Dílna psaní na II. stupni

Aby se každý žák stal pisatelem, potřebuje psát své texty a zažívat odezvu od čtenářů, která zpětně buduje jeho vlastní pisatelské sebevědomí. Přitom, vycházíme-li z vize pro rozvoj pisatelství projektu Pomáháme školám k úspěchu, měl by každý žák prostřednictvím psaní zažívat radost, komunikovat s ostatními, poznávat sebe i svět, zpřesňovat své myšlení a vnímavě reflektovat své postoje a pocity. Existuje formát, který umožňuje žákům a učitelům živě psát, dokonce vytvořit společenství pisatelů, kteří se těší na psaní a následné čtení textů svých i svých spolužáků. Dílna psaní, starší sestra dílny čtení.

Je nějaký rozdíl mezi dílnami psaní na prvním a druhém stupni základní školy?

Pokud se učitel rozhodne na druhém stupni pracovat ve formátu dílny psaní, musí se vypořádat se složitější situací. Časová dotace předmětu český jazyk a literatura je často jen 4 hodiny týdně, pisatelství nejde tak snadno „zužitkovat“ v přijímacích a jiných testech, takže nemusí být okolím považováno za tak podstatné ve chvíli, kdy se učitel rozhoduje, čemu se bude věnovat. V neposlední řadě je výuka slohu zvykově spjata se slohovými útvary a předpokládá se, že by starší žáci měli psát podle vnějších slohových zadání, což může být v rozporu s vnitřním pisatelským zaujetím a volbou toho, o čem žák skutečně psát chce. 

Proč je pro mě dílna psaní ve výuce českého jazyka nepostradatelná?

Především dává smysl. Žáci mohou využívat stejný postup jako profesionální pisatelé. Hledají a vybírají si téma, ujasňují si, s jakým záměrem budou psát a pro jakého adresáta, připravují si předem myšlenky, informace, vytvářejí si plán svého textu.  Píší hrubou verzi a už během práce svůj rozepsaný text konzultují s ostatními, vylepšují jej nebo přepracovávají, text následně redigují včetně pravopisných korektur a přepisují do čisté verze. Hotové texty jsou pak autory čteny nebo publikovány. Snad nejpodstatnější změnou oproti běžné slohové výuce je stálá přítomnost čtenářů (adresátů) nebo konzultantů, s kterými mohou autoři uvažovat o svém textu a ověřovat si jeho účinky.

Pokud se daří udržovat velkou míru volnosti v tom, o čem si žáci při psaní rozhodují, a když vytváříme dostatek příležitostí k vylepšování pisatelského řemesla, zvyšuje se šance, že dílna psaní pomůže zlepšovat nejen sebeúctu dětí, ale i jejich vzájemné poznání a vztahy. 

Dílna psaní také může hrát významnou roli při uplatňování gramatických, pravopisných i stylistických pravidel. Uměle vytvořené situace v učebnicích nebo testech nejsou pro žáky tak podnětné jako čisté verze jejich vlastní textů, které budou číst čtenáři, na nichž jim záleží. Jednotliví žáci mají také jednotlivé specifické problémy a je mnohem pravděpodobnější, že se budou chtít zabývat např. nesprávnými tvary podmiňovacího způsobu či psaním čárek ve svých vlastních větách než při řešení cvičení. V dílně psaní je fáze korektur jasně pojmenovaná a včleněna do procesu psaní a neměla by předčasně ničit chuť psát a prostřednictvím psaného komunikovat s ostatním. 

Proč se dílna čtení neobejde bez svobodného psaní? Jak taková dílna vypadá?

V dílně psaní na II. stupni začínají žáci psát úplně volné texty na libovolné téma, s libovolným záměrem a adresátem. K této příležitosti se vracíme i v dalších ročnících. Proč je volnost tak důležitá? Platí zde podobnost se čtenářstvím: Tak jako si skutečný čtenář dokáže vybrat knihu, která mu přináší zážitek z četby, tak i skutečný pisatel si dokáže najít, o čem chce psát, tak aby to zaujalo ostatní i jeho samotného.

Na začátku práce v dílně psaní si proto děti obvykle promýšlejí, o čem chtějí vůbec psát. Není to jednoduchý proces, zvláště pro děti, které nebyly zvyklé psát svobodně. O čem mám psát, aby mě to bavilo psát? A co když ještě navíc chci, aby můj text zaujal čtenáře? Některé děti rychle nacházejí možnosti pro své psaní, některé potřebují dostatek času na promýšlení, nacházení, odkládání a nové nacházení toho, co stojí za to psát. Oporou pro kvalitní a zaujaté psaní mohou být také různé podpůrné materiály, které umožní dětem promýšlet jednotlivé kroky a ujasňovat si s pomocí ostatních důkladněji své myšlenky. Takový materiál může pomoci nejen žákovi, který se právě rozhoduje, ale i dětem, které v hodině chyběly a začínají pracovat od začátku, stejně jako žákovi, který není s volbou spokojen a potřebuje znovu prozkoumávat možnosti ve své hlavě.

Autorům textů významně pomáhá, když ve všech fázích psaní mohou o svém psaní s někým hovořit. A povídat si a konzultovat hned od začátku s ostatními, o čem chci psát, mi dává jedinečnou možnost zjišťovat zájem a první reakce možných čtenářů. 

Práce v dílně psaní pak pokračuje podobným způsobem ve všech svých dalších fázích. Je důležité vyvažovat dostatek času na individuální, nerušené psaní a přemýšlení s možnostmi konzultovat s ostatními spolužáky a učitelem.

Co když je nějaký žák při psaní rychlejší než druhý? 

Pro učitele může být obtížné přijmout dílnu psaní jako individualizovaný formát, kdy se jednotliví žáci ve stejném čase nacházejí v jiných fázích psaní. Zatímco někteří žáci se stále ještě vrací k výběru tématu, jiní už píší hrubou verzi. Zatímco někteří jsou s textem již hotovi v podobě čisté verze, jiní teprve nahrubo dokončují svou první verzi. Existuje mnoho způsobů, jak tuto situaci zvládnout. V nejpřirozenější podobě může například žák, který dokončil své psaní, začít psát další text. Žáci ale mohou také plně využít fázi prezentace, kdy si mezi sebou začnou číst své texty (v duchu nebo potichu v malých skupinkách), oceňovat, co se spolužákům dařilo, psát jim své vzkazy, případně návrhy na vylepšení, které mohou ihned využít. 

Rychlost také nemusí přinášet kvalitu. Některé děti, a jsou to často výborní pisatelé, si potřebují text předem důkladně promyslet a částečně si jej napsat v duchu, svůj text stále vylepšují a tráví s ním spoustu času. Jiné děti napíšou rychle celý text a je pro ně obtížné napsané vylepšovat. Tento důležitý návyk vzniká postupně, spolu se přesvědčením, že se o můj text budou vrstevníci zajímat, a proto mi na něm záleží. 

Jak to mám mít jako učitel pod kontrolou, když žáci nepracují všichni najednou a stejně?

Dílna psaní je formát, ve kterém viditelně probíhá sebeřízení žáků, kdy se z podstaty přirozeného psaní pisatelé rozhodují o spoustě věcí. Jako učitelé můžeme sebeřízení podporovat podpůrnými materiály, vstupy zaměřenými na reflexi a metakognici toho, co a jak píšu, stejně jako prostředím, ve kterém si děti rozhodují o tom, na čem, jak a případně s kým budou v jednotlivých hodinách (spolu)pracovat. Nezbytná je také podpora v oblasti „pisatelského řemesla“, při níž můžeme postupně vnášet prostřednictvím minilekcí jednotlivé pisatelské dovednosti a znalostí, které v dalších psaních posilují schopnost sebeřízení žáků.

Žáci by ale měli psát různorodé texty a pouštět se do náročných pisatelských výzev. Jak se to v dílnách psaní zařizuje?

Při zvyšování náročnosti pro nás nejsou vodítkem slohové útvary, ale pisatelské příležitostí, které umožňují dětem promýšlet, uplatňovat a v kontextu používat jednotlivé složky pisatelství (s jakým záměrem píšu, pro koho je text určen, o čem chci psát a jak to souvisí se mnou samotným, jakou pozici zaujmu jako autor).

Žáci například zkoušejí psát jako spisovatelé fiktivní texty, zpočátku zcela volně, později v určitém žánru (např. sci-fi nebo psychologický horor). Snaží se odborně poučit spolužáky prostřednictvím odborných textů včetně náležitostí obvyklých pro odbornou komunikaci (citace, poznámky, odborný jazyk, resumé), snaží se vyvolávat popisem emoce, přesvědčit ostatní o svém názoru, uvažovat a používat při svém zvažování argumenty, psát básně, píší jako novináři publicistické texty, ve kterých mohou uplatnit svůj pohled a zkušenosti.

Co ale se žáky, kteří psát neumějí a nechtějí? Nebudou v dílně psaní rušit?

V dobře fungující dílně psaní nachází zalíbení mnoho žáků. I neklidnější žáci se při psaní a jeho promýšlení soustředí, a navíc, jakmile zjistí, že se o to, co napíšou, spolužáci zajímají a jejich texty se skutečně čtou, vzrůstá jejich motivace a chuť psát. Často mohou uplatňovat zajímavé historky ze života, i nečekané pohledy na svět kolem nich, a zvyšovat tak svou sociální prestiž ve třídě. 

Může se stát, zvláště u pisatelské komunity, která se teprve utváří ve třídě, kde jsou poškozené vztahy mezi dětmi, že psaní může sloužit třeba i k vyřizování účtů a získání moci nad někým. V těch výjimečných případech, kdy se to stane, můžeme téma pisatelské slušnosti vtáhnout do třídy a využít je k zvýšení vzájemné empatie. Žáci pak vědomě dodržují zásadu neubližovat psaním ostatním. Tak například vyjednávala Nicol Ž., když chtěla psát text o tom, co si myslí o své třídě. Rozhodla se, že se v něm zmíní o všech spolužácích ve třídě, chtěla ho psát zábavně a trochu drsně. Poctivě obcházela všechny spolužáky a ptala se jich, co může použít a co už jim vadí.

To je zároveň velký úkol učitele, vytvářet takové společenství pisatelů, ve kterém se budou cítit všichni bezpečně, budou chtít sami psát a také číst své texty ostatním. Spolu s tím získají možnost slyšet a číst texty, které nenapsali profesionální spisovatelé, ale jejich vlastní spolužáci. Na žákově potřebě vyjádřit se pak výuka staví rozvoj a znalost postupů a formátů psaní, ovládání jazykových prostředků a také dovednosti a postoje pro sdílení a ke spolupráci s druhými. Psaní pak skutečně pomáhá lidem domluvit se a snášet se s druhými.

Autor | Miloš Šlapal vyučuje český jazyk a dějepis v Základní škole Emila Zátopka v Kopřivnici. Pracuje jako pedagogický konzultant projektu Pomáháme školám k úspěchu podporovaného rodinnou nadací manželů Kellnerových, je také členem odborného vedení projektu.