Konec roku na jedné lodi

V posledním trimestru tohoto školního roku se můj život otáčel prakticky pouze kolem nadcházejících zkoušek.

Přišla ta magická část školního roku, kdy se obrovská univerzitní knihovna natlačí tisíci studenty pokoušejícími se absolvovat školní rok ve třech týdnech.Sdílený nešťastný úděl vytváří nevyřknutý étos kolegiality a pochopení.

V knihovně se sejdou sportovci, kteří jsou jindy zpravidla zrovna na cestě na trénink nebo z něj, bohémové v pestrobarevných košilích, kteří jindy většinou diskutují v kavárnách při šálku fairtradového čaje, nadšenci a aktivisté, kteří jindy prodávají dortíky za práva ugandských žen nebo organizují běh za ohrožené druhy mrožů, jež nikdy nespatří, snaživci a intelektuálové, kteří jsou v knihovně stálými hosty a s nedůvěrou štamgastů hledí na nově příchozí, budoucí bankéři a právníci, jako vždy tak vážní a zaneprázdnění, že by si nevšimli ani Malého prince, kdyby jejich planetu navštívil, a kteří nyní pro jednou přestanou předstírat pochopení textů Wall Street Journalu a ponoří se do tlustých učebnic, a pak konečně i ta valná většina z vnějšku nevýrazných jedinců, kteří bojují své každodenní bitvy méně ostentativně. Všechny tyto čeledi studentské třídy se najednou ocitají na stejné lodi, bojujíce ve stejné bitvě, i když každý sám za sebe. I já každé ráno usedám mezi řady biflujících, v prchavě krátkých očních kontaktech pohledem uznávám zápas toho druhého a zároveň přijímám stejné uznání, v těch krátkých setinkách vzájemného spříznění.

Když pak dojde na lámání chleba, studenti jsou již většinou klidní a smíření. Minuty před zkouškou se nehovoří a nevtipkuje více než v celých týdnech před ní.

Má poslední zkouška byla 11. června, ovšem již 16. jsem nastoupil na svou stáž u Stálého zastoupení ČR při EU, kde dnes začínám svůj třetí pracovní týden. Toto léto mě ještě v srpnu a září čeká další stáž, tentokrát na ústředí ministerstva zahraničí v Praze na úseku bilaterálních ekonomických vztahů a podpory exportu. Skutečné prázdniny tedy vůbec letos nezažiji, ovšem léto to určitě bude jedno z nejzajímavějších.

Taky tuším, že jelikož mi v říjnu začíná poslední rok v Yorku, měl bych už začít myslet na budoucí kariérní plány. Ovšem pro mou generaci není ani tak klíčová otázka, co bych chtěl dělat, jako spíš kam se dostanu, co budu moci dělat. To v praxi znamená rozhazovat sítě přihlášek na školy i pracovní pozice do všech stran a čekat, zdali se nějaká ryba chytí. Je to sny ubíjející pragmatismus, ale taky asi jediná možnost, jak existenciálně neviset na rodičích dalších 15 let.