A je to tady! To na co jsem se tak těšila, právě začíná. Pohodlně si sedám do autobusu směr Brno a posléze směr Florencie. Jsem trochu nervózní díky péči mých rodičů, kteří mě vyvedli z míry už při nástupu do autobusu svou pokleslou náladou. Když se však ozval zvuk motoru a autobus se rozjel, všechno ze mě opadlo a už jsem se nemohla dočkat Florencie.

Cesta z Prahy do Brna probíhala klidně. V Brně jsem malinko znejistěla při pohledu na nástupiště a nervózně jsem hleděla na autobusy, který z nich mě asi odveze do Florencie. Naštěstí si mě všimla ochotná stevardka a nasměrovala mě přímo k tomu mému. Opět nasedám do autobusu, vedle mě usedá starší sympatická paní, a když mě oslovila, bylo mi jasné, že je to Slovenka. Celou cestu mi krátila vyprávěním o své rodině a práci.

Tak a jsme ve Florencii, ještě vyložit kufry a hurá do nového bydliště a samostatného studentského života! Na nádraží si mě vyzvedla má nová bytná a rovnou se mnou udělala okružní jízdu po Florencii. Když jsme dorazily do bytu, vše mi ukázala a nechala mě se zabydlet. Ještě ten den jsem se seznámila se svými spolubydlícími Francescou a Alessandrem, byli oba moc milí a slíbili, že mi v začátcích se vším pomohou. Všechno vypadá překrásně a já konečně jsem tam, kde jsem si celý život přála být.

To jsem ale ještě netušila, jaký kolotoč začne už za pár dní … Ve Florencii a všeobecně v Itálii mají všichni dost času a na nic nespěchají. Poprvé jsem se o tom přesvědčila, když jsem potřebovala do centra.  Jízdní řád je totiž zřejmě jen orientační, protože zpoždění o deset až dvacet minut je zde úplně normální. Další den měli dopravci stávku a tak jsem ten den chodila pěšky, což mi ani tak nevadilo, je zde stále okolo 20 stupňů Celsia a slunečno.

Největší problém však nastal, když jsem se dozvěděla o ,,Codice fiscale“, to je totiž hodně podobné našemu rodnému číslu a zkrátka bez něj v Itálii nelze existovat. Vydala jsem se tedy na úřad zažádat o ,,Codice fiscale“. Hned při příchodu jsem se dozvěděla, že jim spadla síť a ať to zkusím jindy. Druhý den jsem tedy opět vyrazila, vše bylo v pořádku až na to, že tam tentokrát bylo mnohem víc lidí než minule a u okénka jen jeden úředník.  Zažádala jsem si o formulář a nezbývalo mi než počkat čtyřicet pět minut a pak ještě třicet u přepážky s úředníkem, který se opravdu zapotil, když do počítače vyťukával mé příjmení.  Ale vše je již zdárně za mnou a já jsem se stala po třech týdnech plnohodnotným obyvatelem Florencie.

Ale abyste si nemysleli, že si stěžuji, vůbec ne. Všichni jsou tu tak strašně milí a vstřícní, že jim hned vše odpustíte a začnete si na to jejich tempo pomalu zvykat. Koneckonců, pokud nepotřebujete něco opravdu důležitého, je to tempo docela příjemné.