Nuda, pojem neznámý. A odloučení hojí i mobil

Dnes je jí dvanáct let a mezi nadanými dětmi, které tady studují, ať už se sociálním stipendiem rodinné nadace Renáty a Petra Kellnerových, či bez něj, se stále cítí skvěle. Vnímá osobní pokrok dosažený v mnoha předmětech a využívá všech možností pro mimoškolní činnost, které tu nabízejí.

Přeskočila jsi nějaký ročník základní školy?
Ano, hned první třídu. Chodila jsem tam jen čtrnáct dnů a pak mě na některé předměty dali rovnou do druhé třídy. Od té doby jsem měla individuální studijní plán a třeba přírodní vědy, češtinu a matematiku jsem absolvovala ve vyšších ročnících.

Co bylo nejtěžší při této změně?
Když jsem nastoupila na Open Gate, hodně se mi stýskalo po rodině. Jsem jedináček a mám k rodičům silné pouto. První dny jsem si občas i poplakala. Vyvažoval to však fakt, že jsem tu okamžitě našla přátele a taky že jsou tady skvělí kantoři. Studium mě od první chvíle bavilo a díky tomu, že mám každý den naplněný spoustou činností, postupně mi na sebelítost nezbyl ani čas. Hůře než já však odloučení prožívala máma. Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit, že jsem tu šťastná. Stále jí o škole nadšeně vyprávím. Každý den si telefonujeme.

Jak tě změnil pobyt na škole Open Gate?
Naučila jsem se samostatnosti. Taky jinému přístupu k lidem, větší toleranci, když jsem s nimi tolik hodin denně. Nepohádat se, i když to vypadá, že na hádku dojde. Máme tu školní psycholožku pro případ, že bychom takovou situaci neuměli řešit.

Od nadace The Kellner Family Foundation dostáváš sociální stipendium. Tušíš, v jaké výši?
Nevím přesně, ale myslím, že je to minimálně sedmdesát procent celkového školného.

Kolem sebe máš děti ze sociálně slabých rodin i z těch bohatších. Poznáš je podle chování?
Sama mám kamarády z obou těchto skupin a rozdíly prakticky nejsou patrné. Všichni chodíme ve školních uniformách a odlišný sociální status se pozná tak maximálně podle značky telefonu.

Autor | Markéta Vojtíšková