A je to tady! To na co jsem se tak těšila, právě začíná. Pohodlně si sedám do autobusu směr Brno a posléze směr Florencie. Jsem trochu nervózní díky péči mých rodičů, kteří mě vyvedli z míry už při nástupu do autobusu svou pokleslou náladou. Když se však ozval zvuk motoru a autobus se rozjel, všechno ze mě opadlo a už jsem se nemohla dočkat Florencie.
Cesta z Prahy do Brna probíhala klidně. V Brně jsem malinko znejistěla při pohledu na nástupiště a nervózně jsem hleděla na autobusy, který z nich mě asi odveze do Florencie. Naštěstí si mě všimla ochotná stevardka a nasměrovala mě přímo k tomu mému. Opět nasedám do autobusu, vedle mě usedá starší sympatická paní, a když mě oslovila, bylo mi jasné, že je to Slovenka. Celou cestu mi krátila vyprávěním o své rodině a práci.
Tak a jsme ve Florencii, ještě vyložit kufry a hurá do nového bydliště a samostatného studentského života! Na nádraží si mě vyzvedla má nová bytná a rovnou se mnou udělala okružní jízdu po Florencii. Když jsme dorazily do bytu, vše mi ukázala a nechala mě se zabydlet. Ještě ten den jsem se seznámila se svými spolubydlícími Francescou a Alessandrem, byli oba moc milí a slíbili, že mi v začátcích se vším pomohou. Všechno vypadá překrásně a já konečně jsem tam, kde jsem si celý život přála být.
To jsem ale ještě netušila, jaký kolotoč začne už za pár dní … Ve Florencii a všeobecně v Itálii mají všichni dost času a na nic nespěchají. Poprvé jsem se o tom přesvědčila, když jsem potřebovala do centra. Jízdní řád je totiž zřejmě jen orientační, protože zpoždění o deset až dvacet minut je zde úplně normální. Další den měli dopravci stávku a tak jsem ten den chodila pěšky, což mi ani tak nevadilo, je zde stále okolo 20 stupňů Celsia a slunečno.
Největší problém však nastal, když jsem se dozvěděla o ,,Codice fiscale“, to je totiž hodně podobné našemu rodnému číslu a zkrátka bez něj v Itálii nelze existovat. Vydala jsem se tedy na úřad zažádat o ,,Codice fiscale“. Hned při příchodu jsem se dozvěděla, že jim spadla síť a ať to zkusím jindy. Druhý den jsem tedy opět vyrazila, vše bylo v pořádku až na to, že tam tentokrát bylo mnohem víc lidí než minule a u okénka jen jeden úředník. Zažádala jsem si o formulář a nezbývalo mi než počkat čtyřicet pět minut a pak ještě třicet u přepážky s úředníkem, který se opravdu zapotil, když do počítače vyťukával mé příjmení. Ale vše je již zdárně za mnou a já jsem se stala po třech týdnech plnohodnotným obyvatelem Florencie.
Ale abyste si nemysleli, že si stěžuji, vůbec ne. Všichni jsou tu tak strašně milí a vstřícní, že jim hned vše odpustíte a začnete si na to jejich tempo pomalu zvykat. Koneckonců, pokud nepotřebujete něco opravdu důležitého, je to tempo docela příjemné.
Ani jsem se nenadála a je konec mého studia ve Florencii. Poslední tři měsíce pro mne nebyly...
Více 3. března 2014Letošní zima se mi poprvé ukázala v nevlídné podobě, snad jako by to byla předzvěst mého posledního...
Více 15. listopadu 2013Tak už mě čeká poslední rok ve Florencii. Vědomí, že jsem strávila na univerzitě už dva roky,...
Více 3. července 2013Na rozdíl od prvního roku, kdy mi druhý půl rok utíkal velmi pomalu, tento rok to bylo o mnoho...
Více 4. března 2013Přesto, že na univerzitě studuji již druhým rokem, únorové zkoušky...
Více 13. listopadu 2012Dříve než začal školní rok, čekala mě nepříjemná skutečnost a to druhé zkouškové období. Musím...
Více 28. června 2012První rok je za mnou a stejně tak první zkušenost se zkouškami na vysoké. Původně jsem měla...
Více 22. února 2012Je to neuvěřitelné, ale pět měsíců strávených ve Florencii je za mnou a já mám pocit, jako...
Více 5. listopadu 2011A je to tady! To na co jsem se tak těšila, právě začíná. Pohodlně...
Více