Ohlasy| Renáta Kellnerová: vidět na konec

Renáta Kellnerová: vidět na konec

5. října 2017 - Forbes Česko Renáta Kellnerová je hlavou i duší The Kellner Family Foundation a na veřejnosti vystupuje minimálně. Jak přemýšlí o filantropii nejbohatší pár v zemi? Co a proč podporuje? Rozdají jednou své peníze jako Bill Gates nebo Warren Buffett? Jakou roli v darování peněz hraje Česko, svět a jakou hurikán Irma v Karibiku?

Mají úspěšní dávat peníze na charitu?
Myslím, že přispívat na charitu je každého individuální rozhodnutí, u něhož nakonec nejde o to, kolik máte k dispozici peněz. Znám lidi, kteří nejsou nijak zvlášť majetní, a přesto se snaží i s málem pomáhat. Jde hlavně o to, jak kdo má osobnostně nastaven pocit společenské odpovědnosti. Na bohaté je v rámci charitativních aktivit určitě více vidět, víc se o nich asi píše, a tím je to zavazující. Jsou příkladem pro společnost. Myslím ale, že jejich přístup k donátorství je nakonec stejný jako přístup těch méně majetných. Pomáhat by svým způsobem měl každý bez ohledu na to, kolik má peněz.

 

Kolik by měli bohatí přispívat? A jak?
Není na to nějaký vzorec. Je to individuální. Asi jde o to, jak charitu vnímáte: zda jako samozřejmou součást svého života, nebo jako společenskou povinnost, nebo se jejím prostřednictvím chcete zviditelnit. Někdo dá na charitu skoro celý majetek, jiný přispěje pouze symbolicky.

A jak peníze dávat?
Opět každý má trochu jiný přístup. Pro nás je s manželem důležité - jak se říká - vidět „na konec řetězce". Chceme znát nejen účel, ale i cestu, kudy se pomoc dostane k obdarovanému. Je pro nás zásadní podporovat konkrétní projekty, které známe, víme, co, proč a jak. Vůbec pro nás nepřichází v úvahu dávat peníze do nějakého anonymního balíku charitativních peněz a nevědět, co se s nimi dál děje. Náš přístup vyžaduje hodně naší vlastní energie a času, ale stojí to za to.

Warren Buffett a Bill Gates - Giving Pledge - co si o tom myslíte?
Rozhodnutí obou pánů je obdivuhodné, rozumím mu, ale neznám detailně jejich motivy. Nedávno jsme se potkali s Gatesovými, protože jejich dcera stejně jako naše Anička jezdí stejné parkurové závody, a mohu jen říci, že jsou to velmi milí a skromně působící lidé, kteří evidentně vědí, jak málo z jejich peněz, které mají k dispozici, stačí ke spokojenému životu.

Jejich závazek je mimořádný, neslýchaný, velkorysý… Může se něco takového stát i u nás v Česku?
Ano, asi může. Velké peníze jsou radost, ale i velká starost a odpovědnost. Třeba v tom, jak složité je v ekonomicky dobře situovaných rodinách vychovávat děti k určité skromnosti a pokoře, k tomu, aby měly vlastní životní ambice, motivaci, chuť pracovat. Chápu, že někdo může tenhle problém vyřešit i tím, že většinu majetku dá na dobročinnost a svým potomkům tak paradoxně „zjednoduší život".

Je to pro vás inspirace?
Pro nás to inspirace nejspíš nebude, i když i my řešíme nejsprávnější model pro naše děti. Na rozdíl od pánů Gatese a Buffetta ale manželovy firmy (s výjimkou O2) nejsou na burze. On PPF skutečně řídí, není jen majitel akcií. Nemůže jen tak odejít a dát akcie na charitu. Má odpovědnost za více než 150 tisíc zaměstnanců, které dnes PPF má po celém světě. Nemůže říct, já zítra končím a budu se věnovat už jen boji s AIDS.

Co chcete ve své charitativní činnosti podporovat vy?
Chceme pokračovat v programech nadace, které už běží, a chceme vidět výsledky. Samozřejmě napadají mne další oblasti, kde lze pomáhat, ale zatím zůstaneme u stěžejní oblasti vzdělávání.

Dáváte v absolutních částkách nejvíce ze všech českých charit. Když se podíváte zpět, co vás na tom těší nejvíc?
To, že vidím dobré výsledky, to, že naše podpora inspiruje i další lidi. Dám vám příklad: učitelé na Open Gate nemají v soukromém českém školství nejvyšší platy, a přesto svoji práci dělají na víc než na 100 %. Musí v jedné třídě zvládnout učit děti z různých sociálních vrstev, kdy polovina studentů nemá podporu rodiny, protože buď žádnou rodinu nemá, nebo jejich rodiče, respektive zákonní zástupci, nemají prostředky, aby za nimi do Open Gate i jen přijeli. A vedle toho u nás studují děti z dobře situovaných rodin. A co je opravdu důležité, jejich rodiče to berou jako benefit naší školy, že všechny tyto děti studují společně. A pro učitele to není jednoduchá práce, a přesto u nás učitelé zůstávají, protože cítí odpovědnost, vnímají ve své práci vyšší poslání než „jen" učit konkrétní předmět. Musejí našim studentům předat mnohem víc než „pouze" akademické znalosti. A mají výsledky: vloni nám odmaturovalo šest studentů s průměrem IB přes 40, což je nadprůměr. Tak tohle je to, co mne těší nejvíc.

Jak se bude vaše charitativní a filantropická činnost dál vyvíjet?
Myslím, že se jí s manželem budeme věnovat stále intenzivněji, protože teď aktuálně přemýšlíme, zda a jak rozšířit naše nadační programy. V létě máme setkání s našimi univerzitními stipendisty, tak uvidíme, jaká inspirace na další projekty tam vznikne. I když jedna věc jsou naše plány a nápady a druhá je pak tuzemská realita. Třeba u projektu rozšíření Open Gate čekáme už dva roky na všechna povolení a je to upřímně řečeno šílené, kdo všechno má chuť věci kazit a komplikovat.

Byznys PPF už dávno není jen český, je mezinárodní, celosvětový. Cítíte ale nějaký sentiment a závazek - ve věcech charity - k Česku?
Samozřejmě. A nejen ve věcech charity! My v Česku žijeme, není nám lhostejné, co se tu děje, jsme čeští patrioti se vším všudy. Ale máte pravdu, že tím, že je PPF světová firma, platí, že pomáhá i v zemích, kde dělá byznys. Home Credit má například v Rusku program studijních stipendií pro děti z chudých rodin nebo v Číně teď sponzoruje vznik letecké záchranné služby v Šanghaji. Ve Vietnamu tradičně přispíváme zejména po živelních pohromách lidem na nové vybavení domácností atd. Ale to jsou věci mimo naši nadaci: KFF působí skutečně jen doma v České republice.

Také vás v Karibiku, kde máte majetek, postihl hurikán Irma. Můžete uvést jak?
Irma nás zasáhla především emocionálně. Samozřejmě že máme zničené nemovitosti, ale ta totální destrukce celého ostrova… Vzpomněla jsem si na fotky po atomové bombě. Hned jak to šlo, jsme tam s manželem letěli a to, co jsme viděli, byla úplná zkáza, bylo strašné vidět individuální lidské tragédie, zdevastovanou přírodu, mrtvá zvířata, zničenou komplet infrastrukturu, to ani neumím popsat slovy… Ale ostrované nejsou zlomení. Koukají se vpřed.

Podpoříte nějak lidi, kteří tam žijí?
Místní obyvatelé neměli mnoho předtím, ale teď nemají nic a považujeme za přirozené jim pomoci. Přivezli jsme tam hned v první vlně letecky dvě tuny potravin, léků a nejnutnějších věcí. Z Portotika jsme - hned jak to bylo možné - vypravili loď, která ostrovanům přivezla stovky lednic, generátorů, motorové pily, stavební materiál, dřevo, prostě všechno, co je potřeba k obnově. A budeme pomáhat dál. Pomáhat lidem se tam bude muset ještě hodně moc.

Zpět na hlavní stránku