Na krásu není čas

Po veselých letních prázdninách, prožitých v jihoafrické zimě, jsem znovu akceleroval na západní rychlost života a pilně plním úděl studenta na plný úvazek. Líně rušné ulice majestátního Kapského města, pozorování velryb a stáž pro místní neziskovku vystřídala levná krása anglických trávníků a střízlivý humor domorodců. Není ovšem čas stýskat si. Jsem zaneprázdněn asi jako nikdy.

Naproti povinným obecným úvodům do oboru v prváku, letos  jsem si všechny předměty vybíral sám, a že to nebyla lehká volba. Občas je děsně otravné být člověkem, jehož vše baví a zajímá. I to, co mu nejde. Letos tedy pokračuji v ekonomickém zaměření svého trojoboru, mám mikro a makroekonomii, ekonometrii, ale také Evropskou unii a dějiny filosofie. Vše je nesmírně napínavé.

Nejvíc mě poslední dobou dojímá můj profesor filosofie A. Ward, jenž je tak věrnou kopií profesora češtiny Hrbolka z filmu Marečku, podejte mi pero!, že by mi i František Kovařík dal za pravdu. Tón i artikulace řeči, roztomilý smysl pro humor, tři čtvrtě století praxe... že se jen obávám dne, kdy mi vrátí esej o Humově skepticismu s nesmrtelným: "No nepotěšil jste mne, ani jáá váás nepotěším." 

Studium mi zabírá většinu času, stále ale také spoluedituji fakultní periodikum VOX, trénuji svůj florbalový kroužek a navštěvuji mimooborové kurzy o podnikání. Do toho sepisuji chvatně přihlášky na stáže na příští léto, rozmýšlím, co bude po promoci, zkoumám magisterské kurzy i budoucí stipendijní možnosti a vprostřed všeho zmatku se přihlašuji na různé částečné pracovní úvazky vedle studia.  Nezbývá čas na umění, krásu, či hraní si na lásky. Jsem v jednom víru studia a povinností. A jako klidné, tiché oko vprostřed hurikánu se nepodbízivě nabízí jednoduché "Hledejte především Jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno." (Půl republiky a Kačku Zemanovou tomu, kdo mi to předvede.)

Vlastně ani nevím, jestli je život s ručičkou otáčkoměru nad 3000 vůbec pro mě, a jestli bych radši někde nestál s cigaretou a holkou, co nemá kam jít. A tak "v hledáčku hledám cíl, ale kam zamířím, nacházím jenom další a další věci k hledání." Ale to už je asi úděl mladých lidí.

Jinak si čtyři studenti spokojeně žijeme v typicky britsky nezatepleném řadovém domečku s jednovrstvými skly v oknech, často vaříme a denně dojíždíme asi pět minut na univerzitu. Děsí mě představa, že mé studium je takřka v polovině – vždyť jsem sotva začal! A stále pořádně nic neumím! Takže opět ztrácím další iluzi, tentokrát o vysokoškolsky vzdělaných lidech. Jsou to normální smrtelníci. Jako prvňák jsem měl stejné iluze o páťácích, jako primán o oktavánech, jako oktaván o vysokoškolácích. Když pak člověk do té fáze dojde sám, dojde mu, že to není žádný rozdíl a že jsem ten stejný nervózní a zmatený chlapec. Světská sláva, polní tráva.

Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní.