Od studentů: International Space Camp 2010 očima Kateřiny Bernatíkové - Týden splněných snů

… V moment vyřknutí konečného rozhodnutí se mě zmocnilo nepopsatelné - radost, nadšení, euforie, však nejvíc přesvědčení, že jsem poslední půlrok příprav a v podstatě zhruba sedm let svého života nezasvětila kosmonautice jen tak nazdařbůh. Etapa oněch příprav a nervozity byla ukončena, však ta druhá, příprav pro samotnou „misi“ a daleko větší nervozity, tímto momentem teprve začala…

Tyto pocity se mne zmocnily onoho 26. března 2010, v den, kdy zástupci České republiky dostali za úkol vybrat dva středoškolské studenty, kteří budou reprezentovat naši zemi v mezinárodním projektu International Space Camp. Jedná se o týdenní vzdělávací program pro vybrané studenty z šedesátky zemí celého světa, díky němuž si účastníci mohou zkusit, co obnáší a jak vypadá kariéra astronauta – a to díky množství přednášek, absolvování části skutečného tréninku astronautů a simulovaných misí ve špičkovém zázemí U.S. Space & Rocket Center v Huntsville ve státě Alabama v USA. Program je veden profesionálními pracovníky včetně členů týmu aktivních astronautů.

Těžce popsat mou radost. Od tohoto okamžiku jsem žila jen tím, že o prázdninách letím k NASA trochu blíž, než jen tolik, kam ve snech. Netrvalo dlouho a termín našeho odletu, 23. července 2010, se přiblížil. To už byla za námi všechna ta zařizování ohledně amerického povolení ke vstupu, potvrzování lékařských formulářů, pojištění, a podobně. Na letišti jsme dali na chvíli České republice sbohem a vyrazili vzhůru za „Velkou louži“. Osobně mi nebyl nekonečný let ničím nepříjemným. Po celou dobu jsem si totiž vychutnávala představy toho, co mě čeká, a kochala se krásou výšky nad Atlantikem.

A po příjezdu na americkou pevninu je to trochu jako splnění cestovatelské touhy. Najednou jsem na jednom z největších letišť světa a mám se postarat o to, jak dál. Naštěstí můj první poznatek o Američanech byl ten, že mají neutuchající ochotu pomoci. Utvrzovala jsem se o tom bez výjimky, opravdu až do našeho setkání s pracovníky U.S. Space & Rocket Center na letišti v Hunstville. Poté, pod jejich „ochrannými křídly“, se nám nemohlo nic stát. Převezli nás do našeho prozatímního domova. Už zdáli se tyčil majestátní Saturn V, díky kterému se Americe dostalo prvenství v dobývání Měsíce. V noci jsme stihli spatřit akorát ohromnou rozlohu celého areálu, a o to víc se těšili, až se ráno po probuzení do prvního dne našeho pobytu porozhlédneme. V ten moment jsme měli sil akorát pro nezpanikaření kvůli vskutku netradičnímu ubytovacímu komplexu. Ovšem po příjezdu na akci, kde si máte zkusit být astronautem, mně to, že bydlím v něčem mezi věznicí a ponorkou, nebylo až tak divné, jak by se zdálo za normálních podmínek.

Ráno nás před sedmou čekalo vytržení z marné snahy usnout (teplotní šok, kdy venku i o půlnoci umíráte vedrem a hlavně vlhkostí vzduchu a v noci doslova mrznete navlečení v nejteplejším oblečení, které vás napadlo vzít si s sebou), a to jsem paradoxně opravdu uvítala. Teprve nyní jsem měla šanci seznámit se jak s místem našeho bydlení, tak se spolubydlícími, protože každá z nás přiletěla jiným letem. Sdílela jsem „pokoj“ se slečnami z Costa Ricy, Norska, Turecka, Washingtonu a Belgie.

První den nebyl ničím fádnější či uvolněnější, naopak, měl to být den slavnostní, plný významných hostů a osobností z oblasti kosmonautiky. Příprava na tento akt – Opening Ceremony - zabrala celé odpoledne. Tady se promítl rys americké povahy, vše opakovat do zešílení, avšak pak neudělat jedinou chybičku.

Prezentace se nesla v duchu opravdu slavnostního zahájení velké a prestižní akce. Děkovalo se za organizaci a přálo se úspěšné zvládnutí týdne, který nás má v životě obohatit a nasměrovat ke splnění našich snů a vizí. Představení jednotlivých zemí zabralo celý večer, každá delegace si měla v národních krojích nachystat vystoupení, a tak jsme my, Češi, nezapomněli zatančit polku, zmínit pana Remka, jako prvního zástupce jiné země než USA a Ruska ve vesmíru, Dvořákovu symfonii Z Nového světa jako první hudbu ve vesmíru, Nerudovy Písně kosmické na palubě nedávné mise raketoplánu či titul letošních mistrů světa v hokeji.

A od druhého dne, tedy neděle 25. července, se začalo s programem, který byl nabitý od úplného probuzení až po padnutí únavou kolem jedenácté večer. Po celý týden jsme se setkávali s novými a novými přednášejícími, kteří nás vzdělávali v oblastech nám dobře známých – kosmonautice, vědě, technice, fyzice, astronomii, medicíně… celkově s problematikou letů do vesmíru a vším, co s tím souvisí. Přednášky byly skutečně hodně zajímavé a já jsem i přes ohromný dopad časového rozdílu na mou soustředěnost vždy dávala pozor a vše si poznamenávala do naší knihy, která nám sloužila jako průvodce přípravy na simulované mise. Ty ostatně tvořily kapitolu samu o sobě. Staly se totiž tou hlavní náplní, která nás měla na našem výcviku potkat a skutečně nám ukázat, co práce astronauta obnáší. Díky špičkovému zázemí jsme se mohli stát pracovníky řídícího střediska, astronauty na vesmírné stanici či v raketoplánu a na vlastní kůži si misi zakusit.

Zajisté, že se astronauti neobejdou bez široké škály příprav, proto ani nás ihned neusadili na pozice řídících míst, ale museli jsme absolvovat kromě teoretických přednášek také praktický výcvik, ať už v prostorách komplexu U.S. Space & Rocket Center, či v takzvané Area 51 - obdobě vojenského výcvikového areálu. V komplexu to znamenalo každodenní trénink na simulátorech – chůze po měsíci, centrifugy, Space shot (vystřelovací věž, díky níž lze zakusit 3s stavu beztíže), Multi-axis (víceosá židle pro simulaci vystřelené kapsle), ovládací křeslo MMU (pro práci vně vesmírné stanice), a také v jednotlivých částech vesmírné stanice a orbiteru raketoplánu. Vybavení je totiž přesnou kopií skutečných částí vesmírných lodí. To mi přišlo jako nejvíce přibližující samotné kosmické problematice, jelikož si doslova osaháte prostředí, v němž astronauti pracují.

A Area 51? Slabší povahy, mezi něž jsem po zhlédnutí atrakcí chvíli patřila, se tady těšily ze všeho nejméně. Ovšem po zvládnutí takových vyzývavých překážek, jsou právě na A51 vzpomínky co se týče spolupráce v týmech nejsilnější. Museli jsme například skočit z desetimetrového sloupu, na jehož vrcholu byl pouze kruh velikosti talíře, odrazit se z ještě vyšší věže a sjet zavěšeni jen na karabině na zádech a zakusit tak pocit vlastního letu… Malá ochutnávka stačí, aby si čtenář udělal obrázek toho, jak to asi v Area 51 probíhalo. Poté mi došlo, že hlavním cílem těchto neskutečných úkolů bylo právě naučit se věřit jeden druhému a vzájemně se podporovat. Anglicky se tomu říká teambuilding a ten je pro astronauty, kteří jsou společně na misi daleko od planety Země v lodi o velikosti jen několika metrů krychlových, dosti stěžejní. Já sama nyní proto rozumím tomu, proč je potřeba v rámci přípravy cvičit i tuto schopnost. Odvezla jsem si totiž něco, co z legrace nazývám „americký duch“ – ta podpora, kterou cítíte v nouzové situaci, pocit, že oni stojí za vámi a věří, že úkol splnit zvládnete…

Tak bych shrnula i důvod, proč jsem se třeba o den později vůbec nebála zkusit přetížení téměř 4G na opravdové vojenské centrifuze. A aby toho nebylo málo, organizátoři neopomněli zařadit do náplně našeho týdne ani setkání s takovými osobnostmi, jako je německý inženýr pan Tiesenhausen, z týmu Wernhera von Brauna, či astronaut Story Musgrave, který se podílel na opravě Hubbleova teleskopu.

Trénink bohatší ani být nemohl, v rámci misí jsme se pak podle zaměření naší profese cítili skutečně tak, jak profesionální pracovníci NASA. Vyvrcholením nasbíraných znalostí byla EDM – šestihodinová simulace skutečné mise.

Po úspěšném zakončení programu jsme se rozloučili závěrečnou slavností – „Graduation“ a získali tak kromě certifikátu a odznaku letky neopakovatelnou zkušenost, která nás utvrdila v tom, že mělo a stále má smysl za našimi sny jít. Protože tady jsme si mohli zakusit, jak profese vypadá, v budoucnu možná ale právě díky těmto zážitkům nebudeme muset nic jen zkoušet, ale skutečně dělat.

Děkuji Nadaci Educa za týden splnění mého dětského snu, který v žádném případě tímto nevyhasl, ale naopak její nositelku utvrdil v tom, že se v jeho výběru nezmýlila.