Ohlasy| Studentům učitelství chybí praxe na škol...

Studentům učitelství chybí praxe na školách

18. března 2019 - Studentům učitelství chybí praxe na školách Příliš mnoho absolventů učitelských oborů volí jinou profesi. Důvodem přitom nejsou jen nízké platy. „Pedagogické fakulty jsou z pohledu uchazečů školy druhé kategorie – jsou záchranou, přestupní stanicí, často bohužel nejmenším zlem,“ říká KATEŘINA KOŽNAROVÁ, expertka na vzdělávání a ředitelka školy Open Gate.

Podle výzkumu Masarykovy univerzity chce odejít ze školství třetina začínajících pedagogů. Proč?
Mnoho jich je překvapeno, když se setkají s praxí. S fungováním školy, s vedením dětí, s chováním dětí i jejich rodičů. U řady mladých lidí ve školství se můžeme setkat s frustrací pramenící z nepříliš štědrého ohodnocení a nedostatku prostoru pro vlastní nápady a inovace. I vysoce motivovaní učitelé, kteří svou profesi vnímají jako poslání, pak často narážejí na bariéry systému, který je poměrně rigidní a jednotlivcem velmi těžko měnitelný. Je to škoda, protože změny se dosáhnout dá, ale mladí lidé, kteří jsou najednou postaveni ke katedře, nevidí perspektivu a přicházejí o elán. O to více je třeba ocenit školy, jež své začínající učitele povzbuzují, chrání a motivují. V Česku je jich naštěstí stále dost.
 
Proč na setkání s praxí své absolventy lépe nepřipravují univerzity?
Všechno pramení z ostychu, kdy si nechceme přiznat, že pedagogické fakulty by měly být především fakultami skutečně pedagogickými. Stačí se podívat na názvy studijních programů, které dnes „peďáky“ nabízejí. Dříve jste například studoval učitelství pro střední školy se specializací na přírodní vědy. Dnes můžete studovat například biologii se specializací ve vzdělávání. Z toho jasně vyplývá, že to hlavní, tedy vzdělávání, je až na druhém místě.
 
Školy si to uvědomují?
Určitě ano, ale těch problémů, jimž čelí, je mnohem více. Jsme svědky nikoli boje studenta o školu, ale škol o studenty. Pro většinu posluchačů je výběr pedagogické fakulty volbou, která nastane, když absolutně nevědí, co chtějí v životě dělat, nebo je na střední škole zajímal nějaký předmět, například chemie nebo cizí jazyk. Ten chtějí poznat trochu podrobněji, ale stále myslí na zadní vrátka, že pokud je bude hodně bavit, odejdou ho studovat na specializovanou fakultu. Ta pedagogická je někdy přestupní stanicí. S tímto vědomím se sebevědomá instituce buduje jen stěží.
 
Jaké další problémy vidíte v přípravě učitelů?
Je to právě malý důraz na praxi. Zčásti pro to existuje pochopitelný důvod – zuří boj o studenta a forma přípravy budoucího učitele je pro málokterého osmnáctiletého člověka přitažlivá. Kolik maturantů má zcela jasno v tom, že se chce stát učitelem? Pokud ano, jde o výjimky, často mladé lidi pocházející z učitelských rodin. A ti jsou následně nespokojení, protože se k učitelské praxi na škole dostanou velmi pozdě a ještě v omezené míře.
 

Foto: Jakub Stadler

 
Škola se tedy přizpůsobuje většině, která učit nechce. A bita je menšina, jež učit chce?
Vysoce motivovaní studenti, kteří se chtějí stát učiteli, o toto nadšení během studia někdy přicházejí. Nikoli z důvodu situace na školách, ale právě kvůli tomu, že se k nim takřka ani nepřiblíží. Jak máte vědět, že chcete být učitelem a že to vlastně máte rádi, když ani nedostanete příležitost si to vyzkoušet nebo ji dostanete příliš pozdě? Didaktika, řemeslo, jak učit, je upozaděno. Mně osobně je mnohem sympatičtější model, kdy má student praxi už od prvního ročníku. Nic důležitějšího pro budoucího učitele neznám. Právě díky srážce s realitou totiž student dokáže rozlišit, co pro něho bude důležitější. Podle toho si může stanovit prioritu, čemu se na fakultě věnovat více a čemu méně.
 
Kdy se student učitelství zapojí do vzdělávacího systému dětí?
V roli aktivního učitele se postaví za katedru až ve čtvrtém, někdy dokonce až v závěrečném pátém ročníku. To však není varianta, která by ho k učitelství mohla motivovat. Chceme-li to změnit, musíme umožnit kontakt budoucích učitelů s žáky mnohem dříve, než je tomu dnes.
 
Debata o školství se často stočí k platům učitelů. Mohlo by jejich zvýšení motivovat k lepšímu výkonu?
Plat je jedním z nejsilnějších motivátorů, ale pouze do určité míry. Ve chvíli, kdy dosáhne určité výše, přestane být tím hlavním. Pak člověka pohání něco jiného – ocenění od kolegů, vedení školy, studentů a pak také zdařilé inovace nebo prostor pro vlastní vize. Je ale potřeba zmínit, že platová situace se za poslední roky zlepšila. Nicméně jsme se pořád nedostali do toho žádoucího bodu, kdy jsou učitelé ocenění v souladu s náročností a významem svého povolání.
 
Exministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) prosazovala kariérní řád, který by vyučující rozčlenil a finančně jim přilepšil. Pedagogové ho ale protesty pohřbili. Kritizovali malý rozsah variabilní složky platu. Když ji současný ministr Robert Plaga (ANO) navýšil, učitelé zase protestují, že chtějí navyšovat tarif. Co tedy vlastně chtějí?
Ekonomickou jistotu. Kariérní řád neuspěl, protože naprosto selhala přímá komunikace resortu s učiteli. Obeznámenost pedagogů s tím, co kariérní řád znamená a co jim přinese, byla zoufalá. Dala obrovský prostor spekulacím, kvůli kterým také následně sněmovna řád pohřbila. Dodnes si myslím, že je to škoda. Učitelé nevěděli, proti čemu brojí. Samozřejmě chápu, že se rádi vyhraňujeme vůči novým věcem. V tomto případě nakonec zafungovala profesní rigidita.
 
Vadilo učitelům v kariérním řádu i „škálování“?
Určitě ano. Řada učitelů se necítila příjemně při představě, že by sami měli procházet nějakým hodnocením. Že by měli podstupovat proces, kdy by se stanovilo, zda jsou například začínající, samostatní nebo už vynikající. To je další paradox naší profese. Učitelé musejí hodnotit své žáky. Jestli ale někdo opravdu extrémně těžce snáší, že ho někdo hodnotí, jsou to právě učitelé (úsměv).
 
Hovoříte i z vlastní zkušenosti s Českou školní inspekcí, ze které má řada kantorů hrůzu?
Je potřeba říci, že i inspekce se za poslední roky hodně změnila. V minulosti šlo opravdu o orgán, z něhož se osazenstvo školy hromadně hroutilo. Dnes už však i v řadách inspektorů najdeme vynikající profesionály, kteří sami přešli z dlouholeté a hlavně úspěšné učitelské praxe a své zkušenosti předávají dál. Čím dál více tedy můžeme inspekci vnímat i jako poradní orgán, nikoli jen ten vytýkací, a to je rozhodně krok správným směrem.
 
Ministr Plaga se chválí, že za jeho vlády školství operuje s historicky nejvyšším rozpočtem. Dodává ale, že peníze jsou jen prvním krokem. Souhlasíte?
Líbí se mi, že pan ministr řekl písmeno A, přitom nezapomněl dodat i B, tedy že peníze jsou začátek, ale nikoli spásné řešení. Řada ředitelů přes jasné a zajímavé vize, jež mají, někdy ani nemůže vědět, jak je nejlépe zhodnotit. Podpora managementu inovací je ze strany státu špatná. Chtějí-li ředitelé opravdu systematicky a odborně pečovat například o nadané studenty, je to skoro partyzánština. Česká republika nemá ani národní koncepci rozvoje nadání, vše se děje skrze takzvané ostrůvky pozitivní deviace – nadšence a sdružení, kteří se tématu věnují sami za sebe a v lepším případě své zkušenosti sdílejí na nějaké platformě.
 
Politici se rádi zhlížejí v nějakém zahraničním modelu školství. Exministr Marcel Chládek (ČSSD) miloval Finsko, Kateřina Valachová Švédsko, premiér Andrej Babiš (ANO) adoruje Singapur. Proč chceme kopírovat cizí systém místo zlepšování toho českého?
To já právě nedovedu pochopit. Ale pokud se vámi zmíněné země v něčem od Česka výrazně odlišují, pak právě v náhledu veřejnosti na pedagogické fakulty, respektive instituce připravující učitele. Srovnejme si to. V Singapuru nebo ve Finsku míří na pedagogické fakulty často ti nejlepší. Jde o velmi prestižní školy, které si opravdu mohou mezi uchazeči vybírat. U nás, jak jsem zmínila, jsou to z pohledu uchazečů školy druhé kategorie – jsou záchranou, přestupní stanicí, často bohužel nejmenším zlem. To se přece musí projevit.
 
Pomohlo by tedy zkvalitnění pedagogických fakult?
To nestačí. Neexistuje přímá úměra v kvalitě poskytovaného vzdělání na fakultě a zájmu o školu. Ti nejchytřejší středoškoláci musejí mít pocit, že učitelství je prestižní záležitost, profese nejvyššího významu. Toho nedosáhneme jinak než výrazným navyšováním rozpočtu školství a soustavnou prací na tom, aby profese učitele začala být opět široce respektovaná. Ten respekt bych ráda zdůraznila – vysoký plat není jediným řešením. Vedle hezké výplaty musí mít člověk i pocit, že dělá něco prospěšného, čeho si společnost váží.
 
Jedna moje učitelka na základní škole se styděla sdělovat, jakou má profesi. A když se jí někdo zeptal, slovo „učitelka“ šeptala. Vážně je to tak zlé?
I v tomto případě se naštěstí situace zlepšuje. Ze sociologických výzkumů vyplývá, že pedagog je jedna z těch váženějších profesí. Tomu ale neodpovídá zvyšování platů, což je další specifikum. Ve světě jde s vnímáním profese zpravidla nahoru i odměňování. U nás ne a vypadá to, že to té samé veřejnosti, jež si nás váží, zase tolik nevadí. Alespoň jsem si tedy nevšimla žádných podpisových akcí ani velkých happeningů za platy učitelů (úsměv).
 
Jakou zemi jste si jako náš vzor stanovila vy?
Žádnou. Touha po kopírování systému vzdělávání jiných států podle mého názoru pramení spíše z nepochopení, jak školství funguje. Nemůžete se zhlédnout v něčem, co je od základů postaveno jinak než u nás. My musíme zohledňovat historický kontext, mentalitu lidí, potřeby dané lokality. Můžeme se inspirovat prvky jiných vzdělávacích systémů, avšak vzhledem k uvedenému je přirozené, že některé přenesené prvky nemusejí fungovat. Nejsme Finové, Švédové ani Singapurci. Jsme Češi a možná by národ J. A. Komenského měl zvednout hlavu a ukázat svou hrdost.
 
A co kritici, kteří říkají, že česká cesta je zastaralá?
Česko má obrovskou tradici, prvky české cesty ve vzdělávání najdete takřka ve všech vzdělávacích systémech na světě. Součástí naší historie je tolik osobností, které pedagogiku posunuly mílovými kroky dopředu. Nelíbí se mi lidé, kteří tuzemské školství stále kritizují. Není důvod, abychom se za náš koncept styděli. Na druhou stranu je v nás možná také historicky zakořeněná obava z nového. Nejsme národ, jenž by inovace vnímal s nadšením, naopak se jich často v první fázi a priori obáváme. Ale mění se to. Mladší generace jsou v tomto směru otevřenější a pozitivní. To je dobře, protože vzděláváte-li mladé generace, musíte přijmout fakt, že je vzděláváte pro jejich budoucnost, nikoli pro tu svou.
 
Není to i chyba médií? Protože jestli většina novinářů dává někomu výrazný prostor, jsou to právě „vizionáři“ žádající zásadní reformy.
Kdo dostane prostor, to je samozřejmě na vás novinářích. Já sama bych ale žádné reformy na úrovni systému nepožadovala. Zásadní je podpořit ve školách management inovací, vytvořit koncepce, které stát svému vzdělávacímu systému dlouhodobě dluží, a nedělat zásadní změny, pokud na ně systém není připraven. Nemusíme se bavit o přenesení finského systému do Česka, ale říci si, že například pro učitele i žáky bude dobré, bude-li žáků v jedné třídě méně a naprosto zredukujeme frontální výuku. Že změníme obsah nějakého předmětu s ohledem na vědecký pokrok v oboru, ale nikoli na úkor všeobecného přehledu studenta.
 
Pozitivní příklady existují.
Ano, stačí se podívat na některá státní gymnázia. Stavějí na tradici, mnohdy sahající do první republiky. Dodnes, pokud se podíváme na výsledky plošných testování, produkují naprosto úžasné absolventy. Ten český systém tedy sám o sobě špatný není. Lze na něm stavět a zároveň být velmi kvalitní škola.
 
Ale co alternativní přístupy ke vzdělávání?
V dnešní době existuje teorie, že to, co bylo alternativní ve školství, je v podstatě již standardem. Existují však extrémy v rovině antivýchovných experimentů, které jsou už za hranicí toho, co lze akceptovat. Žádné povinnosti, žádná docházka, vyučovací hodiny, kde se vlastně nic učit nemusíte, pokud si sami jako dítě neurčíte, že se učit chcete. To není přístup ke vzdělávání, to je byznys plán a pedagogická sebevražda. Navíc proti přírodě. Byli bychom jediným živočišným druhem, který nekoriguje, byť třeba laskavě, s pochopením a láskou, to, jak si mladá generace vede. Nebraňme se inovacím, ale než je zavedeme, velmi pečlivě je posuzujme.
 
***
Finanční situace učitelů se lepší, jen peníze české školství ale nespasí.
 
Kateřina Kožnarová (38)
Ředitelka Open Gate – gymnázia a základní školy. Má za sebou dlouholeté pedagogické zkušenosti, zejména v oborech biologie a obecné pedagogické praxe. Na Pedagogické fakultě UK působila jako vedoucí řady kursů a garantka mezinárodních projektů. Ve státních i soukromých vzdělávacích institucích vede činnostně pojaté workshopy zaměřené na aktivní vyučování. Je autorkou a propagátorkou výukové strategie SOL (Student-organized Learning) umožňující studentům ovlivňovat způsob, jakým se učí, v závislosti na jejich individuálních vzdělávacích potřebách.
Zpět na hlavní stránku