Ohlasy| Maringotky už nefrčí

Maringotky už nefrčí

10. dubna 2018 - Lidové noviny ŠKOLA JINDE. Studovat na univerzitě se dá leccos, dokonce i cirkusové umění. Aleš Hrdlička bude první vystudovaný cirkusák u nás.

Na ulici chodí po rukou a tvář mu lemuje široký úsměv. Studuje druhým rokem žonglování a kouzla v Rotterdamu v Nizozemsku na univerzitě Codarts a už teď má tolik kariérních nabídek, že pomalu nestíhá studium. Jeho jméno je Aleš Hrdlička.

Jací lidé se podle vás rozhodnou pro studium cirkusového umění?
Blázni. Ale v tom nejlepším slova smyslu. Všichni mí spolužáci jsou přátelští, otevření a většinou energičtí. Děláme cirkus všude, kam jdeme. Stojky na všech místech, balancování a žonglování se všemi objekty, co se dají zvednout, hrajeme si konstantně se vším. Člověk asi musí být trochu jiný, když se dá k cirkusu. V Česku jsem byl „ten divňák“, tady jsem ale obklopený stejně ulítlými lidmi, to je skvělé.

Co jste musel udělat pro to, abyste se dostal na univerzitu v Nizozemsku?
Posledních sedm let jsem snil o studiu na škole nového cirkusu. V maturitním ročníku jsem začal každý den trénovat a připravovat se na přijímací zkoušky. Po zaslání videí a motivačních dopisů jsem byl vybrán spolu s dalšími 49 lidmi a pozván na týdenní přijímací zkoušky přímo v Codarts. Tam jsem si opravdu sáhl na dno svých fyzických sil. Testovali naše dovednosti snad všech cirkusových disciplín: pozemní, skupinová a závěsná akrobacie, trampolíny, stojky, tanec, divadlo, žonglování… Hlavním bodem přijímacích zkoušek bylo ale odehrání sólového vystoupení. Na konci tohoto týdne oznámili čtrnáct jmen lidí, kteří byli přijati. A já byl mezi nimi.

Teď tedy cestujete mezi dvěma domovy?
Ano. Minulý rok jsem to tak ještě necítil, ale teď to v Rotterdamu poznávám víc, nasávám atmosféru města, je to tu můj druhý domov. Ten pražský ale nepřestane být mým domovem nikdy.

V čem se liší pohled z okna autobusu směrem do Nizozemska a z autobusu jedoucího do Česka?
Když je autobus v Nizozemsku, objeví se spousta řek, kanálů, přístavů a jízdních kol. Do Nizozemska jedu vždy s vědomím, žemě brzy čeká těžká fyzická dřina ve škole, ale vždycky se těším na cirkusovou rodinu. Do Česka jezdím s natěšením na shledání s rodinou a přáteli. Také se dívám zpět, co jsem za tu dobu v Nizozemska zvládl. Že se blížím, poznám podle většího počtu polí všude kolem.

Máte vedle zmíněné fyzické dřiny i hodně teoretických předmětů?
Máme třeba anatomii, cirkusovou historii, filozofii umění nebo hudbu. Píšeme i hodně úvah o tvůrčích procesech, takže teoretických zadání máme až nad hlavu.

Jak vypadá běžný školní den?
Vyučování probíhá každý všední den od devíti asi do půl šesté. Většina předmětů je praktických, tedy fyzicky náročných. Kromě velkých zadání, jako je vytvoření dvou sólových vystoupení a jedné skupinové produkce, dostáváme spoustu menších zadání, která si vyžadují zkoušení ve volném čase, takže většinou opouštím školu kolem sedmé hodiny večer, někdy trénuju ve škole až do zavírací doby v deset večer. O víkendech se snažím držet mimo cirkusové haly, někdy je to ale nezbytné, takže občas trénuju i v sobotu a neděli. Doma pak jsem rád, když si stíhám uvařit a vyprat.

Co vás během studia tak specifického oboru naplňuje nejvíc?
V rámci cirkusových odvětví se specializuju na manipulaci s objektem a žonglování. Baví mě na tom svoboda. Také to, že si můžu hrát, tvořit a sdílet to, co mě baví, s ostatními lidmi. A že tím ještě můžu lidem něco sdělit.

Originální formou…
To ano! Žonglování ve spojení s magií jsou celkem neprobádané vody. Na rozdíl od akrobacie ale během vystoupení chybí faktor strachu, takže může být těžší diváka ohromit. Když zachybuje akrobat, zraní se. Když udělá chybu žonglér, jediné, co hrozí, je takové malé ponížení z neudělání triku a popadání žonglérských propriet. V magii pro chyby není místo vůbec. Jakmile dojde k chybě, divák vidí, v čem tkví trik, a iluze hned zmizí. Stejně jako ostatní umělecké obory je cirkus velmi subjektivní – každý divák ocení něco trochu jiného, a tak vlastně nikdy nevíme, co je správně a co ne. Tato nevědomost toho, jestli cesta, kterou se právě ubírám, je ta správná, je někdy trochu frustrující.

Takže zažíváte pocit vyhoření?
Ten zažívám celkem často ve škole. Většina mého oboru je v učení se z vlastních chyb – ve škole stále padám, znovu se zvedám a totéž se děje s mými žonglérskými kruhy. Je hodně důležité být schopný udělat takový „zoom out“ a v těžkých chvílích se na vše podívat s odstupem. Říct si, že stále dělám, co mě baví, že studuju na cirkusové škole, o čemž jsem snil posledních sedm let, a že všechny ty pády, chyby a repetice k něčemu jsou, protože cítím, že každým dnem tady se ze mě stává lepší performer a člověk. Vyhoření z vystupování nezažívám tak často i díky tomu, že pracuju na spoustě různorodých projektů.

Na co myslíte, když jste na jevišti?
Jsem soustředěný a myslím na to, být tady a teď.

Máte před vystoupením nějaký rituál?
S naší skupinou Cink Cink Cirk máme takový pokřik. Když ale vystupuju sám, spíš se jen rozcvičím, rozmluvím a v hlavě si promýšlím celé vystoupení od začátku do konce. Některá vystoupení ale nemají pevnou strukturu a závisí spíše na komunikaci s divákem, to se pak snažím před vystoupením dostat do co nejlepší nálady.

To děláte jak?
Do dobré nálady se dostávám posloucháním nějaké oblíbené energické hudby a jednoduše myšlenkou na to, že teď musím se všemi sdílet dobrou náladu. Když jsme na cestách s přáteli a v zákulisí nejsem sám, je to mnohem jednodušší – hrajeme hry a vtipkujeme.

Jste v Nizozemsku už druhým rokem, jaké jsou podle vás výhody a nevýhody studia v zahraničí?
Doslova žiju v angličtině, učím se každou vteřinou tady a baví mě to. Finančně je to v zahraničí samozřejmě složité, všechno je oproti Česku drahé. Musímsi rozmýšlet, jaké potraviny kupovat. Velkou roli v mém studiu hraje Nadace The Kellner Family Foundation, která podporuje vzdělávání studentů v zahraničí. Bez jejich podpory a podpory Ministerstva kultury ČR bych si nemohl dovolit něco takového, jako je studium umělecké školy v zahraničí, za to jsemvděčný. Na studiu v zahraničí se mi také líbí nové prostředí. Vedle Prahy, kde není takřka žádná moderní architektura, je Rotterdam úplně jiný svět. Praha má ale také své kouzlo.

V čem to kouzlo spočívá?
Praha je charismatická tím, jak vypadá a jak působí. Kouzlo Nizozemska rozhodně nespočívá v počasí. I když jsem byl připravený na větrné a deštivé počasí, nemění to nic na tom, že vítr s deštěm jsou ta nejhorší kombinace. A dlouhé zimní období, kdy prší skoro v kuse, nesnáším. Ztěžuje mi život. Ale voda v podobě kanálů, řek a rotterdamského přístavu je okouzlující.

Napadne vás něco, čím se Česko a Nizozemsko výrazně liší? Kromě počasí a cen.
Praha je méně uspěchaná než Rotterdam. Mám pocit, že tu všichni někam spěchají. Dojem zrychlenosti tu ještě umocňují kola. Také jsou Nizozemci hlučnější.

Plánujete v zahraničí zůstat, nebo se chcete po dokončení studia vrátit do Prahy?
Praha je takové strategické místo. Je ve středu Evropy a jsou tam nízké životní náklady. Cestování je ale nedílnou součástí mé profese. Dokud budu působit jako performer a vystupovat, budu se vydávat tam, kde mě budou chtít vidět. Chci hlavně cestovat a reprezentovat Českou republiku v zahraničí. Později bych se chtěl usídlit v Praze a předávat své zkušenosti, pomáhat rozvoji nastupující cirkusové generace, podílet se na tvorbě nových inscenací a věnovat se sociálnímu cirkusu s naší organizací Magiciens du monde – Kouzelníci bez hranic. V Česku není nikdo, kdo vystudoval cirkusovou školu. Chybí tu vědomosti o technice a samozřejmě učitelé. Věřím, že mé zkušenosti načerpané na cirkusové školev Nizozemsku pomohou nastupující cirkusové generaci v naší zemi, kde se nový cirkus pomalu rodí.

Čím se zabývá organizace Kouzelníci bez hranic?
Magiciens du monde je francouzská organizace sdružující kouzelníky, kteří vystupují v nemocnicích, dětských domovech a v zemích třetího světa. Spoluzaložil jsem v Česku pobočku této organizace a po studiu v Nizozemsku bych se chtěl kromě autorských projektů a předávání zkušeností věnovat právě vystupování pro děti a rodiny v nelehkých životních situacích.

To je krásná myšlenka. A když někam jedete, cestujete někdy v maringotkách?
Maringotky už bohužel nefrčí. Kvůli pohodlí se během tour cestuje dodávkou, případně letadlem. Poté bydlíme nudně v hotelu.

Tak to je ovšem zklamání! Ale nevadí. Často zmiňujete takzvaný nový cirkus. Co to přesně znamená?
Jedná se o současný cirkus bez zvířat. Je to nová forma umění, která je založena mimo jiné na osobitosti a individualitě. Také se můžeme sami rozhodnout, jestli je daný honorář pro nás dostatečný, nebo ne. Nikdo k novému cirkusu není nucen. Jestli je nešťastný, může jít dělat cokoliv jiného.

Jak nahlížíte na téma týrání zvířat v tradičních cirkusech, které je s nimi často spojováno? Tygři proskakující hořícími obručemi, sloni zavření v klecích…Zvířata u cirkusu jsou rozhodně sporné téma. Samozřejmě záleží na tom, jak se s nimi zachází. Myslím, že se v některých cirkusech mají lépe než v kdejaké zoo. Když ale principál šetří na jejich potravě, zavírá je v malých klecích nebo nutí tygry proskakovat skrz hořící kruhy i přesto, že se tygři od přírody ohně bojí, je to špatně. Také záleží na technice tréninku. Pokud zvířata nejsou odměňována, ale trestána, je to špatně.

Čím nový cirkus v dnešním světě tolik oslovuje?
Pomáhá lidem přijít na jiné myšlenky, odreagovat se, zapomenout. To je něco, co potřebuje každý.

@HANA ŠIMKOVÁ, autorka je stálou spolupracovnicí Akademie LN
FOTO AUTOR – KOLJA HUNECK
Foto popis| „Člověkmusí být trochu jiný, když se dá k cirkusu,“ říká student Aleš Hrdlička

Zpět na hlavní stránku