Ohlasy| Mezigenerační setkávání

Mezigenerační setkávání

5. dubna 2018 - Naše rodina Není snadné naučit se pomáhat tam, kde je potřeba. Jak dokazují dvě studentky soukromé školy Open Gate, je lepší konat, než jen o dobrovolnictví hovořit. Obě pomáhají starým nemocným lidem a samy naslouchají jejich vyprávění.

Svěží vítr a nadhled
Jednou z věcí, na kterou jsem přišla díky Open Gate, je dobrovolnická činnost. Jsem sice přesvědčená, že bych na ni narazila i sama, ale rozhodně mnohem později. Od prvního ročníku nás kromě nauk o světě učili poznávat sami sebe i lidi okolo. Hledali jsme c estu, jak můžeme někomu pomoci, něco změnit.S tímto na mysli jsem tedy s dobrovolnictvím začala. A nemůžu si to vynachválit! Poslední rok a půl jsem dobrovolnicí v Ústřední vojenské nemocnici v Praze... Pravidelně docházím za dvaadevadesátiletou paní Z., která zde v Domově Vlčí mák dlouhodobě pobývá.

Když za paní Z. v sobotu odpoledne přijdu, vybavená úsměvem, žlutým dobrovolnickým tričkem, jmenovkou a knížkou, mám pocit, jako bych byla na místě, na kterém čas plyne pomaleji. Chybí tu tlak, uspěchanost a stres, jichž se jinde nezbavíme, ať se snažíme sebevíc. Pacienti sedí v křesílkách na chodbě, povídají si, pijí kávu nebo sledují televizi. Vždy se prosmýknu mezi chodítky a vozíky a zaklepu na dveře pokoje. Jakmile slyším pobídnutí „Dále!", vstoupím. Stařenka je obvykle usazená v křesle a tvář sejí vždy rozzáří. Představím se a doufám, že si mě vybaví. Říká, že ano. Sice si mě nepamatuje podle jména, ale ví, že jsem ta dívka, co jí chodí vyprávět nebo číst pohádky. A musím říct, že mě doopravdy vždy zahřeje u srdce, když si na mě vzpomene.

Jednou se mě ptala, zda mám tady v Československu nějaké příbuzné. V další větě již mluvila o České republice, ale zmínka o již rozpadlém státě mi utkvěla v paměti. Snažím se krapet vyptávat, kde žila, co studovala, co ji ve škole bavilo. Když má dobrý den, odpoví se zasněným pohledem, jindy ale přizná, že si nepamatuje. Někdy se během rozhovoru stane, že mi stejnou otázku položí až třikrát. V té chvíli znervózním a pár vteřin přemýšlím, co dělat. Poté jí odpovím, byť již potřetí. Paní Z. totiž zapomíná, což je spojené s jejím úctyhodným věkem a stařeckou demencí. Ale to je jediná těžkost, na kterou jsem během svého dobrovolnictví narazila. Když hovor vázne, zachrání mě knížka.

Naše setkání obvykle trvají okolo hodinky. Za ten čas toho stihneme mnoho probrat i udělat, byť někdy pomalejším tempem. S paní Z. se vždy loučím příslibem, že za týden zase přijdu. Vypadá natěšené a zároveň na ní vidím lítost, že už musím jít, ale jízdní řády nepřesvědčím.
Setkávat se s někým, kdo je pětkrát starší, než jsem já, je vždy velmi zajímavé. Taková setkání jsou přínosná pro obě strany. Navzájem sdílíme své pohledy na svět a na život. Já přináším jakýsi svěží vítr, paní Z. odraz toho, co se dělo, a své vzpomínky, přestože jsou místy již vybledlé.
Karolína Hrabalová


Pozor na diagnostické nadávky!
Možná už jste to také zažili. Pomalu míjíte dva mladé lidi, evidentně zdravé, orientující se v čase a prostoru, živě gestikulují. Asi nejsou úplně v názorové shodě, a když dojdou argumenty, začnou padat diagnózy. „Demente!" - „Sám jsi dement!" Přijde mi to trochu líto, protože je jasné, že se s demencí ještě nesetkali. Jinak by totiž takhle nemluvili. Chápu, že v mladém ani středním věku si nikdo takové myšlenky nepřipouští a o stařeckou demenci se nijak nezajímá. Ale bylo by dobré vědět, že taková diagnóza existuje a že bohužel může postihnout i osobu vám velmi blízkou.


Moje setkání s lidmi trpícími stařeckou demencí proběhlo v rámci dobrovolnické činnosti. Jednou za měsíc si vyhradím volnou sobotu nebo neděli a jedu do domova pro seniory v Praze. Bývám tam v době vydávání stravy, nejčastěji oběda, protože vím, že v tu dobu tam určitě mohu aktivně pomoci. Personál mi vysvětlí detaily a už mohu být nápomocná. Někdy obsluhuji ve společné jídelně, jindy je nutné donést jídlo na pokoj. Pomáhám i s uklízením nádobí. Poté si ještě udělám čas a věnuji se některému z klientů a povinna dáme si spolu. Jsem nesmírně potěšena, když se od sestřičky či paní pečovatelky při další návštěvě dozvím, jakou radost jim moje společnost udělala.

Musím říct, že i když do domova pro seniory chodím už druhým rokem, dosud z tohoto oddělení neodcházím s lehkou hlavou. Do budoucna bych byla ráda optimistická. Snad se podaří přijít na to, jak si stáří užít se zachovalou myslí. Protože je to právě náš mozek, kterým ovládáme vše ostatní.

Mozek si prostě musíme hýčkat každodenním tréninkem. Škola nám zajišťuje pravidelné tréninkové dávky. Jak je to ale ve stáří? Pokud například jedinou pravidelnou tréninkovou dávkou pro vaši babičku je „dávka emocí" ve formě sledování podvečerních nekonečných seriálů, zkuste pro ni a její psychické zdraví udělat něco skutečně prospěšného. Kupte jí sešit křížovek nebo přineste knížku, povídejte si spolu. Nechte si ukázat třeba křížkové vyšívání, háčkování či pletení. Zahrajte si společně nějakou deskovou hru nebo zkuste pár hlavolamů. Zkrátka zaměstnejte jí hlavu. A abych nezapomněla: s diagnostickými nadávkami opatrně! Aby vás časem nedohonily...
Nela Uhlířová

Zpět na hlavní stránku