14. listopadu 2016 Denisa Nová

Nové výzvy

Po sedmi letech studia na Open Gate, kde jsem po celou tu dobu cítila podporu a jistotu kolektivu, ve kterém jsem se cítila jako doma, mě čekal první den v nové škole, novém městě a novém kolektivu. Byla jsem možná nervóznější, než když jsem dělala maturitu, ale přitom jsem se neskutečně těšila na čekající změnu.

19. září jsem poprvé vstoupila do budovy Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Byla jsem nadšená. Bohužel tento pocit mě brzy přešel, když jsem si uvědomila, že jsem ztracena a nemohu najít svoji třídu. Po několika minutách zoufalého hledání mě starší student nasměroval do správného patra a já si šťastně oddechla, když jsem viděla partu prváků čekající u dveří označených číslem, které jsem tak usilovně hledala.

Můj první den byl vcelku osamělý, jelikož jsem jako jedna z mála nejela na seznamovací pobyt, tudíž jsem nikoho neznala ani od pohledu, ani jménem. Tato skutečnost se ovšem v příštích několika dnech změnila a já si našla kamarády, se kterými úskalími studia procházíme společně.

Obor, na který jsem nastoupila, se jmenuje „nano- a mikrotechnologie v chemickém inženýrství“; v prvním semestru se ale zabývám hlavně anorganickou chemií a matematikou. Tyto dva předměty mají dohromady hodnotu více než poloviny kreditů, které jsou potřeba pro úspěšný postup do druhého semestru, proto právě těmto předmětům věnuji nejvíce času ve svém volném čase.

Obzvláště matematika se pro mě stala velkou výzvou, a to zejména na začátku semestru, kdy jsem se při matematických cvičeních cítila jako neplavec, který byl hozen do moře a pokud se nějak rychle nenaučil plavat, utonul. Každý večer jsem trávila nad příklady a plna beznaděje jsem často usínala v slzách. Z tohoto hororu mě dostalo až doučování, které jsem si domluvila se starším studentem. Náhle jsem získala novou naději. Matematika se mi pak již nezdála jako nepřekonatelná ocelová zeď. Časem jsem si zvykla i na vyučování našeho cvičícího, což onu pomyslnou zeď snížilo o další kus.

Můj vysokoškolský život se jistě neskládá jen z ďábelských předmětů, ale i mimoškolních aktivit a volnočasových zážitků. Stále se držím svého koníčku, který mě vždy dokázal udržet jak v dobré fyzické, tak i psychické kondici – tím samozřejmě myslím běhání. Bydlím na kolejích v Jižním Městě a do Kunratického lesa to mám přibližně jen 1,3 km po polní cestě (a přes jednu silnici).

V areálu VŠCHT se kromě různých festivalů a projektů konají i různorodé experimenty, kterých se může zúčastnit i široká veřejnost. Takto jsem se dostala k experimentu Náhoda, který se zabýval vlivem určité hudby na výsledek hodu kostkou a který ve mně dodnes zanechává spoustu otázek, na které nemohu najít uspokojivou odpověď.

Na závěr mohu říct, že i přesto, že jsem na škole teprve pár měsíců, mě tento způsob života naplňuje a studium mě i přes svoji obtížnost baví. Doufám, že takto budu pokračovat i nadále a žádnými novými výzvami se nenechám pokořit.

 

Zpět na hlavní stránku