Ohlasy| Vyhlášené školy? Ty, kde se děti rády učí...

Vyhlášené školy? Ty, kde se děti rády učí a nebojí se chybovat

6. října 2016 - týdeník Ekonom Do kterých škol se děti těší? Kvalitu dělají hlavně nadšení ředitelé a učitelé a bezpečné klima.

Desítky studentů proudí chodbami a hledají učebny, kde za pár minut začne jejich další vyučovací hodina. Na pražském Gymnáziu Jana Keplera právě probíhá přestávka, a tak je tu poněkud rušno. Z roje mladých studentů vybočuje skupina čtyř dívek, které místo do třídy míří k místnosti s otevřenými dveřmi. A zde už je vítá dlouholetý ředitel školy Jiří Růžička. Studentky se za ním přišly poradit ohledně výjezdu na školu v zahraničí a Růžička s nimi několik minut hovoří a vysvětluje jim, jak by ideálně měly postupovat. Zarážející je, že všechny dívky hned při příchodu poznal a oslovil je křestním jménem. Což vzhledem k faktu, že gymnázium navštěvuje téměř 600 dětí, nemusí být samozřejmé.

Na přívětivé atmosféře si Růžička zakládá. Proto se všemi třídami jezdí na seznamovací nebo lyžařské kurzy, aby poznal každého studenta. Je to maličkost, ale pomáhá k tomu, aby se studenti ve škole cítili lépe. „Škola není x krát 45 minut, škola je komunikace. Chci, aby tady lidé o sobě věděli, ovlivňovali se a vybudovali si k sobě vztah,“ zdůrazňuje Růžička. Gymnázium Jana Keplera si přitom vybudovalo pověst elitního gymnázia se skvělými studijními výsledky. Až 98 procent absolventů pokračuje na vysoké škole, část z nich i na prestižních zahraničních univerzitách.

Ve výsledcích státních maturit se umísťuje v desítce nejlepších gymnázií v republice, zdejší studenti vyhrávají vědomostní olympiády. Při bližším pohledu se ale ukazuje, že to, co dělá „Keplera“ vyhlášeným, nejsou jen studijní úspěchy, ale spíše celková atmosféra budovaná nad rámec výuky. „Školy se snaží rodiče přitahovat na různé vnější atributy, třeba nabízejí zaměření na angličtinu, tělocvik nebo přírodní vědy, ale výuku nemění. Pro děti je cennější, když škola nabídne bezpečné klima pro učení,“ podotýká Hana Košťálová, programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu, který zaštiťuje Nadace The Kellner Family Foundation. Právě na takové školy podle Košťálové dnes už rodiče slyší častěji a jde o aspekt přítomný na všech státem zřízených „vyhlášených“ školách, které týdeník Ekonom navštívil. Co tedy dělají školy těšící se zvýšenému zájmu rodičů a dětí odlišně?

Škola jako život sám Per aspera ad astra, tedy „Přes překážky ke hvězdám“. Název vzdělávacího programu Gymnázia Jana Keplera tak trochu odráží skutečnost, že pokud jej někdo míní absolvovat, rozhodně se nebude flákat. Stačí si na webových stránkách školy rozkliknout rozvrh maturitních ročníků, budoucí maturanti školu neopustí dříve než po půl šesté odpoledne. „Konkurence ostatních studentů je vysoká i nároky učitelů jsou vysoké,“ podotýká ředitel Růžička. Dobře si ale uvědomuje, že když už děti tráví v budově na pražském Pohořelci tolik času, gymnázium pro ně musí být místo, kde se budou cítit dobře a s nímž se také ztotožní. Proto si zakládá na svobodě a otevřenosti, ať už směrem ke studentům, nebo i učitelům, kterým do obsahu a formy výuky příliš nezasahuje. „Pocit svobody a možnost rozhodnout se dělá školu takovou, jaká je,“ domnívá se.

Žáci si třeba vybírají z nabídky až 80 volitelných předmětů, jejichž náplň si vymýšlejí učitelé sami. Letos si tak mohou zapsat třeba seminář „Myšlení filmem“ nebo dramatickou výchovu v angličtině. V klasické matematice si zase volí ze tří různých úrovní obtížnosti. „Když tento krok naši matematikáři vysvětlovali na konferenci, všichni se jim smáli, že prý se nikdo nebude chtít zapsat do těžší skupiny, ale dnes máme problém ty snadnější naplnit,“ prozrazuje Růžička. Nejde ale jen o výuku. Růžička dbá na to, aby se žáci během studia podíleli, nebo rovnou sami organizovali nejrůznější školní akce. Právě to podle něj nakonec nejvíce přispívá k tomu, aby školu přijali za svou. „Máme tu například debatní ligu, kterou si vymysleli sami. Nikdo je k tomu nevyzval, šlo o jejich aktivitu,“ uvádí příklad.

Každoročně sami studenti organizují Majáles nebo dvoudenní konferenci Symposion, kam si zvou desítky českých odborníků, ať už ze společenské, kulturní nebo přírodovědné oblasti. „Dáme jim nějaké základní mantinely, učitelé jim třeba řeknou, že by se měl někdo starat o propagaci, ale jak to už provedou, je jenom na nich samotných,“ popisuje Růžička. Akce se těší až tisícové návštěvnosti. Právě participace na těchto událostech ovlivňuje žáky více než samotná výuka. „V té samostatnosti a odpovědnosti, v tom, že mezi sebou musí spolupracovat a dohodnout se, jsou vedeni k tomu, aby aktivně žili už na škole, a ne se jen připravovali na nejasný život v budoucnosti,“ domnívá se ředitel. A díky této atmosféře si podle něj škola vybudovala pověst, o níž svědčí, že na osmileté gymnázium se hlásí průměrně šestkrát až sedmkrát více dětí, než kolik jich lze přijmout.

Na čtyřleté je převis dvojnásobný.
Děti, učte se samy Zní to možná až příliš jednoduše, ale že přívětivá atmosféra motivující děti k učení přispívá k věhlasu školy nejvíce, znělo unisono od všech ředitelů škol, s nimiž týdeník Ekonom hovořil. Výjimkou není ani Jan Korda, ředitel Základní školy a mateřské školy Lyčkovo náměstí v pražském Karlíně. Během jeho 13letého působení se zvedl počet žáků z necelých tří stovek na více než 500 a škola si vybudovala pověst jako inkluzivní.
„Nejdůležitější jsou vztahy, aby se tu děti cítily bezpečně, učitelé bezpečně a aby tu byla atmosféra partnerství,“ popisuje Korda svou představu fungování školy. Vzápětí ale upozorňuje, že nic z toho nelze provést mávnutím kouzelného proutku, byť mnohdy záleží na drobnostech. „Některé děti, když jdou proti vám po chodbě, uhnou pohledem a dívají se do zdi, protože se prostě bojí. Stačí je ale pozdravit jako první, což mi nečiní problém, a on ten strach opadne,“ nabádá Korda.

Samozřejmě ne všechno lze zařídit pouhým zdravením. Korda si je vědom, že bez toho, aby děti ve škole samy cítily, že se zlepšují a učí se něčemu novému, těžko budou chodit do školy rády a cítit se v ní bezpečně. Kantorům sice nechává volnost ve výběru vyučovacích metod, chce po nich ale, aby žádné dítě ve svém vývoji nestagnovalo. Což vzhledem k různosti žáků, kteří školu navštěvují, není vůbec snadné. „Ve spádové oblasti máte děti průměrné, talentované i s poruchami učení,“ upozorňuje. Učitelé podle něj musí umět pracovat se všemi. To podle Kordy vyžaduje, aby nechodili do hodin s tím, že všem žákům společně vyloží látku, ale že děti zapojí tak, aby samy cítily odpovědnost za své učení. Takovýto přístup si na Lyčkově náměstí mohou dovolit jednak proto, že třídy jsou průměrně po 23 dětech, a jednak díky inkluzivnímu týmu, který se Kordovi podařilo sestavit.

Díky finančním příspěvkům od zřizovatele má škola k dispozici deset asistentů pedagogů. Dětem, které trpí poruchou učení, pomáhají dva speciální pedagogové. Pokud někteří žáci potřebují doučit látku nad rámec běžné výuky, mohou se obrátit na „paní doučovatelku“. Ve škole je také přítomný člověk, který dětem odpoledne pomáhá s domácími úkoly, a nyní Korda ještě hledá školního psychologa. Až na zmíněné asistenty pedagogy jde ale o pracovní pozice, jež vznikly jen díky zvláštním projektům. Je zcela evidentní, že rodiče na takový přístup slyší. Když Korda na školu nastoupil, otevíral jednu první třídu, nyní už každým rokem prvňáčky rozřazuje do čtyř tříd a přijímá pouze ty ze spádové oblasti. Někteří rodiče tak podle Kordy neváhají změnit si trvalou adresu do Karlína, aby jejich děti měly vyšší šanci se na školu dostat.

Učící se učitelé Reputaci jak školy na Lyčkově náměstí, tak Gymnázia Jana Keplera, by se jejich ředitelům nepodařilo vybudovat, pokud by o svých vizích nepřesvědčili pedagogický sbor. Když krátce po listopadovém převratu začal Jiří Růžička „Keplerovi“ šéfovat, našel kolem sebe několik podobně smýšlejících kantorů, s nimiž se pustil do proměny školy. S těmi ostatními, převážně staršími učiteli, se ale rozloučil. Podobně postupoval i Jan Korda. Do školy si přivedl nové učitele a postupně celý sbor „omladil“. Nejde o nijak ojedinělou zkušenost. Tento scénář se objevuje na mnoha „vyhlášených“ školách a ukazuje, že pokud učitelé s vedením „drží za jeden provaz“, atmosféra na škole se zlepšuje.

Své o tom vědí na Základní škole Kunratice na okraji Prahy. Její ředitel Vít Beran, který funkci zastává od roku 2007, od té doby zdvojnásobil počet dětí a zlepšil její pověst u kunratické veřejnosti. Což jde částečně na vrub právě vedení pedagogického sboru. Po jeho příchodu do čela školy opustili sbor nekvalifikovaní kantoři a rovněž ti, kterým se nezamlouvaly jeho představy o jejím směřování. „Chtěl jsem, abychom rozvíjeli gramotnosti, třeba čtenářské nebo komunikační,“ popisuje Beran tehdejší situaci. V jeho představách, podobně jako v těch Kordových, by totiž učitel neměl pouze vypravovat fakta, ale být spíše průvodcem a přenechat aktivitu přímo žákům, neboť je pak učení více baví. „Chtěl jsem, aby se děti učily naplno a s radostí, aby zažívaly úspěch z učení, a to mohou i méně nadaní.

Kantoři ale musí vědět, jak toho docílit,“ podotýká Beran. Právě proto svou ředitelskou roli pojímá více manažersky a po učitelích chce, aby neučili jen žáky, ale také sebe navzájem. „Český učitel je zvyklý učit sám a nikoho jiného neposlouchat, my ale razíme, že spolupráce je výhodná a že odstraňuje klapky na očích,“ vysvětluje. Z řad zkušených kantorů se na škole rekrutují interní mentoři, kteří pomáhají ostatním kolegům. Jejich rady podle Berana mladší nebo ne tolik zkušení členové sboru vyhledávají, když se jim například něco nepovede a chtějí se příště zlepšit. Každý učitel si navíc sestavuje plán osobního rozvoje, a když se třeba více učitelů chce dovzdělat v nějaké oblasti, mohou si na ni zorganizovat kurz. „Budujeme tu profesní komunitu, která se neustále rozvíjí,“ pochvaluje si Beran.

Na škole rovněž probíhá tzv. párová výuka, spočívající v tom, že učení v některých třídách obstarávají dva kantoři. Buď mohou přímo učit v jedné hodině, nebo ji pouze společně připravovat, ale odučí ji jen jeden a pak ji vzájemně vyhodnotí. Nebo se dva učitelé různých předmětů s prolínající se látkou mohou domluvit, že výklad vzájemně propojí. „Jde o to, že se tak neuzavírají v sobě, ale mluví mezi sebou, na čem ještě zapracovat a jak dětem co nejvíce zjednodušit učení,“ zdůrazňuje Beran. Podobně jako v případě „Lyčkova náměstí“, rovněž i Beran zmíněné aktivity většinou financuje nad rámec běžného rozpočtu pomocí různých projektů.

Do jaké míry tedy věhlas školy závisí na její finanční situaci? Když se člověk rozhlédne po kunratické škole, nemůže se ubránit pocitu, že část oné atmosféry způsobuje i vzhled a vybavení. Nachází se zde například aula, kde se pro deváťáky pořádají taneční, škola má k dispozici tělocvičnu s plochou zhruba 800 metrů čtverečních, studovnu s desítkami volně přístupných počítačů či keramickou dílnu. Podle Berana ovšem na těchto věcech zas tolik nezáleží a mnohdy ke kvalitě přispívá pouze vůle. „S párovou výukou můžete experimentovat i bez zvláštních úvazků. Stačí, aby se učitelé mezi sebou domluvili a ředitel jim vyšel vstříc,“ tvrdí Beran s tím, že už viděl spoustu škol, jímž radnice „pozlatila kliky“, ale klima mezi učiteli a žáky nefunguje, protože jejich ředitelé nejsou nakloněni žádné iniciativě. Přitom podle Berana právě ředitel by se do školy měl těšit nejvíce a svou dobrou náladu pak přenášet na kantory – a ti zase na žáky, kterým se pak ve škole bude prostě líbit.

 Autor | Jakub Horáček

Zpět na hlavní stránku