Ohlasy| Tumáš vyšší plat a uč, jak umíš!

Tumáš vyšší plat a uč, jak umíš!

9. září 2018 - měsíčník Reportér

Vláda přidává učitelům a slibuje, že v roce 2021 by český kantor mohl brát v průměru přes 45 tisíc korun. Posune tento krok naše školy kupředu? Neuškodí, ale sám o sobě zásadně situaci nezmění. Ukazuje se, že zvýšení platů je spíše jen nezbytný předpoklad, jak dále nezhoršovat již dost zoufalou situaci učitelů základních škol.

Je první den školního roku 2018/19, v brněnské čtvrti Medlánky drobně mží. Rodiče s dětmi se snaží schovat pod stříškou, někteří tatínkové zvědavě vykukují k parkovišti – Základní školu Hudcova si vybral pro tradiční ceremonii ministr Robert Plaga (ANO), který má v této části města trvalé bydliště a tráví tady většinu víkendů. O pár minut později mezi nastrojené prvňáčky vzorně usazené v lavicích vchází průvod doplněný starostou městské části a ředitelem školy. Po oficiálním přivítání si bere slovo ministr Plaga: „Dovolím si jeden apel na rodiče. Ze své pozice se snažím zvyšovat atraktivitu učitelského povolání, a to jde hlavně přes peníze. Co ale nejde zařídit přes peníze, je vrátit učitelskému povolání prestiž. A tady máte velkou moc vy, rodiče. Proto bych vás poprosil, abyste byli se školou v partnerském vztahu, a to nikoliv na nátlakové bázi.“
Třídní učitelka vyvolává podle abecedy děti, aby přišly k tabuli převzít od pánů v tmavých oblecích dárky: vstupenku do planetária, papírové 3D brýle, knížku Jdeme do školy. Hned první kluk se z nervozity rozpláče, ani někteří další chlapečci k tomu nemají daleko. Dívky se zdají suverénnější, jedna se dokonce při výzvě „Děcka, tak kdo se dneska těšil do školy? (...) A kdo ne?“ odvážně přihlásí až po druhé otázce. Následuje starostova omluva, že se kvůli víkendovému lijavci nepodařilo dokončit novou dlažbu před vchodem, a odchod delegace ze třídy.
Na chodbě ministra obklopí novináři, které zajímá, jaké změny ministerstvo pro tento školní rok naplánovalo. „S mírnou nadsázkou říkám, že největší novinkou je, že se žádná překotná změna v systému nechystá. V podstatě nejviditelnější je úprava pamlskové vyhlášky (zakazovala prodávat ve školních bufetech především cukrovinky a slazené nápoje, pozn. red.).“

Zoufalé dorovnávání
Nový školní rok odstartoval v době, kdy velkým, či spíše stále se zvětšujícím problémem je chronický nedostatek učitelů, a obzvláště těch, kteří by dokázali žáky motivovat, vzbudit jejich zájem, vést je k odpovědnosti a samostatnosti. Jeden důvod je zřejmý. Čeští učitelé pobírají v průměru o třetinu méně peněz než jiní vysokoškoláci z veřejné sféry, jako například úředníci či policisté... A podobně jsme na tom v evropském srovnání: vzdělávací systém financujeme 3,8 procenta HDP, zatímco v zemích EU se průměr pohybuje okolo šesti procent. Šedesát procent absolventů pedagogických oborů si po ukončení fakulty hledá práci mimo obor, spočítali v Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu při Národohospodářském ústavu AV ČR. „Když jsem vedla seminář na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, ptala jsem se pokaždé studentů, kdo z nich chce jít učit. Ze dvou desítek lidí se obvykle přihlásili tak tři,“ říká Kateřina Sládková, která kromě práce učitelky na základní škole v Českém Krumlově lektoruje kurzy Čtením a psaním ke kritickému myšlení. „Přidat třicet miliard na platy, jak o tom mluví premiér, je sice fajn, ale náš dlouhodobý deficit se pohybuje ve stovkách miliard korun,“ říká Tomáš Feřtek, odborný konzultant působící v Informačním centru o vzdělávání EDUin. „Každopádně to není krok, který by mohl něco výrazněji změnit. Spíš zoufalé dorovnávání a protiinflační opatření, díky němuž budou lidé ze školství utíkat o něco pomaleji,“ dodává. Situace je kritická zejména v základním veřejném školství. Právě tam se přitom do velké míry rozhoduje, jaké budou příští generace. Do lavic usedlo minulý týden 108 tisíc prvňáků, celkový počet dětí v základních školách činí téměř milion – 941 tisíc.

Roury nad hlavou
Šárka Eisová vystudovala před dvaceti lety pedagogický obor čeština – tělocvik v Hradci Králové. „Z kluků tělocvikářů už tehdy nešel učit ani jeden. Líp se uživili výškovými pracemi nebo jako instruktoři na horách,“ říká nynější třídní učitelka VII. B základní školy v ulici Cyrila Boudy na Kladně.
Ona sama si na peníze příliš nestěžuje. Na škole vykonává i funkci výchovné poradkyně, což v jejím případě obnáší vyšší mzdovou třídu, kromě toho na nedaleké stavební průmyslovce externě vyučuje český jazyk a literaturu. „Horší než platy jsou obecné podmínky pro naši práci. Kdo neučil na základce, neumí si představit, co je to dozor na obědě nebo velká přestávka. Když jsem nastoupila do školství, pořád mě bolela hlava. A jsou kantoři, kteří si na to nezvyknou nikdy.“ Kromě neustálého hluku připomíná Šárka Eisová další stresové situace: „Každý týden zapisujeme průměrně pět úrazů. Kluk se o přestávce ohýbá pro klíče a rozsekne si hlavu o kliku. Umyjete mu krev, zavoláte rodičům nebo záchranku. Další dítě přijde, že ho bolí břicho, jiné pláče, že ztratilo učebnici nebo botu. Někomu se vylije pití, tak běžíte pro hadr a utřete to, protože čtyři další děti by se na mokré podlaze mohly přizabít. Nestihnete se vyčurat, natož za sebou aspoň na pět minut zavřít dveře v kabinetu a dát se trochu do klidu.“ Kabinet kladenské základky dispozičně připomíná kumbál na nářadí. „A to jsem ráda, že nějakou špeluňku mám, některé kolegyně jsou odkázané jen na sborovnu. Ze samé radosti jsem si ze svého koupila křeslo za dva tisíce, protože na tom školním mě bolela záda, stůl mám z domova po synovi,“ říká Šárka Eisová. U stropu vedou odpadní roury ze záchodů, každou chvíli v nich zarachotí. „Je to moje volba, že ve školství zůstávám, zatím mi za to ty děti pořád stojí. Naštěstí mám i jiné možnosti, spolupracuju s Ústavem pro jazyk český. Takže až mě fakt přestane bavit, že mi – s odpuštěním – tečou hovna nad hlavou, půjdu pryč.“

Šárka Eisová bydlí v Novém Strašecí. Do kladenské školy přijíždí kousek po sedmé, poslední hodinu má do čtyř. „Do toho supluju, dozoruju. Když se mnou chce mluvit nějaký rodič a má čas v sedm večer, musím na něj počkat. Domů přijedu vyšťavená, ale ještě musím sednout k sešitům a vyřídit maily s dalšími rodiči. Zvládám to. Ale jsem z toho strašně unavená,“ říká učitelka, která předtím strávila jedenáct let v malé vesnické škole a dalších pět let na jednom z kladenských učilišť. Její manžel je také učitel, mají dvě takřka dospělé děti. „Domácí zázemí mám skvělé, ale stejně mi chybí i nějaká profesní zpětná vazba. Sem tam vám poděkuje rodič, pochválí vás někdo z vedení, občas zažehnete jiskřičku zájmu v dítěti. Ale nemáte nikoho, kdo by vám po těch letech poradil, jak dál.“

Já školu flákal
„Klid, Erwine,“ nabádá Alena Vávrová šedesátikilového bernského salašníka, když se spolu proplétají mezi stolky podniku Hot Pepper Pub v pražských Vršovicích. Matematikářka a fyzikářka Základní školy Karla Čapka, která je sto metrů odtud přes ulici, zdraví štamgasty a prosí mladého muže za barem, aby ztlumil vypalovačku Highway to Hell od AC/DC. „Bydlet takhle blízko školy má výhody i nevýhody. Potkávám tu nejen své žáky, ale i bývalé žáky, rodiče žáků a taky hodně bývalých žáků, kteří jsou dnes rodiči současných žáků,“ vysvětluje a pokyne směrem k obsluze: „Učila jsem i tady Lukáše, že jo, Lukáši?“
Žena, která je pedagožkou přes třicet let, má na zlepšení školství následující recept: „Zkuste sledovat, kolik celebrit považuje za nutné se pochlubit, jak na školu kašlali. Herci a zpěváci v pořadech pro děti běžně vykládají, jak je škola nebavila, nenáviděli matematiku, byl to ztracený čas. Moderátoři jim přizvukují, publikum se chichotá, sdělení jednoznačné: škola je zbytečná,“ říká Alena Vávrová a dodává: „Jasně, každý narazí na příšerného kantora, ale fakt mě trápí, kolik slavných osobností dneska považuje za nutné prohlašovat, že jim škola vůbec nic nedala. Ať mi netvrdí, že si nevybaví jediného učitele, kterému mohou být za něco vděční.“

Uznat, že spousta vyučovacích hodin opravdu stála a stojí za starou belu, nedělá Aleně Vávrové problém: „Znám kantory, kteří by měli školství okamžitě opustit. Jenomže dokud se nedopustí vyloženého excesu, ředitelé nemají možnost se s ním rozloučit, nepomůžou ani stížnosti rodičů.“ Navíc pedagogové jsou nedostatkové zboží a ředitelé jsou dnes vděční takřka za kohokoliv, včetně penzistů, připomíná učitelka, která vešla v širší známost výjimečně individuálním přístupem k žákům a hlavně díky výuce matematiky pomocí hry jménem abaku (je i autorkou příslušné metodiky). „Máme sklony zanedbávat nadané děti. Buď je nevyhmátneme, nebo je ubijeme. Proto si na ně dělám víc času,“ říká Alena Vávrová. Jak se dá takový talent ubít? „Vozíme se po nich, protože v ostatních předmětech plavou, což je charakteristika mimořádně nadaného žáka. Ve sborovně slýchám stížnosti: neudělal referát z přírodopisu, neodevzdal výkres... Jenomže on je posedlý čísly. Taky jsem měla čtyřku ze zeměpisu, nebavilo mě to. A teď už si pojďte zahrát, naučím vás abaku,“ vytahuje plátěný pytlík, odsune půllitr s pivem a vysype na stůl dřevěné kostky s čísly.

Učitelé s mindráky
Představte si, že stojíte každý den před třídou třiceti puberťáků, které nezajímá vedlejší věta doplňková ani mocniny s přirozeným mocnitelem stejně jako Sámova říše či jakobínská hrůzovláda a vlastně skoro nic z toho, co se jim pokoušíte nalít do hlavy. Jak nepropadnout kantorské beznaději?
„Učíme děti jedenadvacátého století, a tak je potřeba k nim přistupovat. Nejsou to už žáci, kteří tupě věří učitelům jejich pravdy,“ říká již zmíněná Kateřina Sládková z českokrumlovské Základní školy Za Nádražím a připomíná, že dnešní dítka si mohou většinu informací zjistit a ověřit sama. „Proto musíme přemýšlet, jaká témata do hodin přinášíme a jakým způsobem s nimi pracujeme. Děti baví zkoumat, objevovat, ale také diskutovat a zpochybňovat.“ Pro takový výkon potřebuje učitel profesní i lidskou podporu. „Klíčovými partnery jsou pro mě rodiče. Proto se velmi snažím, aby rozuměli tomu, proč učím zrovna takhle, co tím sleduji, co to přináší jejich dětem,“ přibližuje Kateřina Sládková, které se v tomto směru osvědčují schůzky ve třech, čili ve složení učitel – žák – rodič. „Rodiče vidí, jak s dětmi mluvím, na co kladu důraz, třeba na to, že chybovat je přirozené a nutné, abychom se dobrali toho, o co usilujeme. No, a já zase vidím, jak spolu mluví rodiče a děti.“

„Troufnu si odhadnout, že 98 procent učitelů svou práci dělá rádo, nebo ji aspoň někdy rádo dělalo,“ říká Hana Košťálová, programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu, který iniciovala a financuje rodinná nadace Renáty a Petra Kellnerových (záštitu převzalo ministerstvo školství). „Jenomže propast mezi učiteli a žáky je obrovská a velmi se to zrychluje. Něco takového unesou jen hodně silné povahy. Zbytek upadá do letargie, ztrácí sebedůvěru. A zamindrákovaný učitel je to nejhorší, co může děti ve škole potkat,“ dodává Za příklad, jak odlišné vesmíry obývají dospělí a teenageři, uvádí Hana Košťálová knihy o Harry Potterovi: „Leckterý kantor si myslí, kdovíjaký je to hit, přitom děti už to pět let nečtou. Převálcovaly to dystopické romány, o nichž nemá většina dospělých ani potuchy.“ Jedna věc však dětem zůstává, a to schopnost se divit a žasnout: „Vyučování musí být vzrůšo, chce to najít nějaký háček, který v dětech vyvolá otázky,“ říká Hana Košťálová, podle které dělají učitelé chybu, když žákům předkládají hotové věci k jakémusi „uvěření“. Ani naznačený přístup ale neznamená automaticky úspěch. „Učitel si může hodinu sebelíp promyslet, dát dětem kus sebe, a stejně narazí na totální apatii, což je zraňující,“ říká HanaKošťálová. Kantorů, kteří dříve nebo později rezignují a snaží se to nějak překlepat do důchodu, je na školách habaděj.