Ohlasy| Studuji počítačové hry

Studuji počítačové hry

6. února 2018 - Lidové noviny Systém britského školství poznala Tereza Rozumková už na střední škole. Na univerzitě se učí navrhovat hry

Málokdo dosáhne toho, že může studovat předmět své největší vášně, obzvlášť když je tou vášní hraní počítačových her. Tereza Rozumková patří mezi těch pár šťastlivců, jimž se to povedlo. Prvním rokem studuje ve Velké Británii na De Montfort University obor Game Art.

LN Když sedíte v letadle a vracíte se z návštěvy Čech do Anglie, co vám běží hlavou?
Že mi končí relativní volno a začíná zase tvrdá práce, ale těším se. Anglie pro mě není domov, to je místo, kde mám rodinu. Ale po čase, jejž jsem tam strávila, ji jako cizí místo nevnímám. Zvykla jsem si tam a líbí se mi to rok od roku více. Usazovat se tam ale neplánuji, chci ještě navštívit a prozkoumat hodně jiných zemí.

LN Odkud přišla myšlenka studovat ve Velké Británii?
Odmala jsemse hodně ráda učila jazyky a zajímala se o cizí kultury. V gymnaziálním věku jsem si začala uvědomovat, že se mi český vzdělávací systém nelíbí, a zkoumala jsem, jak vypadají jiné vzdělávací systémy. Ten britský se mi líbil. Studovala jsem tam dva roky a odmaturovala.

LN Čím vás britský vzdělávací systém tolik nadchl?
Učí přemýšlet, analyzovat a argumentovat. Povinná školní docházka začíná v pěti letech a trvá jedenáct let. Je zakončena zkouškami GCSE z devíti předmětů. Poté si šestnáctiletý student vybírá tři až čtyři předměty, kterým se chce věnovat a studuje dva roky jen tyto předměty. Žáci se tedy musí rozhodnout, co chtějí dělat, musí se profilovat, nemusí studovat něco, co nechtějí. Vyučující jsou velmi ochotní! Důležitá je diskuse, nápady studentů jsou oceňovány a nezávislé, inovativní myšlenky jsou na prvním místě. Za špatné odpovědi učitelé neshazují, a tak se nikdo nebojí říct svůj názor, což je velmi obohacující.

LN Teď tam pokračujete na vysoké ve studiu velmi nezvyklého oboru…
Ano. Po maturitě jsem se hlásila na několik škol, přijali mě na školu De Montfort University v Leicestru, obor Game Art, což byla pro mě volba číslo jedna. Game Art se zabývá tvorbou vizuálních aspektů ve videohrách, což zahrnuje vymýšlení a navrhování her, učení se různých metod malby a kresby, grafiky, analyzování her.

LN Když tedy doma strávíte několik hodin hraním počítačových her, máte alibi, že studujete?
Přesně! U hraní si můžu říkat, že hry a jejich vzhled studuji, a tím pádem se necítím tak provinile. Ale já zase tolik nehraju. Myslím, že obecně platí, že je důležité si stanovit hranice. Říct si, že nepřesáhnete nějaký limit hraní denně. Já to dělám třeba tak, že hraju, dokud neprohraju, a když prohraju, jdu dělat něco prospěšného. Celkem to motivuje k tomu, zlepšovat se ve hře, a také vám to nezabere celý den.

LN To je dobrý návod. A jak vnímáte stereotypy, podle nichž počítačové hry hrají jen kluci?
Připadá mi legrační, kolik lidí tomu v dnešní době věří. Můj ročník je tvořen z devadesáti procent dívkami. A nejsme nějaké ajťačky s mekáčem a energetickými drinky vedle klávesnice, které jsou asociální. Většina z nás jsou holky, které milují hry a umění.

LN Kudy vedla vaše cesta k videohrám?
Můj táta chtěl syna a tomu výchova trochu odpovídala. Jako malá jsem mu seděla na klíně a koukala, jak hraje na starém krabicovém počítači. Pak jsem začala hrát sama a od té doby mě to nepustilo. Teď mi hry připadají jako úžasná platforma, na kterou jsem postupně začala nahlížet jinak než jen jako na zábavu. Je to svým způsobem umění. Autoři her vytvářejí autentické prostředí, do něhož jsme schopni se ponořit, vyvolávají emoce.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

LN Co vaše studium obnáší?
Semestr vypadá tak, že se tři měsíce učíme a zároveň máme projekty. V rámci jednoho předmětu třeba hrajeme každý pátek jednu hru, o které pak musíme napsat analýzu a porovnání na blog, jenž bude na konci semestru hodnocen a musíme si ho vést. Nepíšeme testy, neskládáme zkoušky, hodnoceni jsme na základě průběžné práce a plnění projektů. To vše je rozděleno do 16 hodin týdně a k tomu zhruba 45 hodin samostudia v rámci projektů. Je to časově velmi náročné.

LN Tuším, že nejen časově…
Finančně je studium v Anglii opravdu nákladné. Finanční situace v mé rodině bohužel nebyla tak dobrá, a i když jsem pracovala celé léto, nestačilo to a potřebovala jsem peníze na ubytování a jídlo, takže jsem se přihlásila o Kellnerovo stipendium (stipendium Nadace The Kellner Family Foundation – pozn. red.) a jsem velmi vděčná, že jsem mezi lidmi, které vybrali a podporují.

LN Jaká pro vás Anglie je? Kromě toho, že je drahá.
Je to skvělá země. Zpočátku mě překvapovalo, jak jsou všichni zdvořilí a za všechno se omlouvají. Třeba za sebemenší drcnutí. Chodím s kamarádkou Britkou na badminton a omlouvá se pokaždé, když správně neodehraje košík.

LN Jaké oblasti byste se v rámci her v budoucnu ráda věnovala?
Baví mě psychologie, ráda bych to propojila.

LN Mohou hry lidem pomáhat?
Mohou. Například United Nations používají Minecraft v rozvojových zemích k lepšímu znázornění plánovaných architektonických projektů. Obyvatelé rozvojových zemí mívají potíže s pochopením plánů, a proto nejsou ochotní spolupracovat na změně, která by vedla k lepšímu. Třeba na budování nových cest pro obyvatele Keni, jež by jim umožnily rychlejší a bezpečnější transport. Když jim plán vysvětlí zjednodušeně pomocí Minecraftu, pochopí to snáz.

Autorka | Hana Šimková, spolupracovnice Akademie Lidových novin

Zpět na hlavní stránku