Příběhy| Sociální pracovnice Světlana Reizenthale...

Sociální pracovnice Světlana Reizenthalerová: Žena, která objevuje dětské talenty

Světlana Reizenthalerová pracuje už 35 let v sociálních službách. Prošla si prací v oblasti sociální intervence i prevence, nejvíc jí ale k srdci přirostla práce na odboru sociálně-právní ochrany dětí (tzv. OSPOD), které se věnuje 14 let, a která je dnes jejím denním chlebem. 

Práci s rodinami zná jak z pohledu „ospoďačky“, tak i jako doprovázející osoba. Zkušenosti z obou svých rolí využívá při řešení situací s dětmi, rodiči i členy náhradní rodinné péče. Pomáhá s nastavením v rodině, s dětmi mluví o jejich zálibách, snech a přáních, ale těm, u nichž vidí potenciál, pomáhá také na cestě k rozvoji talentu a dobrému vzdělání. Jak? Na to jsme se zeptali přímo paní Světlany a jsme moc rádi, že s rozhovorem souhlasila.

Pokud se zaměříme čistě na nadání u dětí, případně studijní potenciál. Co Vám ho signalizuje? Čeho si u dětí všímáte?
Během své kariéry jsme pracovala opravdu s velkým počtem dětí z různého prostředí. I tam, kde třeba péče rodiny a zázemí nebylo pro dítě adekvátní, jsem si u některých dětí všimla odlišností. Byl to třeba hluboký zájem o nějakou tématiku, široká slovní zásoba nebo fakt, že ty děti čtou. To jsou signály, které mohou značit nějaký typ nadání. A tam jsem si řekla, že by stálo za to ten potenciál rozvinout.

Jak jste s takovým zjištěním naložila?
Nejprve jsem žádala školu o zprávu, která by mé „podezření“ potvrdila. Učitelé jsou s dětmi přece jen v užším kontaktu než my. Vidí je pracovat a reagovat každý den.

A zprávy ze školy potvrdily vaše domněnky?
Právě že ne, nebo spíše ne vždycky. Měla jsem třeba případ, kdy škola popsala žáka jako průměrného a já jsem přesto měla pocit, že v něm ten potenciál dřímá. Tehdy se mi dostaly do rukou informace o gymnáziu Open Gate, o sociálních stipendiích rodinné nadace manželů Renáty a Petra Kellnerových a já jsem se tu školu rozhodla oslovit. Chtěla jsem to alespoň zkusit. A oni si toho chlapce pozvali, udělal testy i pohovor a přijali ho ke studiu. To jsem byla opravdu hrdá, že moje intuice byla správná. 

Proč myslíte, že talent u chlapce neobjevila škola?
Ono na to, aby vám dítě otevřelo svůj svět, je třeba s ním strávit opravdu hodně času. V tom mi většinou pomáhaly akce, které jsme pořádali v rámci doprovázení. Sedla jsem si třeba k dítěti v autobuse cestou na výlet a měli jsme 4 hodiny na to si povídat. Na takových akcích jsem s dětmi mohla být celý den, všímat si jejich světa, pozorovat, co se jim líbí a do jaké míry mají ten svůj vnitřní prostor rozvinutý. Měla jsem možnost pozorovat hyperaktivní dítě, které ale zpozornělo při výkladu a pak bylo schopné si o tom dlouze povídat. Škola takový prostor nemá. Dítě dnes často za administrativou není už skoro ani vidět. A i já vím, že bych čistě jako ospoďačka za krátkou návštěvu v rodině neměla prostor talent dítěte odhalit. Je potřeba se tomu věnovat i nad rámec běžných povinností.

V čem je podle vás škola Open Gate jiná? 
Sama jsem byla vlastně překvapená už při první návštěvě. Když přijdete do většiny škol, děti tam o přestávkách poletují, je tam hluk, zmatek, někdy vzduchem létají vulgarismy. V areálu školy Open Gate taky potkáte skupinky kopajících si kluků. Prostředí je ale jiné, jakoby kultivované. Děti nevědí, kdo jste, ale všechny vás zdraví. Jsou navíc nápomocni, zeptají se, koho hledáte, za kým jdete, a poradí.

Proč si myslíte, že je pro děti z náhradní rodinné péče a z nepodnětného prostředí vhodná právě tahle soukromá škola? 
Nechci to popisovat jako pohádku. Ono všechno není až tak růžové, jak by se mohlo zdát. Dítě může být talentované, ale na počátku je třeba taky špinavé, smutné, bez základních návyků, introvertní, a nedůvěřivé. Zkrátka je s ním spoustu práce a lidé v Open Gate mají právě tu potřebnou trpělivost při té prvotní práci. Nenechají prostě dítě ve štychu. Pomohou, když mu zrovna něco nejde, získají si důvěru, a to je pro tyhle děti extrémně důležité.

Pojďme se vrátit k příběhu chlapce, kterého jste na gymnázium před lety doporučila. Sledovala jste jeho cestu školou a vzděláváním?
Samozřejmě. A velmi mě těšilo pozorovat rozvoj jeho osobnosti. Stal se z něj člověk s vlastním názorem a schopností jej prezentovat. Člověk, který nejen že bude mít vzdělání, ale bude hlavně vědět, jak naložit se svým životem. Viděla jsem ho taky mluvit k pěstounům na jedné odborné akci, kde přebíral cenu za svojí pěstounku a to jsem byla opravdu pyšná. Klobouk dolů před ním i jeho novou rodinou. Podobně ale sleduji i další děti, které jsem na gymnázium v průběhu let doporučila a mám z toho velkou radost. Když se ohlédnu zpět, tak jsou to vlastně už čtyři studenti, které jsem na Open Gate přivedla a oni tam úspěšně studují.

Vy v oblasti sociálních služeb pracujete 16 let. Jsou právě tohle momenty, které Vás ujišťují, že máte ve svém úsilí pokračovat?
Já jsem pracovala i se seniory a hendikepovanými lidmi. Na práci na OSPODu je ale krásné právě to, že máte velkou naději, že se to povede. Že se z dítěte, které si často v počátku na bedrech přináší zátěž, kterou byste nepřáli ani dospělému, vyvine schopný a samostatný jedinec. Mám samozřejmě radost, když se se mnou přijdou poradit už dospělí, třeba 30letí lidé. A to i přes fakt, že jsem pro ně na počátku byla tou sociálkou, která je do něčeho tlačila a nebyla vždycky jen příjemná.  A pak je pro mne samozřejmě důležitá i podpora ze strany nadřízených, a tu já, musím říct, od své šéfové mám.

Děkuji za rozhovor a přeji, ať se i nadále daří.

 
Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.