Naši absolventi| Jakub Musil| Radost únavy, aneb [–low]
18. listopadu 2015 Jakub Musil

Radost únavy, aneb [–low]

První dva roky studia mi všichni říkali, že si mám počkat na třeťák, protože to teprve začne opravdová práce.

Byla to pravda. Ale zároveň se splnila má optimistická představa, že nyní, když si můžu sám zvolit, čemu se chci a nechci věnovat, budu podstatně produktivnější. Studium mi teď skutečně zabírá více času než předtím, ale často mi to tak ani nepřipadá. Minulý týden jsem strávil desítky hodin nad dialektologickým projektem: s pomocí transkriptu jsem foneticky přepisoval a analyzoval spektrogramy vybraných slov ze zvukové nahrávky mluvčího ze Svaté Kildy, dnes již neobydleného vzdáleného ostrova, pořízené v roce 1961. Týden předtím jsem zase po dva dny a většinu jedné noci formuloval fonologická pravidla, pomocí kterých lze bezchybně derivovat seznam latinských nominativů a genitivů, jež nám byl zadán (to jen pro představu, čím se vlastně studenti keltistiky a lingvistiky zaobírají) – a celou tu dobu jsem byl u vytržení.

 

Pro čtenáře však nejspíš bude zajímavější novinkou mé dobrovolničení v sobotní české škole a školce, kterou od září pilotně organizuje Scottish Czech & Slovak Fund. Vše začalo, když jsem s nabídkou jakékoliv pomoci kontaktoval paní Veroniku Macleod, jež několik let učí dospělé češtinu v rámci univerzitního programu Languages for All, a jež mne obratem informovala o tomto novém, náročném projektu, ve kterém by pro mne viděla uplatnění. Nebyl jsem si ze začátku úplně jistý, jestli si dokážu představit sám sebe pracovat s dětmi; kdo mne zná, ví, že jsem v jejich přítomnosti často nervózní a nevím, co mám říkat a dělat.

Jsem hrdý na to, že mi netrvalo příliš dlouho uvědomit si, jaká skvělá příležitost se mi naskytla. Kamarád mi kdysi řekl, že když má možnost udělat něco, z čeho je nervózní, tak to udělá – od té doby s tímto mottem experimentuju, a zatím se to vždy vyplatilo. Zní to sice děsně primitivně, ale člověk si často ani neuvědomuje svou tendenci držet se toho, co důvěrně zná, zatímco pokrok, jak to tak vypadá, číhá v nejistotě nepoznaného.

Tak jsem tedy souhlasil a po hlavě se vrhl do své první směny ve školce. Paní učitelky se rozhodly, že první hodinu mou pozornost nejvíce potřebuje chlapec, již se nemůže moc dobře zapojit do společných her kvůli tomu, že česky nerozumí. Sedl jsem si s ním tedy stranou, učil jej barvy a vymalovával obrázky s podzimní tématikou, doufaje, že v něm svou naprostou pedagogickou nezkušeností nerozdmýchám dostatek frustrace na to, aby veškerá jeho už tak dětsky vratká trpělivost lehla popelem. Přestože na pár krušných chvil došlo, celkově jsem se svým učením za běhu byl spokojený a nedovolil jsem si být na sebe příliš přísný.

Jen co tato první hodina uběhla, už paní učitelky zvou nového pana učitele Kubu, aby si přišel zahrát na veverky, a tak se najednou ocitám přímo uprostřed dění s červenou miskou, do které mi můj tým po jednom přináší oříšky vysypané uprostřed místnosti. Nasbíráme 54, a přestože zelení mají 55, naše veverky určitě také přes zimu hlad mít nebudou. Než si stačím oddechnout, už si pro změnu hrajeme na zajíčky, načež je pro děti čas na svačinu, zatímco já s paní učitelkou urychleně kreslíme 17 holých stromů, aby v následné výtvarné činnosti bylo na co lepit listí. Potím se a jsem vyčerpaný, ale zároveň si uvědomuju, že mě to vlastně celé hrozně baví – a přesně v tomto duchu proběhne zbytek odpoledne, než je čas naučit se novou sloku mikulášské písničky a vrátit se k rodičům. Všichni mi říkají, že jsem si vedl dobře, a já si dovoluju jim to věřit. Odcházím naprosto zničený, ale zničený prací nejen prospěšnou, ale navíc zábavnou. Doufám, že se tak dobře budu cítit pokaždé.

 

Všechny články

20. července 2017

Jasno, aneb /_(-stress)

V minulém příspěvku, jenž měl být můj poslední bakalářský, jsem referoval o složité kariérní...

Více
3. července 2017

Hmla, aneb / _

Tento poslední příspěvek své bakalářské éry píšu dva dny před promocemi; zbývá mi jen vyzvednout...

Více
13. března 2017

Po deseti letech: mírně sentimentální apoteóza,...

Mé bakalářské studium se chýlí ke konci, a to také znamená, že...

Více
14. listopadu 2016

Jen začátek, aneb / #_

„A co chceš dělat, až dostuduješ?“ ptají se mě často lidé. Ač si jsem vědom implikované narážky...

Více
30. června 2016

Bilance a předsevzetí, aneb [+back]

Poslední příspěvek školního roku píši jako vždy z domova, po...

Více
2. března 2016

Opravdickost aneb [+trill]

Po dvou a půl letech života ve Skotsku se mi konečně podařilo...

Více
18. listopadu 2015

Radost únavy, aneb [–low]

První dva roky studia mi všichni říkali, že si mám počkat na třeťák, protože to teprve začne...

Více
2. července 2015

To nejjednodušší je za mnou aneb [S[^NP]...

Kde jsem se vzal, tu jsem se vzal, najednou mám za sebou – časově...

Více
3. března 2015

Nenápadný půvab „societies“ aneb [NP[AP]...

Při opětovném čtení svého minulého příspěvku jsem se zděsil nad...

Více
18. listopadu 2014

Threnodie za klídek aneb [NP[NP][PP[P][N...

Do Skotska jsem se letos vydal již v polovině srpna, už jen proto,...

Více
1. července 2014

Zase doma aneb Tha an t-àm a' dol seachad...

Jak titulek napovídá, tento příspěvek již nepíšu z Edinburghu,...

Více
13. března 2014

Škola v přírodě aneb ’S e ’n t-eilean uain’...

Nikdy již nebudu čtenáři nic slibovat. Na konci svého posledního...

Více
22. listopadu 2013

Překročení prahu aneb Tha mi a’ fuireach...

Seděl jsem v autobuse směřujícím na letiště, když jsem si poprvé...

Více
Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.