18. srpna 2019 Adéla Zíková

Konec další éry

Poslední rok na univerzitě v Readingu se přiblížil k svému konci. Po dlouhých dnech v knihovnách, po dlouhých dnech plných zkoušek, psaní disertační práce a všem spojeném s mým studiem, jsem složila úspěšně závěrečnou zkoušku z psychologie a získala titul Bsc. Bylo to několik měsíců, které byly naplněny emocemi jak pozitivními tak i negativními. Toto mě ale nutilo jít dál a nevzdávat se. Čas, který jsem strávila na univerzitě, bych nevyměnila za nic jiného. Poznala jsem spoustu lidí, naučila se tolik nových věcí, nejenom o mých oblíbených předmětech, ale hlavně sama o sobě. To je věc, která mi nikdy nemůže být odebrána.

Naposledy, co jsem psala článek podobný tomuto, jsem se nacházela ve svém životě před jednou z nejtěžších zkoušek, a to byla disertační práce. Už jsem zde zmínila svou disertační práci několikrát. Chvíli před tím, než jsem jí doopravdy začala psát, se něco zásadního změnilo. Nakonec jsem psala studii uskutečnitelnosti, která se týkala náboru účastníků pro testování anonymní, vzájemně podporované aplikace, která nese název MeeTwo. Ale vzhledem k tomu, že se nám nepovedlo získat dostatek účastníků i přesto, že jsme kontaktovali přes 200 škol, jsme byli donuceni změnit náš původní plán a prošetřit tento aspekt našeho výzkumu. Strávila jsem dny a noci zkoumáním, psaním a editováním této práce a mohu s čistým svědomím říci, že jsem ve svém životě nikdy do žádné práce nedala tolik snahy. I když jsem ještě stále neobdržela výsledky, pevně doufám, že se má snaha ukáže. Myslím si, že celý tento proces byl takový test, jež mě vyzkoušel na mnoha úrovních, spojeným s věcmi, se kterými jsem dříve problém neměla. Nicméně jsem ve výsledku uspěla a to také zejména díky podpoře svých přátel, za což jsem opravdu vděčná.

Po stresu z disertační práce přišel ihned jiný druh stresu, a to z finálních zkoušek. Nemyslela jsem si opravdu, že může být něco horšího, než číst pořád dokola jednu a tu samou práci, ale to jsem se hluboce mýlila. Příprava na zkoušky je, alespoň pro mě, jedna z nejtěžších věcí. Hodiny a hodiny sezení nad papíry, příprava poznámek a studijních pomůcek a opakování si toho všeho dokola bylo opravdu velmi vyčerpávající. Až frustrující, řekla bych.

Avšak na konci května, když skončilo zkouškové období a všechen stres se vypařil, přišla neskutečná únava a deficit spánku. Spala jsem průměrně 11 hodin denně a takhle to probíhalo zhruba 2 týdny, než se mé tělo dalo do pořádku a posléze i má mysl. S klidem teď mohu říci, po měsíci plného odpočinku, že jsem zase plná energie.

Teď mě ale čeká další důležité rozhodnutí, o kterém ještě nemám úplně jasno, a to je jakou cestou se dále vydám. Prozatím se přikláním k plánu, že bych si vzala rok pauzu od školy a věnovala čas práci a také získání důležitých zkušeností, abych se poté mohla plně věnovat studiu v oblasti psychoterapie.

Ráda bych také využila tento prostor k tomu, abych poděkovala lidem, díky kterým jsem tuto cestu plnou překážek zvládla. Chtěla bych poděkovat Davidovi, který zde byl pro mě i přes mé výlevy a celkové chování. Ráda bych také poděkovala Emmě, jako kamarádce, o které si každý může nechat jen zdát. Taktéž svému bratrovi za jeho podporu a jeho upřímné názory a konstruktivní kritiku, která se týkala mých prací. Helen, která pro mě hrála roli toho nejlepšího vedoucího disertační práce. Mým rodičům, kteří mě podpořili jak finančně, tak emocionálně v této zkušenosti, která se často zdála být jako jízda na horské dráze. Chtěla bych poděkovat všem mým kamarádům a známým. Je nemožné je zmínit všechny. Z velké části chci ale hlavně poděkovat Nadaci The Kellner Family Foundation, bez které by nic z tohoto nebylo možné. Mnohokrát děkuji za finanční pomoc, bez které by se tento sen nikdy nestal skutečností.

 

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.