Nerovnost zabíjí růst

Je mu 26 let a už si prožil svou velkou chvilku slávy. Mladý konzultant Martin Kábrt, který žije v Londýně, vedl tým, jenž získal třetí nejprestižnější ekonomickou cenu na světě IPPR Economics Prize a dostal v přepočtu 1,5 milionu korun. Soutěž hledá ty nejlepší nápady pro generování rychlejšího ekonomického růstu ve Velké Británii. Její hospodářství rostlo v posledních letech průměrně o 1,1 procenta, světový průměr je přitom 3,5 procenta. „Politik se podívá, co roste, čemu se daří a řekne si: těm je třeba pomoci, ty táhnou. Tím ale ještě víc podpoří ekonomickou koncentraci. V Británii to je hezky vidět - všechny velké projekty jsou jen o tom, jak propojit Londýn se zbytkem země" říká Martin Kábrt.

Proč si myslíte, že vyhrál právě váš tým?
My jsme nad tím také přemýšleli. Do poslední chvíle jsme si říkali, že jsme nepřišli na nic originálního, že nám tam pořád něco chybí. Nic dalšího jsme ale nevymysleli. Porotci nám to vlastně potvrdili - řekli, že jsme dali dohromady kolekci nápadů, které už zazněly, ale ocenili, že jsme dokázali najít společného jmenovatele problémů britské ekonomiky a nějaký narativ jejich řešení. Ty problémy jsou notoricky známé a věnovaly se jim desítky prací z těch dvou stovek přihlášených. Největší potíž v britské ekonomice jsou regionální nerovnosti. Nikdo ale nedokázal vidět, odkud přicházejí a co s tím. Alespoň tak znělo zdůvodnění poroty.

Proč britská ekonomika stagnuje -není to zadání příliš obecné na to, abyste dokázali najít konkrétní recept?
Britská ekonomika úplně nestagnuje, ale roste jen díky zaměstnanosti. Víc a víc lidí se tlačí na trh práce, ale už deset let takřka neroste produktivita práce a to je to, na čem záleží. Tento růst chyběl, což maskoval právě růst zaměstnanosti. V zadání byla navíc otázka nejen jak nakopnout růst, ale i jak docílit toho, aby růst byl kvalitnější, tedy dlouhodobě udržitelný, spravedlivý, nenahrával klimatickým katastrofám...

Vy jste přišli zjednodušeně řečeno s tím, že britská ekonomika je nemocná chronicky a tou příčinou je centralizace. Proč?
Přesně tak. Stagnace produktivity začala někdy kolem roku 2008, proto tento jev všichni spojovali s krizí. Jenomže Británie už po krizi nenašla zdroje růstu, takže my jsme šli dál. Za počátek problémů jsme označili zásahy, které jsou patrné už od devadesátých let. Krize je jen vykrystalizovala. Ukončila nějakou iluzi. Proto mluvíme o chronické nemoci. Centralizaci jako příčinu jsme viděli v mnohem širším než politickém smyslu. Přílišnou centralizaci rozhodování jsme ukazovali na všech úrovních ekonomiky. Nejde jen o to, že Londýn a jeho okolí tvoří 40 procent HDP, což je už samo o sobě šílené.

Praha dělá 25 procent českého HDP. To je ještě v pohodě?
Podobný trend začíná být patrný i u Prahy a jejího středočeského zázemí. Jsme na tom podobně, ale tady je to přirozenější, protože Česko je mnohem menší. U tak velké země jako Británie je ale neobvyklé mít jen jedno centrum byznysu. Srovnatelně je na tom asi jen Francie a nikdo jiný.

Nemá to historické kořeny?
To nám všichni vyčítali. Říkali, že se jedno mocenské centrum budovalo staletí a není politická síla, která by toto mohla změnit. My jsme ale ukazovali na příkladu Německa nebo Itálie, že vývoj může dopadnout jinak. A nemusíme se dívat do 17. století, můžeme se podívat do posledních třiceti let - do 90. let se všechny regiony přibližovaly Londýnu v ukazatelích jako HDP na osobu. Poválečný vývoj směřoval k větší rovnosti, až v 90. letech najednou Londýn vystřelil nahoru a jeden malý kout země začal raketově růst.

Jsou ty rozdíly opravdu tak propastné?
Ve srovnání se západní Evropou je vidět, že Londýn a jihovýchod Anglie jsou jedny z nejbohatších regionů v Evropě a všechny ostatní části jsou jedny z nejchudších. Je to obrovský propad. My jsme přemýšleli, jak k tomu mohlo dojít. Na úrovni regionů není žádná výkonná moc, která by prosazovala jejich zájmy. Nemají jako my kraje, tam jsou jen vláda a pak města. Z tohoto pohledu jsou naše kraje dobré, ale otázka pak je, co má smysl dělat lokálně a co centrálně. Tento mix ne každý stát zvládne nastavit dobře. Je otázka, jestli my potřebujeme 14 krajů, ale nemít žádný, je světový unikát.

Jak se tyto rozdíly promítají v politických preferencích?
Myslím, že na vnitropolitické úrovni až tak moc ne, ale rozdíly jsou obrovské, když něco není pravolevé, ale evropské. Třeba brexit. Čtvrť v Londýně, ve které jsem bydlel, měla výsledek 72 procent pro setrvání v Unii, v regionech byl často poměr opačný.

Jak z toho tedy ven? Co jste navrhli?
Navrhli jsme 30 velice konkrétních opatření v různých oblastech. Zabývali jsme se tím, jak by se daly přitáhnout investice do regionu, psali jsme o investicích do dopravy, jak se dělají špatně. Politik se podívá, co roste, čemu se daří a řekne si: těm je třeba pomoci, ty táhnou. Tím ale ještě víc podpoří ekonomickou koncentraci. V Británii to je hezky vidět - všechny velké projekty jsou o tom, jak propojit Londýn se zbytkem země, jak usnadnit lidem, aby se dostali do hlavního města. Politikům připadá, že čím víc centrum poroste, tím se bude všem lépe dařit. Ale to je špatně. Podívali jsme se na mapu dálnic, ta vypadá úplně jinak než třeba v Německu. V Británii je „sluníčko", z Londýna vedou paprsky do všech koutů. V Německu je „mřížka", která propojuje regionální centra. Politici by měli umět myslet dlouhodobě, vědět, co chtějí.

Teď se zrovna moc nezdá, že ti britští vědí, co chtějí....
Je smutné vidět takovou velmoc, která pro nás kdysi byla vzorem, na kolenou.

Jak na to reagují vaši kolegové?
Už jen cynicky a s odstupem. Ono se nedá pořád dokola se pro něco nadchnout nebo se nad něčím rozčílit, lidé prostě rezignují. To je podobné tady. Nastupuje apatie, což je trochu destruktivní.

Brexitu jste se ve vaší práci nevěnovali?
Ne. V něm jsme neviděli žádný potenciál růstu. Ale dívali jsme se na firmy. Tam funguje stejná koncentrace jako v regionech. Britové mají úzkou skupinu firem, které jsou ve světě velmi úspěšné, takové superstar firmy, a pak je dlouhatánský ocas neproduktivních firem.

My to máme také tak?
Já neznám data z Česka, ani nevím, jestli existují. Na Západě se měří mnohem více. Když nemáte čísla, máte jen dojmy. Ale proč to tak je? V těch několika veleúspěšných firmách je koncentrován výzkum a know-how, které se nešíří dál. Dřív se předávaly nápady, inovace a technologie lépe. Přemýšleli jsme, jestli je to možné změnit. Dívali jsme se například na patenty a na ochranu duševního vlastnictví, které působí jak z 19. století. My si myslíme, že není třeba patenty chránit 20 let. Kdyby se ta doba zkrátila, více firem by mohlo využívat lepší technologie a ty nejlepší by to neohrozilo.

A další opatření?
Podívali jsme se také dovnitř firem. Je čím dál větší problém, že do firem vstupují krátkodobí investoři, jejichž cílem je snížit náklady, a tím dosáhnout ziskovosti. Na úkor investic do dlouhodobého rozvoje. Zisk se krátkodobě vydře, když všechno udělají lowcost. Jenomže ta firma ztrácí konkurenceschopnost, pak umře, ale investor už je pryč. Dnes je tak snadné vstoupit do nové firmy a vystoupit z ní, stačí občas jedno kliknutí. Když se používá finanční sektor na finanční inženýrství a ne, aby se efektivně úspory dostaly k investujícím firmám a lidem, je to špatně.

Takže tržní ekonomika má své limity?
Přesně toto ukázal rok 2008 a začátek finanční krize. Pět let předtím se používal finanční sektor špatně.

Ekonomika bez honby za ziskem ale asi nebude moc produktivní.
Zisk je důležitý, ale jen ten správný. My jsme třeba navrhovali směřování firem po vzoru Německa. Tam ve společnostech, kde je více než 500 zaměstnanců, musí být zaměstnanci zastoupeni alespoň z třetiny v dozorčí radě. Zaměstnanci mají dlouhodobější horizont, nedokážou firmu během deseti minut opustit.

Nenadávají vám, že jste levičák?
Divila byste se. Hlavně v politické sféře toto nejsou zakázaná slova. Podívejte se na program konzervativců. První projev Theresy Mayové byl o tom, že je třeba se postarat o lidi, britští úředníci jim říkají jams - just about managing -, to jsou lidé, kteří nejsou vyloučeni ze společnosti, nespadli do sociálního systému, pracují, ale jsou stejně chudí. Výplata jim tak tak stačí. Bývalá premiérka mluvila o tom, jak je společnost nespravedlivá. O lidech, kteří jsou neviditelní.

Na ty cílí Trump...
Ano. To jsou lidé, kteří slyší, jak roste ekonomika, HDP, jak je ekonomika silná, stabilní. Kdo jsou ale ti lidé, kteří jsou stále bohatší? Oni to nejsou. Sociální nerovnost, nerovnost ve firmách, o tom jsme psali. Ono je to vlastně logické. Když se jenom pár firmám skutečně daří, jen ty dávají vysoké platy, když jen jeden region je bohatý, mají se dobře jen tam. Americký miliardář Ray Dalio říká, že pokud dál porostou nerovnosti mezi lidmi, kapitalismus brzy zanikne... Do toho jsme se nechtěli úplně pouštět, protože tomu až zas tolik nerozumíme. Fenomén Trump nebo brexit jsou strašně těžko pochopitelné, a možná to je ta odpověď. Snažili jsme se ukázat, že řízená decentralizace nakonec pomůže všem. Británie se vydala směrem „nechme ekonomiku být, ona se bude nejlépe vyvíjet sama“. Ale ono to není o tom, že stát bude více nerovný, pointa je, že i poroste pomaleji. Není to tak, že vyděláváme víc a potom bychom to „víc“ mohli přerozdělovat. Růst bude rychlejší, když se na něm podílejí všichni.

Myslíte si, že se nějaká z vašich doporučení „zhmotní"?
Byli bychom naivní, kdybychom si to mysleli, ale člověk nikdy neví. Think-tank, který cenu uděluje, byl v minulosti hodně spojen s politiky, teď přesně nevím, jak to je. Obecně se ale hledají nové nápady, přišli jsme o dech, je jasné, že to, co jsme dělali, nefunguje. Přicházíme tedy ve správnou chvíli, ale budeme maximálně malý puclíček do celého podhoubí nápadů. Je strašně zajímavé, jak se nálady posouvají. Jak říkáte, ještě nedávno by se naše názory odsunuly jako příliš levicové, a najednou je slyšíte z úst pravicových politiků.

Myslíte si, že to tak bude i u nás?
U nás je problém hlavně na straně vzdělávání a výzkumu. Vidím tady stejné krátkodobé přemýšlení. Místo aby se stavěly vysokorychlostní tratě, dává se jízdné zadarmo.

Politici se zkrátka snaží vymyslet něco s okamžitým efektem než začít něco, u jehož konce už patrně nebudou.
Ve výběru politiků jsme na tom stejně špatně. V Anglii mi ale připadá, že jde výlučně o politiky. Stát ovšem nejsou jen oni, ale i statisíce úředníků a ti mají obrovský vliv na fungování státu. U nás se už 15 let mluví o digitalizaci státní správy, dnes jsem se podíval na stránky ministerstva financí a vidím, jak jsme úplně mimo. Opravdu nechápu, pro koho mají být určené a co bych tam měl chtít hledat. Pořád tam něco lítá, nahoře běží nějaká páska, která oznamuje, že bylo schváleno nějaké usnesení číslo 238/300. Koho to proboha zajímá? V Anglii nejdříve přemýšlejí, kdo bude stránky používat a proč.

Úřady tam fungují jinak?
Za šest let, co žiju v Anglii, jsem na žádný úřad nemusel. Když přijedu sem, vždycky musím někam jít. Jinak tam ale funguje i soukromý sektor. Když mi ukradli peněženku, tady jsem musel za ztrátu bankovní karty zaplatit 250 korun a vyzvednout si novou na pobočce. V Anglii se mě zeptali, jestli něco nepotřebuju, jestli jsem v pořádku, jestli mám dost hotovosti, a kdyby ne, ať si pro nějakou hned přijdu, kartu mi poslali do dvou dnů. Ale toto je asi unikát, to nemají ani Francouzi nebo Němci. Když odejdou tito pragmaticky myslící lidé, kteří nejdřív přemýšlejí a vracejí na zem francouzské a německé byrokraty, to mi bude strašně v EU chybět.

Čím to je?
Jiný je už systém, jak nabírají zaměstnance do státní správy. Když budu mluvit ze své zkušenosti, v Británii existuje vládní orgán, který sdružuje všechny ekonomy na ministerstvech, a tam se člověk hlásí. V posledním ročníku na vysoké škole k nám pravidelně chodili, vysvětlovali, co nabízejí za práci, jakou má člověk kariérní perspektivu. To se strašně podceňuje, ne každý kouká jen na peníze, hodně studentů se chce podílet na státní sféře, dělat tu opravdovou ekonomii, ne byznys. Do státní správy se hlásí tisíce lidí, a těch nejlepších. Pokud se přihlásí a uspějí, půl roku je trénují a teprve potom pro ně hledají posty. Takto si už roky v Anglii budují profesionální státní sféru. A také tam platí méně než soukromý sektor. Ve Francii je nejprestižnější školou přípravka pro státní úředníky. Tady když chce jít člověk pracovat jako ekonom na ministerstvo, musí hledat, jestli náhodou právě vyhlásilo na takovou pozici výběrové řízení. Jedno takové jsem viděl a nemohl jsem věřit, že takto vypadá inzerát na práci: Podle zákona toho a toho se vyhlašuje výběrové řízení na pozici referenta v odboru 37 a podmínky přijetí viz další zákon. Ale i tady jsem na stážích o prázdninách potkal skvělé úředníky, ale skoro bych řekl, že navzdory systému.

I vy jste uvažoval, zda se nevrtnout do veřejné sféry. Byl jste na stážích u nás na Úřadu vlády, vECB, v EK. Netáhne vás to do „eráru“?
Pořád k tomu tíhnu. Vlastně i to, co dělám teď, není úplně mimo. Evropské organizace nemají takové kapacity, aby si všechno dělaly inhouse, takže si na různé studie a expertizy najímají externí firmy, outsourcují hodně práce. A to děláme my.

***

Je čím dál větší problém, že do firem vstupují krátkodobí investoři, jejichž cílem je snížit náklady, a tím dosáhnout ziskovosti. Na úkor investic do dlouhodobého rozvoje.

Martin Kábrt (26)
Vystudoval Open Gate - víceleté gymnázium zřízené nadací rodiny Kellnerových, University of York BA Philosophy a London School of Economics and Political Science. • Začínal jako stážista v Oddělení strategií a trendů EU na Úřadu vlády ČR. Poté pracoval v Evropské komisi a Evropském parlamentu, kde pomáhal europoslanci Luďku Niedermayerovi s analýzami obchodních aspektů brexitu a daňových politik EU a USA. • Byl členem týmu specializovaného na finanční sektor v přední ekonomické poradenské firmě London Economics. • V ECB analyzoval nebankovní sektor a kapitálové trhy v zemích západního Balkánu.

Autorka | Hana Boříková