Naši absolventi| Ján Michalčák| Je skoro až neuvěřitelné, jak rychle čas...
4. března 2016 Ján Michalčák

Je skoro až neuvěřitelné, jak rychle čas na univerzitě ubíhá

Po dokončení střední školy by člověk rád uvěřil, že od získání akademického titulu ho ještě stále dělí nepřekonatelná propast. Nicméně já jsem se již ocitl za polovinou svého bakalářského studia a během měsíce budu začínat přípravu na druhé zkouškové období. Práce neubývá, ale četba je zajímavější a zajímavější s tím, jak se mé předměty stávají konkrétnějšími.

Absolvoval jsem taktéž výběr předmětů na poslední ročník. Povinná je samozřejmě disertační práce, která čítá deset tisíc slov a její téma je zcela libovolné. To je, pokud vím, poněkud rozdílné oproti českým vysokým školám, kde jsou práce zpravidla mnohem delší. Jiné je taktéž chápání důležitosti disertační práce. Samozřejmě se jedná o práci pro titul důležitou (vždyť ji také univerzita musí uchovávat v archivech minimálně deset let). Na druhou stranu má její výsledek v celkové známce (takzvané „třídě titulu“) stejnou váhu jako jakýkoliv jiný předmět, který běží oba semestry. To znamená, že na ni nestojí ani nepadá svět, stejnou pozornost je nutné věnovat všem ostatním předmětům. Právě proto je také disertační práce kratší, než tomu může být v Česku: chápe se vlastně jako taková delší esej. Podobně jako esej se dokonce hodnotí, nečeká nás tedy ani doma známá (a obávaná) ústní obhajoba. Osobně se mi tento systém líbí víc, protože rozloží množství stresu mezi více různých věcí a minimalizuje tak pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření.

Mimochodem, starost o psychické zdraví studentů je na UCL brána velmi vážně. Proto například každou středu končí výuka již v průběhu dopoledne. To abychom se mohli věnovat sportu či odpočinku. Nepřetržitě jsou k dispozici psychologové, na kolejích jsou pravidelně nabízeny terapie proti stresu, zejména pak ve zkouškovém období. Tento otevřený přístup k ochraně psychiky se mi moc zamlouvá, vyhledávat pomoc s sebou nenese stigma, se kterým se stále ještě můžeme setkat doma. Univerzita chápe, že je studium zde náročné, a proto se snaží předejít nepříjemnostem. Už jenom vědomí, že je pomoc k dispozici, člověku pomáhá, i kdyby ji nakonec nevyužil.

Osobně se chodím pravidelně odreagovat do posilovny, snažím se také číst krásnou literaturu. A když to je jen trochu možné, nepřipouštím si přehnaný stres z výsledků. Samozřejmě, chci být co možná nejlepší. Ale své výkony poměřuji jen sám se sebou, se svým „mladším já“. Nikoliv s ostatními. A zjistil jsem, že právě takové nastavení mysli mi pomáhá k úkolům přistupovat s klidem a rozvahou. Což se samozřejmě pozitivně promítá i na mých výsledcích. Jsem přesvědčen, že kdybych byl vystresovaný, jen těžko by se mi takto dařilo.

Snad mi odhodlání a klid vydrží příští rok, třeba při psaní disertační práce.

 

Zpět na hlavní stránku