VÍTĚZOVÉ a poražení

19. prosince 2019 - časopis Glanc Být nejlepší. Nejrychlejší. Mít samé jedničky… Cíle, které často vnímáme jako důležité, přitom ale zapomínáme, že pokud někdo vyhraje, logicky jiný musí prohrát. A prohra nutně každého nenakopne k lepšímu výkonu. Stejně jako pětka v žákovské nemusí motivovat k učení. Kdy je soutěživost a porovnávání ku prospěchu a kdy naopak škodí?

Lepší je být druhá!“ S tímto prohlášením přišla jednou z mateřské školy čtyřletá Adélka. Když dívenka v něčem vyhraje, například někam doběhne jako první, je spokojená, že zvítězila. Pokud ji ovšem někdo předběhne, v cíli vítězoslavně oznamuje, že lepší je přece být druhý. Prohru tak snáší mnohem lépe. Vlastně stále vyhrává.

Všichni se ale s prohrou neumíme vyrovnávat tak dobře jako Adélka. „Soutěživost je v nás – srovnáváme se s ostatními, aniž by nás to někdo musel učit. Samozřejmě jsou děti více soutěživé a méně soutěživé. Těm méně soutěživým pak logicky soutěžení příliš nevyhovuje,“ konstatuje hned na začátku debaty o dětské soutěživosti Hana Dvořáková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Je to logické. Méně úspěšné děti – ať už v jakékoli aktivitě – těžce ponesou srovnávání s úspěšnými a bude je to od dané aktivity odrazovat spíše, než aby je to povzbudilo, aby se začaly víc snažit. Každého baví to, v čem se mu daří a v čem je úspěšný. A navíc platí, že čím mladší dítě, tím hůř snáší neúspěch a prohru. „Proto také nejmenší děti necháváme vyhrát třeba v Člověče, nezlob se, aby se postupně afekt z neúspěchu učily zvládat,“ poznamenává Dvořáková.

Sama ve svých hodinách, když učí na pražské fakultě budoucí učitelky tělocvik, doporučuje, že by v pohybových aktivitách neměly školkové děti, ale ani ty na počátku školní docházky, soutěžit jako jednotlivci. Například by se pedagogové měli vyhnout štafetové soutěži, kdy jeden běží k metě a ostatní ho sledují. Lepší je, když děti běhají ve větších skupinkách nebo hrají hry jako míčová válka, zaháněná, přehazovaná… v nichž prohrává celé družstvo. „S tím se dítě lépe vyrovná, než když něco zkazilo a prohrálo samo,“ vysvětluje přínos skupinových her Dvořáková. Výhodou družstva je i to, že se v něm dají dobře rozdávat úkoly, které plní všichni společně. Nikdo se pak nedívá, jestli zrovna vám neupadl míč a nekazíte to tedy celému týmu. Dobré je i to, když děti v soutěži dostávají úkoly, které podporují jejich spolupráci, ne jen rivalitu. Například ve skupině přenést žíněnku na jiné místo či sestavit švédskou bednu.

„Těžko se samozřejmě v tělesné výchově úplně vyhneme měření a srovnávání – například v běhu či skoku. I to ale nemusí být pro děti traumatizující nebo nepříjemné. Stačí, když se nebude pořadí příliš zdůrazňovat, protože každý má jiné předpoklady, a z hlediska růstu dokonce děti v jedné třídě mohou být i čtyři roky od sebe. Jak by se tedy mohly srovnávat?“ ptá se Dvořáková s tím, že sportovní výkony by se měly známkovat jen ve vztahu k tomu, jaké výkony jsme předváděli předtím. Jakmile se zlepšíme, máme nárok na nejlepší známku. „Již dávno byly opuštěny limity, kdy se známkovalo podle nějakých tabulek,“ dodává Dvořáková s tím, že špatný přístup a důraz na výkon a soutěž může naopak znamenat, že méně úspěšné odradí od pohybové aktivity často na celý život.

SKVĚLÉ, MÁŠ TROJKU
Známky a zbytečné srovnávání mohou ale ubližovat nejen v hodinách tělocviku. Podle psycholožky a terapeutky Václavy Jančové je soutěživost stále jedním z pilířů běžného školského vzdělávacího systému. „Náš systém je jí doslova prošpikován. Zdá se ale, že jako motivační činitel přestává platit pro stále větší část dětí – těch, které svým naturelem nejsou zaměřené na to, někam se hnát, mají třeba nižší psychomotorické tempo nebo jsou zaměřeny více na souhru, vztahy.

Anebo děti, které odtuší, že mají malou šanci uspět nebo že by je úspěch (jedničky) stál příliš mnoho sil, vyhodnotí, že to za to nestojí, a vzdají to,“ upozorňuje psycholožka. Někteří z jejího pohledu osvícenější učitelé dávají dobré známky za výkon a jiným za snahu. „To chce ale více pozornosti a kapacity ze strany pedagoga. Známky jsou jinak podle mě pouhá informace, my ale vlastně pořádně ani nevíme o čem, a přesto máme tendenci z nich vyvozovat závěry a soudy,“ dodává Václava Jančová.

Přesně toto před několika lety došlo i řediteli Základní školy Kunratice Vítu Beranovi. „Pokud jste uzavřená do svého světa a potřebujete si nejprve vše promyslet, tak vás nijak nemotivuje, když uslyšíte od učitele, že prvních pět nejrychlejších dostane jedničku. Raději se uzavřete do sebe, protože víte, že na to nedosáhnete,“ popisuje ředitel, jak vidí škodlivost soutěžení ve škole on. Něco jiného je podle něho být úspěšný a dojít do cíle, který si vybereme nebo stanovíme sami.

„Některým vyhovuje nejprve o všem hovořit, ti hodně akční pracují hned a volí třeba metodu pokus omyl, aktivně se doptávají. Jiní si vše potřebují v klidu rozmyslet a najít v cestě svého učení jistoty,“ míní ředitel s tím, že bychom to měli respektovat každému nabídnout tu cestu, která mu vyhovuje. Touto cestou se v Kunraticích vydali před deseti lety, když se zapojili do projektu Pomáháme školám k úspěchu, který podporuje vytváření školní kultury, díky níž se učitelé učí porozumět tomu, jaký má jejich výuka dopad na učení dětí, což má pak vliv na kvalitu jejich práce. Takoví učitelé jsou pak efektivnějšími průvodci svých žáků.

V kunratické škole začali proto kriticky nahlížet na „zajetý řád“ jako je frontální výuka či klasické známkování. „Řekněte, co děláte dobře,“ vyzývá mě Vít Beran, když spolu rozebíráme známkování. „Docela dobře vařím,“ odpovídám. „Tak vidíte, vaříte docela dobře, což znamená, že si stolovníci zřejmě docela pochutnají,“ říká ředitel a pokračuje: „Kdo dělá něco dobře, tak to nedělá napůl. On vlastně všechno umí. Ve škole je ale trojka vnímaná jako špatná.“

Existují navíc předměty, kde je úplně absurdní známky rozdávat. Třeba v občanské výchově. „Jak chcete oznámkovat to, když se někdo učí debatovat? Že se již efektivně do debaty zapojuje nebo že se snaží argumentovat?“ ptá se ředitel Beran, který své učitele do „neznámkování“ nenutí, tuto možnost jim pouze nabízí a pomáhá jim s tím, jak žáky hodnotit lépe.

PROBLÉM S RODIČI
Na některých školách sice učitelé takovou podporu jako v Kunraticích nemají, ale jejich snaze neznámkovat alespoň vedení nebrání. „Já svým prvňáčkům známky zatím nedávám. Místo toho dostávají razítka, pokud se jim něco povede nebo znají odpověď na nějakou otázku,“ přibližuje praxi ve své třídě Hanka, učitelka ze základní školy na jednom pražském sídlišti, která se rozhodla své žáčky na známkování připravit postupně. Jednou za čas prý vyhlásí razítkový den a razítkuje během vyučování opravdu hodně. Aby i děti, které třeba nemají tolik razítek, posbíraly větší množství. Zároveň se ale Hanka žáčků často ptá: „Děti, víte, že ta razítka nejsou důležitá?“ A děti prý na ni volají: „Ano, víme!“ A na to konto se ptá: „A děti, co je důležité?“ „Abychom si pomáhaly!“ „Abychom se něco naučily!“ „Abychom spolu kamarádily!“ volají jeden přes druhého.

Podle Hanky není problém dětem vysvětlit, že ani razítka nejsou důležitá – že důležité je se něco naučit, něčemu porozumět. Problém ovšem bývá občas s rodiči, kteří potomky tlačí do toho, aby byli co nejúspěšnější. „Rodiče své děti často ženou do toho, aby jejich potomci nosili domů jedničky, ideálně hodně jedniček. Říkají jim, že nesmějí mít špatné známky, že to by byla katastrofa,“ přiznává Hanka, které rodiče na lístečkách posílají po dětech vzkazy typu: „Paní učitelko, chci vám říct, že moje dítě má školu rádo, vždycky se tam moc těší, ale mrzí nás, že dostává málo razítek.“

Když už se ale známky ve škole rozdávají, mělo by se dětem vysvětlit, co znamenají – že mají zejména ukázat, na čem by žák měl zapracovat – a že nejsou hlavním důvodem, proč se učit něco nového. Stále častější je také praxe, kdy se ke známce připojuje ještě komentář. Dítě dostane tedy známku, ale k tomu si přečte, proč zrovna tuto. Například: „Skvělá práce, dneska ti to šlo, musíš ale ještě zapracovat na násobení.“ Anebo: „V diktátě jsi udělal několikrát tu samou chybu, dej si na to pozor, jinak je vše správně a psal si krasopisně.“
 
SROVNÁVÁNÍ JAKO MENTÁLNÍ ZLOZVYK
Blízkým bratrem soutěžení je podle Václavy Jančové srovnávání, které mívá dle okolností zhoubný vliv na psychiku, a to nejen u dětí. „Srovnávání nazývám mentálním zlozvykem, protože mnohdy nás vede k tomu, že se cítíme hůř. A jako důsledek vytváří nerovnováhu ve vztazích,“ vysvětluje. Když se srovnáváme s někým v našich očích lepším, cítíme se horší (menší) než on a z tohoto bodu se k němu vztahujeme. Podobně to platí i naopak. Srovnáváme-li se s někým v našich očích horším, tak se můžu sice cítit chvilkově i dlouhodobě lépe, ale tato nerovnost v mém vnímání opět ovlivňuje náš vztah „A v dnešní mediální době, době silného vlivu sociálních sítí, je moc srovnávání ještě zesílena tak, jako snad v lidské společnosti ještě nikdy. Objevují se názory, že masivní nárůst deprese a úzkostí u dětí souvisí právě s médii a sociálními sítěmi,“ upozorňuje Jančová. Srovnávání může být ale i užitečné. Zejména když srovnáváme sebe se sebou. Například já v minulosti a teď. To pro nás může mít informační a motivační hodnotu.
 
ZDRAVÉ VZTAHY
Původní význam latinského slova competere (soutěžit) je společně o něco usilovat. „To je něco, co by se od nás měly děti učit. Třeba tím, že vědomě nastavujeme situace ať už v rodině mezi sourozenci, nebo ve škole se spolužáky tak, aby výsledek byl win-win, tedy výhra-výhra,“ vysvětluje Václava Jančová. Ideální je, když má každý jasno, co a proč se dělá a může se podílet na společném díle podle svých schopností. Ve výsledku z toho pak profitují všichni. Tím se vytváří prostředí, které podporuje kreativitu, ochotu se zapojit, spolupracovat a toleranci a respekt k jinakosti. A neprodukuje to tzv. loosery, odpadlíky. „Společná radost z díla se přirozeně násobí, zúčastnění se cítí lépe a jsou ochotni se otevřít a beze strachu z porážky, výsměchu sdílet své kvality a dary. Podle mého názoru je to přesně to, co jako společnost potřebujeme rozvíjet. Umění spolupracovat a tvořit zdravé vztahy k sobě, k druhým i k životnímu prostředí,“ uzavírá psycholožka.
 
 
Autorka | Barbora Postránecká
Zpět na hlavní stránku