Naši absolventi| Aneta Baďurová| První zážitky z Durhamu
14. listopadu 2016 Aneta Baďurová

První zážitky z Durhamu

Nemůžu uvěřit tomu, že už je to téměř dva měsíce od okamžiku, kdy jsem se vydala za největším dobrodružstvím svého života – studovat hudbu na Durham University. Za tu dobu jsem stihla ve dvou kufrech přestěhovat většinu svého života 2000 kilometrů od domova, stát se oficiálně studentem jedné z nejprestižnějších univerzit na světě, poznat stovky nových tváří a mnoho dalšího.

Do Durhamu jsem přijela o několik dnů dříve než většina britských studentů, abych se mohla zúčastnit aktivit připravených pro zahraniční studenty v rámci tzv. international induction. Během těchto dnů jsem měla prostor vyřídit několik nezbytných věcí, jako je koupě peřiny s polštářem, založení bankovního účtu a výběr SIM karty. Hlavně jsem se ale seznámila se spoustou jiných zahraničních studentů z nejrůznějších koutů světa, což mi pomohlo zmírnit kulturní šok při příjezdu britských studentů.

Přiznávám, že jsem se trochu obávala „freshers weeku“, zejména poté, co jsem vyslechla spoustu hrůzostrašných příběhů od přátel studujících v Anglii. Většina britských studentů je totiž během „freshers weeku“ poprvé pryč z domu bez kontroly rodičů, a proto vyhledávají co nejvíce příležitosti, jak si užít tento nově nabytý pocit svobody. Já jsem naštěstí nebyla svědkem žádných dramatických událostí. To samozřejmě neznamená, že se neděly, spíš jsem se tomu úspěšně vyhýbala. Studenti z vyšších ročníků pro nás připravili bohatý program, takže si každý přišel na své. Mě jako milovníka zvířat nejvíce nadchla „tulící farma“ – na kolej nám přivezli králíky, morčátka a ovce, se kterými jsme se mohli mazlit celé odpoledne.

Během prvního týdne se také konal veletrh spolků. Bylo téměř nemožné nepodlehnout nadšeným studentům, kteří prezentovali své spolky tak zapáleně, že člověk v ten okamžik netušil, jak do té doby mohl existovat bez členství právě v tom jejich. Tento pocit jsme všichni měli snad u každého stánku. I já jsem pochopitelně upsala svou duši, a to hned několikrát (kdo by odolal spolku čokolády, když za podpis nabízeli čokoládové brownies?). Přihlásila jsem se do týmu tanečního sportu, k čemuž mě inspiroval bývalý stipendista nadace Kellner Family Foundation Pavel Kohout a tímto bych mu chtěla poděkovat, protože je to přesně tak skvělé, jak sliboval.

Absolvovala jsem také konkurz do několika sborů a nesmírně mě potěšilo, že ve všech úspěšně. Nakonec jsem si vybrala sbor, který působí v kapli koleje St Hild and St Bede, neboť má mezi ostatními kolejními sbory velmi dobrou reputaci. Každý týden zpíváme ve středu večer na bohoslužbě, která se nazývá „Evensong“, a potom na nedělní mši. Scházíme se vždy hodinu a půl před bohoslužbou a za tuto dobu musíme stihnout nacvičit zhruba šest skladeb. Na zkoušení opravdu není moc času, takže většinu skladeb zpíváme z listu, což je velmi náročné.

V neposlední řadě jsem byla přijata do organizačního týmu Musicon, který během roku pořádá sérii koncertů vážné hudby. Z této příležitosti, která se mi naskytla, jsem naprosto nadšená, protože bych se ráda v budoucnu zaměřila na hudební management. Nakonec není vůbec špatné si u čaje a sušenek po koncertě popovídat s hudebníky nebo samotným skladatelem.

Právě skončil pátý týden akademického roku, což znamená, že mám za sebou polovinu prvního trimestru. Čas tu utíká neskutečně rychle hlavně proto, že mám neustále spoustu práce. Kromě všech mimoškolních aktivit, které jsem zmínila, mě pochopitelně řádně zaměstnává samotné studium. Od okamžiku, kdy jsem přijela, jsem si samozřejmě také prošla několika nelehkými situacemi, ale věřím, že to každý.  Jsem nesmírně vděčná za každou vteřinu, kterou tady v Durhamu můžu strávit. Tohle celé je obrovská zkušenost a já se nemůžu dočkat, až zjistím, co dalšího si pro mě osud připravil.

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.