Vzdělání je založené na umění číst

Vzdělání je založené na umění číst

1. listopadu 2018 Rozhovor s Milošem Šlapalem, učitelem na základní škole v Kopřivnici a členem našeho čtenářského týmu.

* Učí český jazyk a dějepis na druhém stupni Základní školy Emila Zátopka v Kopřivnici.
* Je členem čtenářské skupiny projektu Pomáháme školám k úspěchu, která se snaží podporovat učitele v rozvíjení čtenářské gramotnosti dětí.
* Píše publikace o čtenářské gramotnosti a metodách jejího rozvoje.


Mám čím dál větší jistotu, že děti, které hodně čtou, se také mnohem lépe učí a jsou připravené se vzdělávat,“ říká Miloš Šlapal, který učí češtinu a dějepis na základní škole v Kopřivnici. Do svých hodin vytrvale připravuje k úryvkům z knih a článkům z časopisů otázky a zadání, jimiž děti nutí k myšlení. O smyslu čtenářské gramotnosti prý žáci v jeho třídách nepochybují a záhy čtou knihy i ti, kteří je doma nemají.

Věnujete se propagaci čtenářské gramotnosti s velkým nasazením. Proč je podle vás čtení tak důležité?
Český školský systém je založený na textech. Ať už jsou to texty v učebnicích, nebo texty, které si vytvářejí samy děti zapisováním učitelova výkladu. Pokud dítě nečte plynule a bez potíží, a ještě ke všemu čte s nechutí, zabrání mu to ve vzdělávání, ačkoli je třeba jinak velmi inteligentní. Výzkumy potvrzují, že úspěšné děti často a rády čtou.

Jak to ale zařídit, aby čtení děti bavilo?
Děti potřebují získat důvěru ve čtení. Zvlášť na začátku by měly číst texty, které jsou pro ně zajímavé. Aby se třída při učení nerozpojila, je zpočátku lepší pracovat s kratšími texty, které ale v dětech vzbudí silný zájem. Ať už o ten text samotný nebo o to, co se v něm píše.

Takže podle vás mohou rády číst všechny děti?
Jsou děti, které čtení baví, a pak jsou také děti, kterým čtení nevadí. A toho, aby jim alespoň nevadilo, lze podle mě dosáhnout celkem snadno. Když se ve škole nečtou jen učebnicové texty, ale i texty takzvaně autentické, je větší šance, že dítě něco z toho zaujme. A „zaujme“, to už je skoro „baví“. Pracujeme i s texty z internetu, s nimiž se děti přirozeně setkávají.

Všechny vaše kopřivnické žáky čtení baví?
Víte, učení je něco, co neustále probíhá. Takže když začnu pracovat s žáky v šesté třídě, a jsou mezi nimi děti, které si neumí samy vybrat knížku a mají veliké problémy se čtením, tak vím, že to může trvat i rok nebo dva, než se to změní. Ale většina z nich si nakonec v deváté třídě ráda čte. Prodlouží se také délka toho, co takzvaně učtou. Když učím děti od šesté třídy, v deváté už jim mohu dát text, který má rozsah dvou stran formátu A4. Ony ho vezmou, přečtou, a ani je nenapadne, že je to dlouhé. Když velmi výjimečně dostanu kolektiv až v osmé třídě, vidím v očích žáků zpočátku děs, protože takhle dlouhé texty jsou pro ně nestravitelné. Rozečíst třídu je jeden z velkých úkolů, a než se to stane, musím texty nějaký čas upravovat a zkracovat, abych děti neznechutil.

Není to pozdě, rozečíst děti až v šesté třídě?
Určitě je. Ale teď jsem mluvil o dětech, které k nám v šesté třídě přicházejí z různých tříd a škol. Přístup jednotlivých učitelů ke čtenářské gramotností bývá velmi odlišný. Právě proto jsme v programu Pomáháme školám k úspěchu založili projekt čtenářské školy. V něm rozvíjení čtenářské gramotnosti chápe jako výzvu celá škola. Má k dispozici externího experta, který ji navštěvuje, pomáhá přímo ve výuce. Nejdůležitější doba pro rozvoj čtenářství, kdy by se dítě mělo rozečíst, je do třetí třídy. Později už vznikají defekty, které se špatně odstraňují.

K čemu všemu je čtení dobré?
Umět číst texty rovná se umět číst svět kolem sebe. Lidé, kteří nedosáhli vyšších úrovní čtenářské gramotnosti, jsou autorovi textu vydáni napospas. Když čtenář dokáže chápat text kritičtěji, má možnost volby. Z pasivního objektu se stává aktivním subjektem. A důležitá věc – když klesne počet lidí, kteří dobře čtou a dobře textu rozumí, pak je ohrožena demokracie. A to by se dalo ještě dlouze mluvit o tom, že v beletrii máme možnost nahlížet emoce lidí, to, co se odehrává v jejich hlavách. Umožňuje nám to nevidět svět jen ze svého pohledu. S tím mohou knihy velmi pomoci třeba klukům, kteří mívají problémy rozumět emocím a vztahům. Takže čtenářství je důležité k tomu, aby spolu lidé mohli žít, aby se vzájemně chápali.

Jak děti naučit vidět za text, myslet kriticky?
První krok je, aby četly a aby měly dostatek textů. Je dobré, když se krom beletrie setkávají s autentickými texty kdykoli a kdekoli je to možné. Ukazuje se, že když děti čtou v zeměpise, dějepise i ve fyzice, tak to pomáhá. Ale nemohou to být jen učebnicové texty, to jsou často vyluštěné tajenky. Čtenářská gramotnost se přitom zvyšuje právě tím, že si děti na to, co je v textu a za textem, přicházejí samy.

Nakolik je v českých školách běžné, že se čtou texty v předmětech, jako je fyzika, chemie nebo zeměpis?
Myslím, že je zatím nedoceněné, co všechno texty dokážou. Dobrý text dokáže třeba zrovnoprávnit prostředí ve třídě. Učím kromě českého jazyka i dějepis, a když probíráme třeba americkou občanskou válku, je situace ve třídě značně nerovnoprávná. Protože já vím to potřebné a měl bych to děti učit a doufat, že tomu porozumí. Když ale použiju dobrý text, děti se z něj dozví fakta, zároveň jim rovnou naskakují otázky a všichni jsme spoluaktéři učení. Úplně to mění atmosféru ve třídě. Spolu s tím přichází téma spolupráce – děti o textech společně přemýšlejí, mluví o nich, učení je potom mnohem účinnější. Nemám rád výrazy jako tradiční nebo alternativní učení. Jde o to, aby bylo co nejefektivnější. Oborové čtení navíc nemusí být vždycky v protikladu s učebnicemi. Já sám z nich občas nějaký text vyberu, jen si ho překopíruji a dám ho dětem samostatně, protože v učebnici je často vysvětlení, jak to všechno je, čímž mizí prostor k vlastnímu přemýšlení. Už to, že si dítě musí udělat zápis z výkladu učitele, je práce s textem. Ale je to práce velmi plochá a pasivní, která z nikoho dobrého čtenáře neudělá.

Co tedy funguje lépe?
Nalézt v textu důležité myšlenky, shrnout ho vlastními slovy, to už je o krok dál, protože to vyžaduje pochopení. Nebo je dobré zadávat úkoly typu: zaměř se na jednu věc a napiš, co všechno lze o ní v textu zjistit. Hledat v textu a rozlišovat, co jsou fakta a co jen názory nebo domněnky autora. Sledovat, jak chce autor ovlivnit čtenáře a jak se mu to daří. Proč se text jmenuje tak, jak se jmenuje. Samostatnou oblastí jsou jiná než textová zobrazení – schémata, grafy. I tam vyvstávají otázky. Například: Jak lze pomocí dat ovlivňovat mínění člověka? To se přece stává často, že politik má v ruce graf, protože má nějaký záměr, vynechá pár proměnných a má nás, kde potřebuje.

Vy prý v dějepise používáte dokumentární filmy. I to lze považovat za součást výuky ke čtenářství?
Vymezováním, co všechno budeme považovat za text, jsme ve čtenářské skupině strávili hodně času. Došli jsme k tomu, že má smysl nechat ten prostor co nejširší. „Číst“ tedy podle nás lze třeba i promluvu. Dělám s dětmi v rámci češtiny něco, čemu říkáme dílna vyjadřování. Trénujeme spontánní i připravené projevy, nahráváme je na diktafon a sledujeme, co se dařilo a kde je prostor ke zlepšení. I u mluveného projevu je možné – tak jako u textu – sledovat kompozici. Zkoumáme, jak lze ovlivnit čtenáře. Co třeba použití obrazných pojmenování udělá s vnímáním? Zvýší zájem posluchačů? Podobně můžeme pracovat s dokumenty a jejich stavbou. Myslím, že to jsou věci, které zbystřují pohled a umožňují lepší čtení světa. V jednom průzkumu se ukázalo, že dobří čtenáři jsou i dobří diváci. Že lépe chápou vizuální díla, protože to, co se naučili při čtení textu, mohou uplatnit, když něco sledují. To mi připadá úplně fascinující – efekty čtení zasahují i do reálného světa. A to jsem zatím zcela pominul svět reklam a dalších ovlivňujících textů, se kterými se děti setkávají odmalička. Proti tomu děti „očkovat“ by měl být důležitý cíl školy. Já osobně vlastně nevidím velký rozdíl mezi čtenářskou gramotností a mediální výchovou.

Vy prý máte ze čtyř vyučovacích hodin češtiny týdně jen jednu vyhrazenou na gramatiku. Zbytek je čtení, psaní a vyjadřování. Jak stihnete probrat všechno, co je v osnovách?
Už před dvaceti lety, když jsem začínal češtinu učit, jsem si vymezil hlavní cíle. Děti by se měly naučit dobře číst, psát, vyjadřovat se a přemýšlet. A myslím, že dovnitř toho se vejde třeba i gramatika a přemýšlení o jazyce. Děti mají beztak problém udržet pozornost celých 45 minut u něčeho tak abstraktního, jako je mluvnice. Proto zvládneme v jedné hodině mluvnici spojit s dílnou vyjadřování a v další hodině zase mluvnici kombinovat s četbou rozličných krátkých textů. A navíc mám možnost s žáky probrat gramatiku i při pisatelství. Je to skvělá příležitost jak zjistit, kdo píše ve svých textech třeba slova jako „samozdřejmě“ a „by jsme“ a kdo má ještě v sedmé třídě problémy s čárkami ve větách. Když děti píší vlastní texty, pohled z druhé strany jim pomůže lépe pochopit také to, o čem jsme už mluvili v souvislosti s čtenářskou gramotností: čeho chtěl autor dosáhnout, jaké zvolil prostředky, proč vymyslel právě tenhle titul.

Cvičíte i slohové útvary?
Slohové útvary jsou podle mě velikánský problém pro přirozené psaní. Nejvíce se to zhmotnilo u maturit, kde dokonce za nedodržení útvaru celá práce neprošla. Děti se obvykle seznámí s nějakým útvarem – charakteristika, popis, výklad – a pak se snaží ten svůj text napsat podobně. Což je vlastně spíš nápodoba než tvorba skutečného textu, kdy si vybírám téma, ujasňuji si svůj záměr psaní i to, na jakého adresáta svým textem mířím. V literatuře byly dříve zvykem popisy na celou stránku – hned na úvod se třeba popsala hlavní postava. V současné literatuře jsou popisy roztroušeny po celé knize, mísí se dohromady vypravování, popis, charakteristika, čistá vydestilovaná forma je spíš výjimkou. A přitom to, co je v literatuře výjimkou, je u nás základem toho, jak se učí sloh a co chceme po dětech u maturity. To nedává smysl. Nebo když se řešilo, že někdo nerozezná zprávu od oznámení. Není to nízký vzdělávací cíl? V dnešní době je důležitější rozeznat zprávu od komentáře.

Vidíte ještě nějaké další benefity čtení?
Zvyšuje koncentraci. Mám pocit, že v současnosti prudce klesá kapacita paměti. Vezměte si takové ty ankety, ve kterých se ukazuje, že mladí lidé si nepamatují žádné letopočty. Podle mě je to způsobené tím, kolik času tráví překlikáváním na mobilu nebo internetu. Když se vydržím deset, patnáct minut soustředit na čtení, trénuji tím svou schopnost koncentrace. Mám zkušenost, že děti, které čtou, dokážou i lépe přemýšlet. Psychologové mluví o sebezáchovném mechanismu – jsme bombardováni takovým množstvím vjemů, že už to neukládáme do paměti. Tím vzrůstá důležitost školy, která může vytvořit prostředí, v němž děti budou moci přemýšlet víc do hloubky.

Jak vůbec mohou u dnešních dětí knížky konkurovat filmům nebo internetu?
V knihách se třeba velmi podrobně rozebírají vztahy mezi lidmi a problémy, které musí řešit. Při čtení se lze kdykoli zastavit a nad něčím se zamyslet, to s filmem nejde tak přirozeně a lehce. Ještě před pěti lety se říkalo „čtení je věc rodiny, škola s tím nic nenadělá“. Najednou jsme překvapeni, že i v rodinách s dobrým sociokulturním zázemím děti nečtou knihy, čtou si maximálně texty na internetu. Možná se časem škola stane pro většinu dětí jediným místem, kde se mohou pravidelně setkávat s knihami. Školu samozřejmě musí zajímat i svět internetový. Třeba takové multimediální texty, v nichž čtu, kliknu a dostanu se k dalšímu textu a videu. Vlastně mě to vodí po nějakých cestách, a já se s tím musím umět vyrovnat. I tohle téma školy čeká, jen jsou zatím ve své setrvačnosti pořád kousek pozadu.

Pokud dítě nečte plynule a bez potíží, a ještě ke všemu čte s nechutí, zabrání mu to ve vzdělávání, ačkoli je třeba jinak velmi inteligentní
Slohové útvary jsou podle mě velikánský problém pro přirozené psaní. Je to vlastně spíš nápodoba než tvorba skutečného textu.


Autor | Lucie Fialová, autorka je spolupracovnicí LN  
Photo author | foto MAFRA – Alexandr Satinský

DSC_5375_web.JPG
Zpět na hlavní stránku