Vědecké týmy| Tým prof. MUDr. Jiřího Bárteka, CSc.| Zavalit vědce papírováním nic nepřináší

Jiří Bártek: Zavalit vědce papírováním nic nepřináší

„Získávat zkušenosti v zahraničí je už dnes umožněno všem vědcům. Ne všichni to ale dostatečně využívají,“ tvrdí Jiří Bártek. Sám tráví v zahraničí většinu času. Posledních dvacet let totiž vede laboratoř Cell Cycle and Cancer v Centru pro výzkum rakoviny v dánské Kodani. Stále se ale vrací i na pracoviště do Olomouce. V současné době je nejcitovanějším českým vědcem a svou vědeckou práci shrnul v několika stovkách publikací.

Podporu Nadace The Kellner Family Foundation si získal jeho dlouhodobý výzkum možností personalizované léčby u nádorů prostaty, která je cílená na mechanismy zachování integrity genomu. Na projektu pracuje deset vědeckých pracovníků a laborantů ve třech laboratořích: na Ústavu molekulární a translační medicíny Palackého Univerzity v Olomouci, na Ústavu molekulární genetiky AV ČR v Praze a v kodaňském Centru pro výzkum rakoviny. Hlavním cílem je hledat a ověřit experimentálně nové strategie pro cílené zabíjení buněk lidského karcinomu prostaty.

Říká se o Vás, že jste jediný český vědec, který by mohl dosáhnout na Nobelovu cenu – má na tom výrazný podíl to, že pracujete v zahraničí?
Pobyt v zahraničí určitě moji práci a výsledky pozitivně ovlivnil. Sice je tam mnohem tvrdší konkurence, ale zároveň si víc váží vědeckých špiček a podle toho se k nim chovají, což se zase vrátí ve formě špičkových výsledků.

Je proto snazší pro vědce takzvaně udělat kariéru tam, nežli vybudovat respektovanou laboratoř v Česku?
Netroufal bych si říct, že je to jakkoli snazší. Dělat kariéru v zahraničí, nebo alespoň se co nejvíce naučit a využít to u nás, je už téměř čtvrt století umožněno všem vědcům. Ne všichni to ale dostatečně využívají. Zároveň už jsou ale u nás velmi dobré podmínky pro vybudování vynikajících laboratoří, a to po stránce infrastruktur – nových ústavů a přístrojového vybavení. Zlepšila se i situace ohledně platů, zejména ze zdrojů Evropské Unie. Pokulhává systém grantové podpory.

Takže představa, že vědecké prostředí je v rámci globalizovaného světa všude srovnatelné, se od reality liší?
Onkologický a molekulárně biologický výzkum se v Česku od sametové revoluce nesporně dostal na vyšší, velmi slušnou úroveň. Na druhé straně máme ale ještě co dohánět, pokud se chceme vyrovnat těm nejrozvinutějším zemím s bohatou tradicí. Rychlejší pokrok v této oblasti není podle mého názoru jen otázkou větší finanční podpory (i když ta je nezbytná), ale také otázkou organizační, například snížení nesmírné byrokratické zátěže vědců, často díky administrativním požadavkům a opatřením, která jsou ve vyspělých zemích řešena mnohem jednodušším a efektivnějším způsobem. I zde máme velké rezervy a mnoho problémů, často bohužel uměle vytvářených a tudíž docela zbytečně limitujících čas vědců na tvůrčí výzkum, podkopávajících účinnost výzkumné práce a brzdících rychlejší uplatnění nových poznatků v onkologii. A v neposlední řadě potřebujeme zapálené a erudované mladé vědce, kteří budou výzkum nádorů u nás dále rozvíjet.

Nabízí stát mladým lidem dostatečnou motivaci? Jak je to podle vás se společenským postavením vědce v Česku?
Tato otázka navazuje na tu předcházející. Podle mého názoru si ale společnosti ve vyspělých zemích s demokratickou tradicí vědy a vědců váží více, než je tomu u nás. Kromě toho systém financování základního výzkumu u nás je příliš centralizovaný. Například v Dánsku, malé zemi s polovičním počtem obyvatel ve srovnání s Českem, je takových velkých nadací či zdrojů grantové podpory výzkumu nejméně pět, čímž je kromě posuzování grantových projektů zahraničními odborníky zajištěna i větší objektivita. Jednou z nadějí v tomto ohledu do budoucna u nás je zvyšování podílu podpory vědy nestátními nadacemi, jako je Nadace The Kellner Family Foundation.

Výzkum, na který jste získali grant, se zabývá výhradně karcinomem prostaty, nebo je aplikovatelný na léčbu nádorů obecně?
Stručně řečeno hledáme takové molekulární změny v nádorech, tedy odlišnosti od buněk normálních, které nádoru umožňují růst a nádor je na nich závislý. Taková vlastnost je tedy z pohledu nádoru výhodná, ale zároveň představuje jeho zranitelné místo, možnou Achillovu patu nádoru, kterou by bylo možno využít v léčbě. V našem projektu podporovaném nadací se soustředíme na nádory prostaty, protože představují velký společenský problém kvůli stále se prodlužujícímu věku lidí. Zároveň je ale náš výzkum koncipován tak, aby jeho výsledky byly pokud možno aplikovatelné i na jiné typy nádorů. Například karcinom prsu sdílí s nádory prostaty nejen základní rysy nádorové přeměny, ale také velký vliv steroidních hormonů a jejich receptorů. U karcinomu prostaty jde o androgen, u karcinomu prsu o estrogen.

Naznačujete, že by dokonce mohlo být v budoucnu možné vyrábět léky na míru. Jak by fungovaly?
Ano, příklady léků šitých na míru jen určité skupině pacientů v rámci velkého počtu lidí trpících nádorovým onemocněním se stejnou diagnózou již existují. Celá koncepce je zase založena na výše zmíněných molekulárních a genetických rozdílech mezi normálními a nádorovými buňkami. V tomto případě ale navíc ještě na faktu, že určitá abnormalita přispívající k růstu nádoru se vyskytuje jen u části pacientů se stejným typem nádoru, zatímco u ostatních pacientů se stejným nádorovým onemocněním se nádor vyvinul díky jiným genetickým a funkčním změnám, i když ve stejném orgánu a typu buněk. Zjednodušeně si lze celý princip představit například jako stůl na čtyřech nohách. Každá noha představuje jeden ze čtyř genů, které se vzájemně doplňují. Jeden z těchto genů je dejme tomu nefunkční, nebo naopak abnormálně silně aktivní u nádoru určitého pacienta, čímž je daný proces abnormální a nádor se množí nekontrolovaně. Stůl má ale ještě stále tři nohy, které stačí k tomu, aby stál. Na druhé straně už je ale takový stůl zranitelný v tom smyslu, že ostatní zbývající nohy jsou pro něj nezbytné. Pokud daným mechanismům rozumíme a máme k dispozici lék, který dokáže zablokovat některou ze tří zbývajících funkcí, způsobíme kolaps nádoru. Obrazně řečeno podsekneme mu další nohu a na dvou už se neudrží. Důležité je, že normální nenádorové buňky takového pacienta nejsou vážně zasaženy. Podaný lék sice může blokovat danou funkci i u některých normálních buněk, ale protože porucha prvního genu, pomyslné první nohy stolu, se stala jen v buňkách nádoru, v normálních buňkách pacienta budou stále nejméně tři nohy funkční. Pro jiného pacienta ale pak musíme hledat jiný lék, šitý na míru abnormalitám v jeho konkrétním nádoru.

Přinášely by léky na míru jen výhody?
Daný lék se podává jen těm pacientům, u kterých má šanci na nádor zapůsobit. Takto se vyhneme nejen plýtvání léky, ale také zbytečným procedurám u ostatních pacientů, u kterých by daný lék na nádor nepůsobil a navíc by mohl způsobit nějaké nežádoucí vedlejší účinky. Nevýhodou je ale to, že takový personalizovaný přístup vyžaduje náročnější a nákladnější molekulární diagnostiku pro zjištění stavu genů. Takových genů existuje u lidí několik set, i když některé jsou důležitější a ne všechny je třeba testovat. Další problém způsobuje skutečnost, že některé kombinace genetických změn mohou být vzácné, tudíž je takových pacientů „málo“ a farmaceutickým firmám se nevyplatí daný lék vyrábět. Obecně další komplikací je takzvaná heterogenita nádorů, tedy fakt, že jeden nádor je složen z buněk, u kterých mohlo dojít k různým genetickým změnám. Na podání daného léku proto neodpovídají všechny buňky nádoru určitého pacienta, ale jen některé. Ty přeživší pak mohou způsobit recidivu. Nicméně navzdory uvedeným komplikacím dává vzrůstající míra porozumění biologii a patologii nádorových buněk, spolu se stále dokonalejšími přístroji na výzkum i terapii, solidní předpoklad pro lepší vyhlídky onkologických pacientů do budoucna. V žádném případě to ale nebude cesta jednoduchá.

Kdy nejdřív by tedy mohl pocítit výsledky vašeho výzkumu konkrétní pacient?
Časový horizont použití nových přístupů k léčbě se liší podle okolností. Zpravidla celý postup včetně oficiálního schválení nového léčiva trvá několik let a je nesmírně finančně nákladný. K pacientům se může nadějný nový lék dostat ale i dříve, a to dvojí cestou. První je forma tzv. klinických studií, kdy se u omezené skupiny pacientů s určitým typem, případně stádiem onemocnění, za přísné kontroly týmem lékařů a vědců srovnává účinnost nového léku s účinkem standardního léčebného postupu. Druhá možnost je nově využít pro léčbu rakoviny léčiva, která jsou již ověřená a schválená pro klinické použití, ale dosud jen pro jiné onemocnění. Tato druhá možnost je pak postavena na nových výzkumech, které dokládají pozitivní účinek léku, který se dosud používal řekněme jen pro terapii epilepsie, u nějakého druhu nádorového onemocnění. My se snažíme využít obou těchto přístupů, a to platí i pro následnou fázi našeho projektu podporovaného z nadace.

Proč se vůbec uznávaný vědec rozhodne žádat o podobný grant?
Důvody pro snahu získat dotaci na výzkum z nadace jsou jasné. Současný výzkum, a nejen v biomedicíně, je velmi nákladný a zdroje na jeho podporu u nás omezené. Navíc svět vědy citelně zasáhla světová finanční krize, takže získat podporu v dostatečné výši je těžší, zvlášť pro velké laboratoře, jako je ta naše. O granty musím ale žádat stále i v Dánsku. To je proces, který téměř nikdy nekončí, a pokud člověk zrovna nepíše novou žádost o grant, musí zase psát průběžná a závěrečná hlášení za projekty a granty, které obdržel. Stojí to nesmírné úsilí a spoustu času, který by vědci mohli využít lépe. Na druhé straně není jednoduché navrhnout lepší alternativu. V zemích, jako jsou USA, Velká Británie nebo Německo, se to řeší speciálním systémem financování špičkových vědců dotacemi bez nutnosti žádat o granty. Taková podpora je udělována na základě vynikajících výsledků vybraných vědců a jejich laboratoří, přičemž vysoká úroveň dosažených vědeckých výsledků a publikace ve špičkových časopisech jsou dobrou zárukou toho, že alespoň v horizontu dalších pěti let budou tyto týmy produkovat skvělé nové výsledky. Dané laboratoře jsou pak během celého období hodnoceny. A pokud je jejich výzkum stále kvalitní, dostanou dotaci na dalších pět let, opět bez nutnosti žádat o granty. Jde navíc o částky, které jsou mnohdy nesrovnatelně vyšší než naše granty. Už totiž přišli na to, že je nesmysl zavalit špičkové vědce papírováním. To zemi nic nepřinese. Naopak mnohem víc získají, když se vědci mohou naplno věnovat své práci. 

Zpět na hlavní stránku