Bu bu bu děda Lesoň jde

11. června 2018 - Euro České školy přecházejí čím dál více na alternativní způsob výuky matematiky. Některé politiky a matematiky ale Hejného metoda děsí

Hodina ve druhé třídě Základní školy Kunratice začíná rozcvičkou v násobilce. Děti stojí v kruhu a předávají si „babu“ v podobě násobků osmi. Následně si házejí velkou kostkou a číslo, které padne, násobí třemi. Některé reagují bryskně, jiné si násobky rozkládají a sčítají. Místo učitelky Jany Kopecké před tabulí brzy zaujme Terezka. Na interaktivní tabuli je několik obrazců a děti k nim mají přiřadit vlastnosti. Plachá žákyně si evidentně neví rady, učitelka ji proto vybízí, aby si vybrala pomocníka. Z lesa vztyčených rukou sedících na koberci před tabulí povolá kamarádku, která přiřadí první vlastnost. Holčička se třídě pokouší spolužákům vysvětlit svůj myšlenkový pochod. Během chvíle děti téměř převzaly aktivitu. Jana Kopecká je jen nenásilně usměrňuje a občas si nechá vysvětlit, co je vrchol, obsah nebo obvod obrazce.
Když děti všechny úkoly zdárně vyřeší, za odměnu dostanou geodesku s hřebíky a gumičkou. Sedají si do lavic a začínají modelovat geometrické tvary. Nejdřív největší možný čtverec. Trojúhelník tak, aby gumička vedla přes čtyři hřebíky. Ten už nemá jen jedno řešení, zjistily děti, když si porovnaly své výtvory. Naopak u trojúhelníku, u kterého má ležet jeden hřebík uvnitř, se shodují. Jiné řešení vymodeloval jen Kryštof. Postupoval prý metodou pokus-omyl. Před koncem hodiny si děti berou učebnici a samy nebo ve skupinkách na libovolném místě ve třídě a poloze podle chuti řeší úlohy dědy Lesoně. Výsledky si mezi sebou porovnají. Ještě si zatleskají a zvonění přejdou téměř bez reakce.

Kunratičtí druháci se za celou hodinu nestihli nudit nebo zlobit. Přitom se ničím nevymykají průměrné veřejné škole - ve třídě jsou děti s ADHD i cizinci. Snad jen, jeden z nejméně oblíbených předmětů se tu učí metodou profesora Milana Hejného. Ta se během deseti let rozšířila do 750 základních škol ze 4100, tedy do zhruba jedné pětiny a začíná pronikat i na druhé stupně základek a osmiletých gymnázií.

Desetitisíce českých dětí se dosud učily s dědou Lesoněm základy počtů bez větší mediální pozornosti. To se teď změnilo. Matematici z Jednoty českých matematiků a fyziků navštívili poslance, aby jim sdělili, že se na českých dětech provádí nebezpečný experiment v podobě metody, která nebyla dostatečně analyzována a prověřena. A z Hejného se stalo politické téma, kterého byly rázem plné noviny.

Duševní porucha jako argument
Jestliže některé argumenty odpůrců metody jsou věcné a dá se o nich debatovat, jiné vyvolávají spíše úsměv či údiv. Pokud tvrdí, že tato metoda byla dosud jen nekriticky glorifikována, do jisté míry mají pravdu. Ti, co se o školství zajímají, vítali Hejného metodu především jako čerstvý závan do českých škol hrdě nesoucích odkaz Marie Terezie z valné části v nezměněné podobě. Jistě se dá diskutovat o tom, kde jsou hranice objevování a proč nesdělovat dětem poznatky, které jsou výsledkem práce celé lidské civilizace. Názor na to, zda dítě potřebuje pevné vedení učitele, zda je dobré tolerovat chyby a brát je jako součást učení, jestli udělat nad výsledky úloh diskusní kroužek, když jsou buď špatně, nebo dobře, nebo zda řešit o hodinách matematiky rébusy podobné sudoku, může mít každý různý.
Argumenty typu, že Hejného metoda vyvolává u dětí duševní poruchy (za výrok pronesený v televizní debatě se mimochodem profesor matematiky Vlastimil Dlab omluvil) nebo že k počtům je třeba děti přitlačit, protože je přirozeně skoro nic nezajímá či že oblíbená hravá forma výuky ve skutečnosti znamená jen, že děti mají rády hodiny připomínající tělocvik, nikoli matematiku, ovšem vypovídají spíše o mentálním nastavení kritiků, než aby přispívaly k věcné debatě. A strašení tím, že „Hejného“ děti neumějí matematiku stejně dobře jako jejich soukmenovci z „normálních“ škol nebo že nezvládnou přechod na druhý stupeň, je těžce „za hranou“, i když existuje zatím jen jedno oficiální srovnání znalostí dětí.

Česká školní inspekce provedla loni testování žáků 5. a 9. tříd z různých předmětů. „Výuka matematiky s využitím metody profesora Hejného dokáže žáky aktivizovat, zvýšit pro ně atraktivitu učiva, vylepšit pracovní i emoční atmosféru ve třídě a podpořit pozitivnější vnímání matematiky,“ uvedl ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal. Pokud jde o výkon v testech, tam si páťáci, kteří se učí Hejného metodou, vedli stejně nebo o trochu lépe než ti, kdo se učí klasickou metodou. Na druhém stupni ještě srovnání neproběhlo - není dostatek žáků, kteří by prošli Hejného matematikou. V reakci na rozpoutanou debatu ovšem ministerstvo školství pověřilo Národní ústav pro vzdělávání, aby do konce roku provedl komplexnější hodnocení či srovnání škol, kde je učí Hejného metodou.

Leccos jsem pochopila až spolu s dětmi
„Mám radost, že děti nejásají, když zvoní,“ usmívá se nad emočně vypjatými debatami akademiků učitelka Jana Kopecká z úvodu článku. To je podle ní nejlepší důkaz, že děti matematika baví a nejsou ve stresu. Když ale před deseti lety ředitel základky přišel s tím, že se na jejich škole začne učit matematika podle profesora Hejného, nadšená z počátku nebyla. Změna byla součástí širšího projektu nadace manželů Kellnerových Pomáháme školám k úspěchu. „Přesvědčil mě zájem a radost dětí, které se učí matematiku vlastním objevováním,“ vzpomíná Kopecká na dobu, kdy kunratická základka byla jednou z prvních škol, která na tento systém vzdělávání najela. Nejtěžší pro ni bylo sestoupit z piedestalu - ze stupínku - a přijmout roli moderátora hodiny. „Učitel není předkladatelem univerzálních pravd, nutím děti, aby přemýšlely. To pomáhá i vživotě. I chyba je cesta,“ říká s tím, že dnes už by Hejného za nic nevyměnila. Až s dětmi prý objevila a pochopila některé věci, které se ona sama ve škole jen naučila nazpaměť. Děti se Hejného metodou učí intuitivně. I třeba, co je ten obsah a obvod. Kopecká zjistila, že jí odpadají starosti například s přechodem přes desítku - děti na to přicházejí samy. Potýká se spíše s nedůvěrou rodičů. Část z nich neunese, že odpovědnost za to, co umí, přebírá samo dítě a jeho učitel, přičemž jejich role je upozaděna. Problém mají zejména ti, kteří jsou zaměřeni na výkon. Škola proto rodiče zve na otevřené hodiny, kde mohou vidět, jak učí. Kopecká nedává povinné úkoly, část protestů tak patrně eliminuje, protože rodiče často nedokážou dětem pomoci. Metodu neberou ale v Kunraticích nijak dogmaticky - třeba násobilku na rozdíl od Hejného po pochopení principu násobení i drilují, jak bylo vidět na začátku hodiny.

Vychováme normální lidi
Na nejprestižnějším pražském gymnáziu Jana Keplera učí Hejného matematiku už dva roky. Mají ji v primě a v sekundě. Rozhodnutí přejít na tuto metodu přišlo víceméně samo. Na elitní školu se totiž dostávalo stále více dětí, které se učily na základní škole právě podle učebnic profesora Hejného. A to samo o sobě bylo pro ředitele gymnázia důvodem to s Hejným zkusit. Uspět v přijímačkách na Kepleru není zrovna jednoduché - z 300 dětí jich do primy berou třicet. „Já myslím, že se nám Hejný osvědčil. Zatím nemohu potvrdit výsledky metody na nějakých sofistikovaných datech, ale ve školních soutěžích typu Pythagoriad či Klokanů mají žáci výsledky mimořádně dobré,“ říká ředitel gymnázia Jiří Růžička. Až překvapivě pozitivní byla pro něj ale reakce rodičů. Když se jeden tatínek z Čeljabinsku pokusil punktovat vzpouru rodičů s tím, že u nich se učila matika jinak - přísněji a klasicky - a jaké měli výsledky, svolala škola setkání. „Vyplynulo z něj, že všechny děti a všichni rodiče až na něj a jednu maminku jsou s Hejným spokojení. Oceňují především to, že matematika děti zajímá a mají ji rády. A také si uvědomují, že přece nevychováme jen matematiky, ale i lidi s všeobecným rozhledem,“ podotýká Růžička. Spor mezi jednotou a zastánci metody hodnotí jako klasický střet konzervativních matematiků a pedagogů hledajících nové metody, který je podle něj zbytečný. # Více k tématu viz Uměli jsme dřív počítat líp? na str. 44

Za Ruskem, ale vedle Německa
Přestože žijeme v přesvědčení, že čeští žáci jsou v matematice jedni z nejhorších, výsledky testování v rámci projektu TIMSS (Trends in International Mathematics and Science Study) to nepotvrzují. Projekt probíhal od roku 2007 na žácích čtvrtých ročníků. Průměrný výsledek českých žáků v matematice dosahuje hodnoty 528 bodů a je nad průměrem škály TIMSS.

Česká republika přitom zaostala za devíti členskými zeměmi EU, které se testování zúčastnily, a za Ruskem. Srovnatelné výsledky měli žáci Nizozemska, Maďarska, Bulharska, Kypru a Německa. Výrazně nejlépe si v matematice vedli žáci asijských zemí, za kterými následovali Severní Irové a Rusové.
Takový výsledek není snad tak alarmující jako to, že jako jediná země z 18 sledovaných máme výsledky žáků v roce 2015 horší než v roce 1995. Na druhé straně se od roku 2007, kdy byl zaznamenán největší propad výsledků, žáci nejvíce zlepšili.

Projekt se ovšem zabýval nejen znalostmi a schopnostmi školáků, ale i jejich vztahem ke škole a k předmětu. Tady se ukazuje potíž, která by nás měla svrbět snad víc než samotné výsledky dětí. Čeští žáci chodí do školy nejméně rádi ze všech zemí a matematiku se učí vyloženě nerada čtvrtina žáků. Pro úplnost jen třetinu českých žáků učí učitelé, kteří jsou se svým povoláním velmi spokojeni. Nebo že by to souviselo?

@Hana Boříková, redaktorka týdeníku Euro       

 

Zpět na hlavní stránku