Delta já (∆JÁ)

Ve fyzice mě vždy učili, že změna není žádná událost, ale jen rozdíl mezi tím, jak se věci mají v čase A a tím, jak se věci mají v pozdějším čase B. Nějak tak vnímám změny, které se odehrály po mém odchodu z českého gymnázia na univerzitu v Yorku. Když se ohlížím zpět, žádná zásadní událost se nestala, ale prakticky vše je jiné dnes, než bylo před rokem.

Vezměme to popořadě a strategicky začněme úsměvnými banalitami. Je ze mě trochu otravný světoběžník. Ten typ neskutečně suchopárného Všezvěda Všudybuda, který se nad ničím nepodivuje, ke všemu má co dodat a každou jemnou nepřesnost ostatních zdánlivě nenápadně opravuje. S tím bych ještě žít dokázal, ale když se přistihnu, jak takřka v jakékoli rozpravě – ať už o počasí, politice, cenách, lidech, vztazích – zahájím svůj příspěvek slovy: "To v Anglii...", tak už sám sobě lezu na nervy a chce se mi jít někam jinam, kde nejsem já.

Taky jsem opustil řady těch, kteří na letiště dorážejí 3 hodiny předem, ztraceni tam zírají na tabule a neustále hledají své příbuzné. Já už mlčky pevným krokem a s příručním kufříkem projdu letištěm, mechanicky vytahuji laptop z kufříku pro kontrolu, zamávám pasem a pak se usadím nikoli u okénka, abych zíral na mraky, ale do uličky, abych měl více místa na své nohy a lepší výhled na nohy letušek.

Velkou radost mi také dělá, že už se konečně stávám něčím. Na gymnáziu mě často trápilo, že tápu, když mám nějak jasně určit svou identitu. Nejsem lobbista, odborník na výživu, truhlář, nejsem včelař, nejsem ani mizerný uklízeč. Tituly sběratel mincí, sukničkář či čtenář Respektu nějak prostě nestačí na vystihnutí podstaty vlastní existence. Jistě, nabízí se líbivá škatulka "student", ale v ní jsme přece nějakou dobu všichni, tak co to říká o mně? Taky brigáda se hledá těžko, protože nic neumím. Prokletí se však konečně začíná lámat. Jsem mezinárodní student PPE, možná budoucí žurnalista, možná politik, možná analytik, firemní stratég, manažer, kdo ví? Už je to ale něco. A ani s výhledy na brigády a stáže to teď nevypadá tak zle. Již tohle léto celé strávím jako stážista PR and Events Managementu dvou různých jihoafrických organizací. Říkám si, že kariéra započatá ve třetím sektoru, je celkem návratný nápad.

Nelze však opomíjet to nejdůležitější: co jsem se za uplynulý rok naučil. Zase těžko postihnu konkrétní moment, který mě intelektuálně posunul, ovšem velmi snadno postřehnu celkový roční pokrok. Když čtu Hospodářky nebo The Economist, rozumím náhle takřka všemu a napadají mě námitky a polemiky. A vlastně se konečně dokážu jasně zasadit na (podle mě již zastaralé a nepřesné) pravolevé spektrum politiky, chápu ekonomická i sociální podhoubí obou možností i jejich extrémních variant, stejně jako jiná, alternativní dělení politických směrů, také jména a názory důležitých myslitelů, dopady různých metod vládnutí. Pohotově nalézám historické příměry k současným problémům, snadněji pronikám k jádru věci a klíčovým otázkám. To vše usazuji do kontextu etiky, k níž nakonec vše spěje: Co je správné, co jen morálně přijatelné, co nesprávné? Pro společnost, jednotlivce, sociální skupinu... Jinými (a méně) slovy, získávám lepší přehled ve všech třech svých oborech a žasnu nad tím, jak vše do sebe zapadá, jak takřka každá politická teorie má svůj ekonomický i filozofický protějšek a již mám za sebou první nálezy ve svém archeologickém bádání, na jakých kamenech byly lidské pospolitosti postaveny a na jakých stojí nyní.

Již tradičně se k pragmatickým záležitostem dostávám až v posledním odstavci. Ke svým aktivitám na univerzitě jsem v posledním trimestru přidal ještě spolu-editování žurnálu mé fakulty VOX a povýšil jsem (se) na prezidenta, trenéra i kapitána florbalového klubu v jedné osobě (nevím proč, ale musím teď myslet na řezníka Krkovičku). Také akademicky jsem ročník dokončil úspěšně s pohodlným 1st class honours.