Naši absolventi| Adam Lalák| Koledníkem v cizí zemi
2. června 2014 Adam Lalák

Koledníkem v cizí zemi

„Co to…?“ vydralo se z hrdla nebohé Angličance, když ucítila na zadnici mojí pomlázku. V letošním roce jsem poprvé v životě strávil Velikonoce mimo domov a rozhodl jsem se nepřipravit se o žádnou z klasických českých tradic. Za naší kolejí roste obrovská vrba, tak jsem si z ní natrhal zásobu čerstvých proutků a upletl z nich jednu ze svých doposud nejlepších pomlázek.

Velikonoce začaly příjemně. Jelikož zdobení kraslic je zvykem dodržovaným napříč zeměmi světa, hned v sobotu jsme se s kamarády pustili do díla. Tedy, já jsem spíš dohlížel, protože ve mně stále přežívá instinkt z dětství, kdy jsme my, kluci, nesměli vajíčka před pondělím ani vidět, natož je pomáhat zdobit. Zdá se ale, že ve většině jiných zemí podobnou dělbu velikonočních rolí nemají. Používali jsme umělá barviva, tempery a fixy; nejkrásněji však dopadla vajíčka barvená v cibulových slupkách. Většina mých kamarádů z východní Evropy nezná koledovací tradice, a proto jí vajíčka jen tak k snídani už v neděli. Na druhou stranu to však provází určitými rituály, které jsem v Česku nikdy nezaznamenal: během celé snídaně si lidé o sebe ťukají svými vajíčky a teprve ten, komu se jako první rozbije skořápka, má právo svoje vajíčko sníst. V Rumunsku navíc musí při tomto rituálu pronést něco ve smyslu „Kristus byl vzkříšen!“, což je podle mě asi jedna z nejtypičtějších ukázek velikonoční poetiky, která čerpá z bláznivého míchání křesťanských a pohanských symbolů. Ve výsledku to ale člověka vede k většímu pokušení jíst jedno vajíčko za druhým.

Když jsem před mými kamarády poprvé vyrukoval s tím, že v mojí zemi každý rok vyšleháváme holky pomlázkami, koukali na mě jak zjara. Dozvěděl jsem se, že my Češi jsme sexisti, misogyni a sadisti. Holky byly tváří v tvář pružné pomlázce poněkud nedůvěřivé. Některé obracely oči v sloup. Ovšem některé z nich tato tradice nadchla, a když jsem jim vysvětlil přesah s plodností a zdravím, vzrušeně mi děkovaly. Také vždy vyžadovaly, abych jim přeložil slova české básničky „hody hody doprovody“, díky čemuž jsem si poprvé uvědomil její poměrně chudý obsah. Opravdu na ní není moc co přeložit. Neopomněl jsem na kole objet ani pár svých českých a slovenských kamarádek z jiných kolejí, které měly pro koledu větší pochopení a obdarovaly mě pár vajíčky a sladkostmi. Největší zklamání Velikonoc však bylo, že Britové našeho věku si jich v podstatě vůbec nevšímají a žádné tradice nedrží. Jediné dva znaky Velikonoc, které jsem v Cambridgi zaregistroval, byla ranní bohoslužba na velikonoční neděli a rozšíření nabídky čokoládových figurek v Tescu. 

Naštěstí jsem měl krátce po Velikonocích příležitost seznámit se s jiným tradičním britským fenoménem, a sice hrou rounders. Je zvláštní, že jsem existenci této hry zaregistroval až nyní, po několika letech života v Británii, protože, jak jsem se dozvěděl, tato hra s kořeny v osmnáctém století je v Anglii stále velmi populární. Je to něco ve stylu baseballu: hraje se s pálkou a metami, i když ta pálka je poněkud zakrslá a odpaluje se s ní srandovním stylem. Po odpálení musíte oběhnout hřiště a protihráči se vás snaží vyautovat, což jde těžko, protože míček je lehoučký a občas odletí na sto metrů daleko. Tu hru jsem si párkrát zahrál a považuji jí za zábavný letní doplněk k tenisu.

Jednou z nejzajímavějších akcí, kterých jsem se v tomto trimestru zúčastnil, byla udělování Templetonovy ceny Tomáši Halíkovi v Londýně. Vypravili jsme se tam jako skupinka Čechů a Slováků, kteří se považujeme za hrdé Halíkovce. Udělování proběhlo v novoklasickém kostele Svatého Martina na Trafalgarském náměstí, který ve své protestantské dekorativní skromnosti vytvářel příjemnou atmosféru. Obřadu se účastnilo plno lidí počínaje Dukou a ministrem kultury a konče českými emigranty žijícími v Londýně (měl jsem možnost seznámit se například se Zdenou Tominovou, bývalou disidentkou a mluvčí Charty 77). Setkali jsme se tam taky s několika dalšími českými studenty z Londýna a Oxfordu. Akce to byla povedená a všichni jsme velmi ocenili krátké vysvobození z náročné cambridgeské rutiny.
 

Všechny blogy

11. dubna 2016

Blues učitele logiky

Ze všech věcí na světě nejvíc nenávidím vraždy, znásilnění, genocidu a logiku,“ nechal se prý...

Více
30. listopadu 2015

Státi se Mistrem

Vždy jsem obdivoval oddanost pravdě Mistra Jana Husa, mysticismus Mistra Eckharta a šermířské...

Více
2. července 2015

Jak jsem se stal bakalářem

Se slzami v očích jsem opouštěl Churchillovu kolej. Nechal jsem...

Více
1. března 2015

Podivné objekty v Cambridgi

Vždycky jsem rád chodil na procházky a Cambridge mi poskytla...

Více
19. listopadu 2014

Kdo nás učí na Cambridgi

Nikdy jsem se nemohl zbavit pocitu, že role akademika je v Anglii vnímána jinak než u nás.

Více
30. června 2014

Raport psaný po zkouškách

Univerzita kontrastů, to je Cambridge. Mám tím na mysli, že ve většině ohledů plně podléhá...

Více
2. června 2014

Koledníkem v cizí zemi

„Co to…?“ vydralo se z hrdla nebohé Angličance, když ucítila na zadnici mojí pomlázku. V letošním...

Více
20. prosince 2013

Raport Čechoslováka

Cambridge je křižovatkou nejrůznějších cest a kultur. Studenti a akademici sem přicházejí z...

Více
5. srpna 2013

Raport na pomezí žalozpěvu a chvalozpěvu

Jarní trimestr na Cambridge je trimestrem dlouhých dní. Z rána...

Více
18. března 2013

Akademické intermezzo

Říkám si, že na anglických školách by zkoušky měly být v únoru. Na rozdíl od jara se totiž...

Více
26. listopadu 2012

První raport ze země oddělených kohoutků

Počátky studia na slavné univerzitě v jihovýchodní části Hrdého...

Více
Zpět na hlavní stránku