Zodpovědnost za sebe sama a jiné tematické floskule

Tak jako láska na první pohled je jen chemickou reakcí a dočasnou romantickou iluzí, tak i první dojmy na univerzitě a proslulý vstupní Fresher's Week jsou jen směsí zážitků, překvapení, adrenalinu, alkoholu, desítek nových známostí, jmen a obličejů, bláznivých nápadů a povrchních dialogů. (Zalíbení v nejistotě neznámého s poznáním se ztrácí, dovolím-li si citovat svůj vlastní aforismus)

A stejně jako když v lásce první opojení zmizí a prozření otestuje trvalost citů, i na univerzitě velmi záhy přijde chvíle, kdy se prváci vrátí na zem, začne jim výuka, objeví se povinnosti a je to teprve pak, kdy poznají, co život studenta obnáší. Paradoxně – a nebojte se, analogii s romantickými city používám naposledy – teprve po této zkoušce opravdovosti začne láska být možná skutečná, a stejně tomu je s láskou k univerzitě, její 'duši' (vysokoškoláci vědí, o čem mluvím) a k životnímu stylu studenta.

Druhý týden přinesl návrat na zem, tak i já, s dovolením, klesnu k nepoetickému pragmatismu. Pod pojmem Philosophy, Politics, Economics jsem si před příchodem sem nedokázal moc představit nějaké konkrétní úzce zaměřené předměty, a tak všech mých 7 předmětů v asi 16 přednáškách a seminářích týdně pro mě bylo novinkou. Předměty už se nejmenují 'matematika' či 'dějepis', nýbrž 'Úvod do teorie statistiky' nebo 'Politika, moc a společnost'. Specializaci si však nemůžu vynachválit. Lze zajít do takové hloubky, že začínáme chápat skryté drobné nitky, jež utvářejí to, co rádi uzavřeme do jedné krabice a nazveme ji Demokracie, nebo Stát, nebo Morální chování, či Zákon poptávky. Již zavřenou krabici pak už nadále vnímáme jen jako celek a málokdy pátráme, z jaké lepenky jsme ji slepili.

Systém přednášek pro stovky lidí bývá často kritizován a přiznávám, že i já sám jsem psal přihlášky do USA, aby se mi tam dostalo opěvovaného 'individuálního přístupu' v třídách po nemnoho. Není ale mince, jež nemá druhou stranu.  Naopak, přednášky mně učarovaly. Nikdy bych nevěřil, že se dá celá středoškolská matika probrat za osm hodin, že lze marxismus i se svým vývojem v historii popsat za jedinou hodinu a všechny základní ekonomické modely vysvětlit již v prvním měsíci. Odsunutí 'individuality' do malých skupin na seminářích a ponechání přednáškám volný průběh nerušený nepochopením obecenstva, vybíráním domácích úkolů a zapisováním do třídnice je příjemná změna. Neznamená to ovšem, že bychom neměli spoustu práce mimo hodiny, to pochopitelně máme, jen je všem jedno, jestli ji uděláme, či ne. Unavená větička středoškolského učitele: "Děláte to sami pro sebe" nabývá na univerzitě konečné platnosti.

Považuji za svou povinnost zmínit nějakou frázi typu: Univerzita samozřejmě není jen studium, ale je navíc oceánem příležitostí. Pochopitelně je tomu tak i v Yorku a tak krátce zmíním, na čem se zde podílím. S dvěma Poláky zakládám univerzitní florbalový tým, hraju basketbal za svou college (tj. něco jako kolej, ale znamená to tady víc než ubytovna), občas píšu sloupky do univerzitních novin The Nouse, učím se italsky, přihlásil jsem se do kurzů v přípravě na získání ocenění York Award, a zatím bez úspěchu sháním práci na částečný úvazek, která by se nekryla s mými přednáškami. Zapojit se ale lze prakticky do čehokoli, kluby a 'societies' jsou zde snad pro každý myslitelný interes, a tak nejenže člověk nadále chová a krmí své koníčky, navíc se potká s mnoha podobně smýšlejícími a kamarádů je pak na univerzitě více než možno nějak lépe poznat.

Dneškem mi začíná Week 6. Už jsem si osvojil nový způsob života a nové rituály. Nalezl nové kamarády a nové zájmy. Zvykl si na nově nabytou volnost bez hranic spojenou s novou úrovní zodpovědnosti. Kam dál? Prostě dál.