečnosti se začátek připlížil vcelku...

Více
11. března 2015

Poklady české literatury

Je za mnou první důležitá zkouška. Ačkoliv, oficiální zkouškové období ještě nezačalo, profesoři...

Více
19. listopadu 2014

Ne, nejsou to Bradavice!

Už jsem tady v Oxfordu přesně měsíc a kvůli systému místního dělení akademického roku, tedy...

Více
9. června 2014

Promoce

Ač se poslední příspěvek mohl zdát tak trochu rozlučkový, ani mé studium, ani můj pobyt ve...

Více
27. února 2014

Závěr

„Krása jazyka spočívá v tom, že nikdy nemůže přesně vyjádřit to, co vystihnout chce. Je totiž...

Více
11. listopadu 2013

Na stres platí jenom knihovna!

Je to neuvěřitelné, ale tohle září bylo tím posledním začátkem...

Více
15. července 2013

Co jsem se naučila o Británii.

Po třech letech ve Skotsku jsem se toho naučila hodně. Překvapivě...

Více
27. února 2013

Čokoláda řeší všechny mé potíže

Druhý semestr třetího ročníku začal pěkně zostra. Už během prvního...

Více
13. listopadu 2012

Nekonečné eseje

Poté, co jsem se vrátila na prázdniny zpět do Česka, jsem si užila krátkou dobu odpočinku a...

Více
26. června 2012

Přesně v polovině

Je červen 2012 a já s údivem zjišťuji, že jsem ve Skotsku dva roky, a co víc, právě v polovině...

Více
27. února 2012

Slunce? Kdeže! Jen déšť a knihy…

Sotva jsem si po příjezdu do Skotska zvykla na nové podnebí,...

Více
18. listopadu 2011

Zpět ve Skotsku

Druhý rok v Dundee začal poněkud překvapivě – ne špatně, přesto překvapivě. První týden po...

Více
30. června 2011

Poslední tři měsíce v Dundee před ukončením...

Poslední tři měsíce v Dundee před ukončením akademického roku...

Více
1. března 2011

Sníh, Haggis a já

Mám za sebou pět měsíců na univerzitě a už jsem se docela dobře sžila s místním prostředím...

Více
3. listopadu 2010

V nejslunečnějším skotském městě

Poté, co jsem v květnu s vyznamenáním ukončila své středoškolské...

Více
Zpět na hlavní stránku