Příběhy| Studentka Anne-Maria Matejas

Studentka Anne-Maria Matejas | Tady mě chápou

Anne-Maria Matejas je členkou organizace Mensa, už na základní škole měla individuální studijní plán a mnohé předměty absolvovala i s o několik let staršími spolužáky. V pouhých 10 letech odešla z domova na 380 km vzdálenou internátní školu. První týdny nebyly jednoduché, stýskalo se jí po rodině. Přesto každý víkend rodičům doma nadšeně vykládala, jak je na gymnáziu Open Gate ve středočeských Babicích šťastná. Dnes je jí dvanáct let a mezi nadanými dětmi, které tady studují, ať už se sociálním stipendiem od rodinné nadace Renáty a Petra Kellnerových či bez něj, se stále cítí skvěle. Vnímá pokroky, které v mnoha předmětech udělala a využívá všech možností pro mimoškolní aktivity, které tu nabízejí. Třeba jízdu na koni.

Jak se jmenuje tvůj nejoblíbenější kůň ze školních stájí?
Butyna, je to anglický plnokrevník. Jezdila jsem na ní hodně loni, letos asi nejvíc času trávím s fjordským koněm Kubou. Angličtí plnokrevníci jsou mi ale svou povahou bližší.

Jsi tedy také dynamická osobnost?
Ano. Občas někoho překvapí, že řeknu přímo, co mě právě napadne. Někdy se nad věcmi skutečně víc zamýšlím až zpětně.  

Stává se, že něco vyhrkneš a lidé ti vůbec nerozumějí?
To je právě na Open Gate skvělé, že mi všichni rozumějí. Problémy byly spíš na základní škole, tam mě spolužáci často nechápali, i když jsem chodila do vyšší třídy, než odpovídá mému věku. Tady se bavíme třeba o fyzice a nikomu to nepřipadá zvláštní.

Ty jsi nějaký ročník základní školy přeskočila?
Ano, hned první třídu. Chodila jsem tam asi jen čtrnáct dnů a pak mě na některé předměty dali rovnou do druhé třídy. Od té doby jsem měla individuální studijní plán a třeba přírodní vědy, češtinu a matematiku jsem absolvovala ve vyšších ročnících.

Chvíli v jedné, chvíli v jiné třídě – jak se ti dařilo si vytvářet kamarádské vztahy se spolužáky?
Moc ne. Ani v jedné z těch tříd mě pořádně nebrali. To se podařilo až na Open Gate. Je to úplně jiný svět než na základní škole. Tady nikdo nemá potřebu se k ostatním chovat špatně nebo někoho pomlouvat. Všichni tu sice mají nějaké osobní ambice, ale nepřehánějí to.

Soutěživost tu ale musí být, minimálně ve školní debatní lize.
To je ale hrané, žádné spory na ostří nože. Když turnaj skončí, chováme se k sobě opět naprosto normálně.

Co vám debatní liga dává do studia a do života?
Právě umění komunikace a obhajoby svých názorů. Někdy jsme měli debatu na téma, respektive jsem musela obhajovat postoj, se kterým jsem absolutně nesouhlasila. Pak mi hodně pomůže, že umím zatnout zuby a pro ten okamžik změnit sama sebe. Myslím, že tahle schopnost je pro život důležitá.

Jaká byla při nástupu na Open Gate tvoje jazyková výbava?
Základy angličtiny a od třetí třídy jsem chodila se šesťáky na němčinu. K té mě vedl můj dědeček.

Při výuce cizích jazyků se zde klade větší důraz na slovní zásobu nebo na gramatickou správnost?
Funguje to tak, že první čtyři roky gymnázia si na angličtinu zvykáme. Dva roky jsou věnovány slovní zásobě a dva roky gramatice. Od kvinty je už výuka kompletně v angličtině.

Co bylo nejtěžší při změně školy, tedy kromě angličtiny?
Když jsem nastoupila na Open Gate, hodně se mi stýskalo po rodině. Jsem jedináček a mám k rodičům opravdu silné pouto. První dny jsem si občas i poplakala. Vyvažoval to ale fakt, že jsem tu okamžitě našla výborné přátele a taky že jsou tady skvělí kantoři. Studium mě od první chvíle hodně bavilo a díky tomu, že mám každý den naplněný spoustou aktivit, mi postupně na sebelítost nezbyl ani čas. Hůře než já to ale prožívala moje maminka. Nakonec se mi ji ale podařilo přesvědčit, že jsem tu skutečně šťastná. Stále jí o škole nadšeně vyprávím. Každý den si voláme.  

Ráda píšeš úvahy. O čem byla ta zatím poslední?
Hodně se věnuju situaci v Evropě, uprchlické krizi. Vadí mi negativní přístup Čechů.

Učila ses německy, tvůj dědeček měl část rodinných kořenů v Německu. Kdybys měla možnost položit jednu otázku německé kancléřce Merkelové, na co by ses jí zeptala?
Jak to ve skutečnosti s těmi uprchlíky je. Připadá mi, že to média zkreslují, že někdy škody způsobené současným děním v Evropě zveličují. Ona o tom ví pravděpodobně nejvíc, zajímal by mě její názor.

Myslíš, že v jejím postoji sehrává nějakou roli to, že je žena?
Mám za to, že ona je právě ten typ člověka, který maximálně zohledňuje funkci, kterou zastává. Je vidět, že se snaží své chování přizpůsobit mužskému, absolutně racionálnímu, přístupu.

Studenti v Open Gate mají různé rodinné, jazykové i kulturní zázemí. Projevuje se to ve vašich diskusích o těchto politických otázkách?
Ano, ta debata je mnohem pestřejší, než když se bavím s lidmi, kteří pocházejí z jednoho regionu.

Získáváš si nové přátele snadno?
Tady ano, díky tomu, že spolu trávíme na kolejích hodně času. První výbornou kamarádku jsem si tu našla během dvou dnů – svou spolubydlící.

Jak tě pobyt na Open Gate změnil?
Naučila jsem se samostatnosti. Taky jinému přístupu k lidem, větší toleranci, když jsem s nimi tolik hodin denně. Nepohádat se, i když to vypadá, že na to dojde. Máme tu školní psycholožku pro případ, že bychom takovou situaci neuměli řešit sami.

Čím bys chtěla jednou být?
Na to neumím odpovědět, zajímá mě strašně moc věcí. Třeba fyzika, v tomhle oboru by mě bavilo věnovat se kvantové fyzice, třeba pracovat ve švýcarském výzkumném centru CERN.

O existenci Open Gate ses dozvěděla z časopisu sdružení Mensa. Věděla jsi okamžitě, že je to pro tebe ta pravá škola?
Nadchlo mě to už tehdy z toho malého letáčku. Toužila jsem studovat někde, kde moje znalosti a zájmy nejsou terčem posměchu. Kde můžu být sama sebou.

Připravovala ses nějak na přijímačky?
Ne, protože jsem souběžně dělala i přijímačky na gymnázium v Havířově. V rámci Dne otevřených dveří v Open Gate jsem úspěšně složila tzv. přijímačky nanečisto, takže jsem k normálním zkouškám už jet nemusela.

Máš od Nadace The Kellner Family Foundation sociální stipendium. Tušíš, v jaké výši?
Nevím to úplně přesně, ale mám za to, že je to minimálně 70 % z celkové výše školného.

Mezi tvými spolužáky jsou děti ze sociálně slabých rodin i z těch nejbohatších. Poznáš je podle chování?
Sama mám kamarády z obou těchto skupin a rozdíly prakticky vůbec nejsou patrné. Všichni chodíme ve školních uniformách a odlišný sociální status se pozná tak maximálně podle značky mobilního telefonu.

 

 
Zpět na hlavní stránku