Sebepodrývající předpověď, kolektivní identita

Zatímco má domovina se poslední měsíce sociálně, kulturně a politicky štěpila v mediální psychóze kolem volby prezidenta, já jsem si v zemi, v níž politická práva nemám, v klidu složil úspěšně všechny zkoušky a i nyní nadále pokračuji směrem k zdárnému (byť ještě vzdálenému) konci prvního ročníku.

Nalézám mnoho pravdy ve slovech Radka Špicara, kdysi studenta na Cambridgi, že studium v zahraničí dodává člověku zvláštní motivaci, danou neustálým pocitem podcenění cizí společností. Na vysvětlenou: Britové nejsou xenofobi,  ale jaksi vnitřně nevěří ve valné schopnosti studentů z bývalého východního bloku, možná snad z Východu obecně. Sám pozoruji, že dokud neotevřu ústa, je se mnou jednáno jinak, s větší důvěrou. V mé schopnosti, možná v mou osobu. Když mě ovšem prozradí slovanský akcent, jako kdyby se nepatrně změnil výraz osoby, s níž mluvím. Ne moc, jen trochu. Jedna vráska na čele navíc. Jsem přesvědčen, že to není schizofrenie (jež promítá mé obavy do mého vnímání okolí), ale i kdyby byla, výsledek je stejný. Obrácený Pygmalion efekt. Čím menší očekávání jsou na mě vložena, tím větší mám motivaci pochyby o mých schopnostech rozptýlit. Slovy Radka Špicara, "dokázat mým anglickým spolužákům z prestižních soukromých škol, že s nimi dokážu přinejmenším držet krok, nebo být dokonce lepší než oni." (zdroj: Špicarův blog na Aktualne.cz)

Dovolím si ještě jednu úvahu, než shrnu svůj dosavadní život a působení v Yorku. Před odletem do Anglie jsem nebyl v zahraničí nikdy déle než tři týdny v kuse. Poznávám tak mně dosud neznámou roli pozorovatele, vsunutého do určitého prostředí, v němž nikdy zcela nesplyne, ale jehož je náhle součástí.  Je to zcela jiný pocit říkat, že Anglie vyhrála, než říci: "my vyhráli." Vede mě to k myšlence, že nezaujatý pozorovatel může být ve společnosti klenotem, neboť často vidí tam, kam ostatním brání v rozhledu zvyk a tradice. Možná by nebylo občas na škodu nechat si i u nás v Česku občas poradit od cizinců.

Konečně ale tedy stručně já a York. Lehce stresuplný leden za sebou zanechal úspěšně zvládnuté zkoušky, smlouvu na pronájem bydlení na příští školní rok, četné sportovní úspěchy, ale i jednu neúspěšnou žádost o letní stáž. Také se nyní pravidelně účastním kurzů vedených univerzitou a firmami na zlepšení prezentačních a komunikačních dovedností, vůdčích schopností či finanční a byznysové gramotnosti. Minulý pátek jsem se jako jeden z 260 delegátů zúčastnil York Finance Conference, tento rok zaměřené na budoucnost evropského bankovnictví.

Nejvíc mám ale radost, že už se začínám konečně trochu profesionálně profilovat a vím, který obor vyhledávat pro potenciální letní stáž. Univerzita se tak stává tím pomyslným mostem mezi školní lavicí a pracovním stolem, a tak to má býti. Cesta přede mnou je však stále ještě daleko delší, než ta za mnou, tedy nepředbíhejme.