Naši absolventi| Anežka Klustová| Celebritami v Indonésii, unavenými studenty...
18. února 2019 Anežka Klustová

Celebritami v Indonésii, unavenými studenty v Singapuru

„Všude bílo, mrzne a vlaky nejedou,“ čtu jako jednu z prvních ‚ranních‘ zpráv. To se mi po probuzení hlásí přátelé s pravidelným popisem meteorologické situace u nás doma. Nemeškám a pohotově hodnotím počasí tady na rovníku s velitelským časem UTC +8: „Nezvykle chladno, jenom dvacet šest, vytáhli jsme mikiny.“ Reakce korespondentů vyškrtnuta z důvodu zachování vyššího stylu literárního – pozn. autorky.

Ale teď vážně; po měsíci zimních prázdnin jsem se v polovině ledna opět ponořila do vln vzdělávacího procesu na National Univesity of Singapore. Jak to tak bývá, návrat do prostředí, se kterým je už člověk alespoň částečně obeznámen, je mnohem příjemnější – máte s kým sedět na snídani nebo večeři, a nemusíte ztraceně bloumat po jídelně a hledat další osamělou duši, která se stane vaší obětí.

I tak u mě však přetrvává jistý pocit izolace, přece jen žít ‚v budoucnosti‘ a ještě v naprosto odlišném světě, daleko od všech blízkých a známých, je náročné. Minulý semestr se i přes všechnu mou snahu, a to převážně k jeho konci, nesl v duchu hluboké introspekce, občasných absurdních pochyb o vlastní existenci a o existenci světa ‚tam doma‘. Celková myšlenka návratu do Evropy se zpět v prosinci jevila jako fantaskní.

V pondělí, pár dní po ukončení zkoušek, jsem ještě ležela na pláži ve třiceti stupních, v úterý ráno jsem klepala kosu v teniskách a letní mikině v Praze na letišti v mínus dvou – s mokrými plavkami v kufru jako vzpomínkou na skoro pět měsíců v tropech – a v neděli téhož týdne už jsem lyžovala v Krkonoších v mínus deseti. Zvláštní. Poprvé v životě jsem si ale mohla užít zimních prázdnin s úplně ukončeným semestrem – bez domácích úkolů nebo příprav na zkoušky. S detailně naplánovaným každodenním programem jsem se během těch čtyř týdnů stihla věnovat rodině, sejít se s přáteli, zalyžovat si v Alpách a samozřejmě navštívit i můj druhý domov v Londýně a být tak zase součástí každoroční tradice se svými spolužáky z UCL – bruslení u Natural History Museum.

Vánočním dárkem pro mě bylo také obdržení výsledků zkoušek z prvního semestru, které byly mnohem lepší, než jsem očekávala. Největším přínosem za uplynulou dobu strávenou v Singapuru ale pro mě bylo a stále je to, že se více a více utvrzuji v tom, čemu se chci věnovat, tj. částicové fyzice na akademické úrovni, a že mám jedinečnou možnost cestovat a poznávat novou kulturu.

V letošním semestru jsem se rozhodla trochu zariskovat a vzít si předmět, který je určený pro studenty vyššího ročníku, a to hodně teoreticky zaměřený úvod do Standardního modelu (teorie kvantového pole popisující veškeré interakce a elementární částice tvořící hmotu). Jednou z prvních vět v hlavní literatuře doporučené pro tenhle předmět bylo ‚varování‘, že obsah se může jevit jako nevhodný pro pregraduální studenty. Ha, ha. Ale nestěžuju si, dozvídám se takové perly jako to, že kromě Říjnové revoluce, byla taky revoluce listopadová (která se listopadová jmenuje a v listopadu i byla), kdy nalezení částice J/psi vedlo k formulaci kvarkového modelu, jak ho známe dnes. Konec pohádky.

Kromě trávení času v knihovně a laboratoři, protože jsem i přes svou inklinaci k teorii byla letos donucena vzít si experimentální fyziku (která bohužel neznamená ‚jenom‘ programování simulací), jsem už i tenhle semestr měla možnost cestovat. Během oslav Čínského Nového roku jsme sbalili batohy a povinnou četbu a vydali se trajektem do Indonésie, na ostrov Bintan. Nakonec jsme se největší atrakcí celého našeho výletu stali asi my sami – připadali jsme si jako celebrity, neb za námi přibíhali děti i dospělí, opatrně se ptali, zda se s námi můžou vyfotit, a když jsme souhlasili, další se nadšeně přidávali. Odměnou nám třeba bylo to, že nás za pár společných fotografií pozvali na grilování na pláži.

Je asi zřejmé, že návrat zpět do reality byl po tomhle dobrodružství celkem krušný, na začátku března mě už ale zase čeká další – během jarních prázdnin (čtecího týdne) se vydávám do Hong Kongu, města extrémů a výkladní skříně Asie, a na Borneo, jedno ze dvou posledních míst, kde se ještě vyskytují volně žijící orangutani. A za to ta veškerá tvrdá práce a neustálý spánkový deficit prostě stojí.

Všechny články

14. července 2020

Zrušená promoce aneb Dokončení studia na...

Když jsem se před čtyřmi lety doma připravovala na maturitu,...

Více
28. února 2020

PhD volá, ale nejdřív diplomka

Můj poslední rok na University College London se nenávratně blíží...

Více
29. listopadu 2019

Začátek konce aneb Poslední rok na UCL

Poslední srpnové dny se nesly v duchu loučení se se stáží v CERNu...

Více
30. srpna 2019

Vzpomínka na Singapur a život v CERNu

Je krásné sobotní ráno, půlka července. Sedím ve vlaku mezi Ženevou...

Více
18. února 2019

Celebritami v Indonésii, unavenými studenty...

„Všude bílo, mrzne a vlaky nejedou,“ čtu jako jednu z prvních...

Více
4. října 2018

Částicová fyzika, singapurská edice Bradavic...

Koncem července, po dvou letech strávených v Londýně, nastal...

Více
7. července 2018

Pozkouškový vlak nejistot aneb příští zastávka...

Čím dál více jsem si vědoma faktu, že původně detailně a perfektně...

Více
28. února 2018

Jeden centimetr sněhu a specializovaná pracoviště...

Teplota klesla pod kritickou hranici nula stupňů Celsia, rekordy...

Více
20. listopadu 2017

Kombinézy, translamanšské intervence a půlnoční...

Na Oxford Street už zase září vánoční výzdoba a všechno tak nějak...

Více
7. července 2017

Život za kanálem: Rok první

Zdá se mi to skoro až neuvěřitelné, že už mám za sebou svůj první...

Více
28. února 2017

StARs, věčný život v laboratoři a roztomilá...

Začátek druhého semestru na UCL začal velice ‚zlehka‘ první zkušeností...

Více
15. listopadu 2016

Osobní efektivita v testovacím období

Poslušně (a naprosto vyčerpaně) hlásím, že zahájení čtyřletého...

Více
Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.