Kluk, co neznal noty, dobyl svět

Tomáš Kačo přijel na skok z Ameriky, a když se s ním procházíte po jeho rodném Novém Jičíně, začnete mít brzy pocit, že každého z těch dvaceti čtyř tisíc lidí, kteří zde žijí, zná osobně. A co víc - že většina z nich jsou jeho přímí příbuzní. „To byla moje sestra,“ říká třicetiletý Tomáš, když mineme mladou usměvavou maminku s kočárkem. „To byla moje druhá sestra,“ říká, když potkáme další slečnu. Nakonec se k němu rozeběhne asi desetileté děvčátko, které mu radostně omotá ruce kolem pasu a vzhlíží k němu obdivným pohledem. „Sestra?“ ptám se a Tomáš přitakává. „Ta nejmladší,“ říká.

Postupně se k nám připojují další příbuzní a pomalu se všichni - v této fázi už je nás asi patnáct - přesouváme ke skromnému činžáku, kde v malém dvoupokojovém bytě dodnes bydlí Tomášovi rodiče s nejmladšími čtyřmi dětmi. Dovnitř se všichni nevejdeme, tak padesátiletá maminka Ilona donese chlebíčky ven před dům a udělá ze dvorku provizorní obývák. „Tož berte si!“ říká. Takové jsou rodinné kořeny skladatele a pianisty Tomáše Kača. Českého Roma, který se probojoval na prestižní hudební školu ve Spojených státech -a začátkem února ji úspěšně dokončil.

Klavír versus fotbal
Tomáš říká, že lásku ke klavíru v něm objevil otec, když mu bylo pět let. Měli doma rozladěné staré pianino a otec ho na něj naučil hrát jednoduchou melodii dvěma prsty. Pak mu pouštěl na kazeťáku cikánské písničky a Tomáš se je snažil odposlechnout a přehrát je na klavíru. „Furt tam stál, jak se tam hrálo. Třeba přišla nějaká návštěva a on tam stál třeba hodinu u klavíru a furt se zajímal, co to je za hudbu,“ říká čtyřiapadesátiletý otec Viktor. „Já jsem uměl dva nebo tři akordy, tak to jsem mu předal. Ale potom jsem myslel, že ho dám na hudební školu.“ Tomáš byl tehdy podobný ostatním dětem. Nechtělo se mu cvičit. Chtěl být venku a hrát fotbal.

„Táta není hudebník, není vyštudovaný, ale dotlačil mě k tomu, abych cvičil, abych měl vůli. Prostě šel si za tím, co vlastně chtěl on. Měl nějakou vizi, nějaký ten svůj cíl, který neměl přesně žádnou podobu. Ale on věděl, že chce, aby jeho syn něco dokázal,“ říká Tomáš. Když v jedenácti letech Tomáš nastoupil v Novém Jičíně do lidové školy umění, byl to pro něj šok. Do té doby se učil hrát na klavír sám, takže neznal teorii a neuměl číst noty. „Hrál jsem tak, jak jsem to cítil, a když jsem se učil noty, měl jsem pocit, že mě všemi těmi pravidly nutí do nějaké škatulky. Nevěděl jsem, jak do té škatulky zapadnout,“ vypráví. Dnes už ale ví, že bez toho, aby se naučil pravidla, by nikdy nemohl hudbu tvořit. „Člověk ta pravidla musí znát, aby je mohl začít porušovat. A aby byl člověk v hudbě výjimečný, musí umět porušovat pravidla,“ říká. „Bez porušování pravidel by všechna hudba zněla stejně. To by byla nuda. A ta není cílem umění.“

V hudebce jeho původní představy nesdíleli. Tomáš musel třikrát změnit učitele, protože ne každý se dokázal vyrovnat s rebelským přístupem k hudbě, který se vyznačoval především tím, že vnášel nové vize do klasických kompozic. „Zkoušel jsem třeba hrát Beethovena nebo Bacha, ale vždycky jsem tu hudbu hrál trochu jinak, než byla napsaná, a učitelé to vnímali, jako že ty skladby kazím,“ říká. „Jenže já jsem tu hudbu prostě jen slyšel po svém.“ Když mi mimochodem to ráno chtěl Tomáš ukázat budovu lidové školy umění, kde strávil oněch zásadních šest let života, vyhodili nás hned u vchodu. „Tady nemáte co dělat,“ informovala nás jedna z učitelek. „Já jsem tady byl jedním ze studentů a jen jsem se sem chtěl znovu podívat…“ vysvětloval Tomáš. „Já vím, kdo jste,“ odpověděla učitelka. „A bez souhlasu ředitele tady nemáte co dělat.“ Na rigidní dodržování pravidel si v téhle škole podle všeho potrpí stále.

Za kořeny do Ameriky
Když se pak dostal na pražskou hudební vysokou školu - HAMU -, stal se jedním z hrstky romských studentů, kteří tam kdy studovali. Docent František Malý, vedoucí katedry klávesových nástrojů HAMU, si jej pamatuje jako velice dobrého klavíristu, který se přes klasické piano dostal až ke své opravdové lásce: k pianu jazzovému. „Jeho technika byla spolehlivá a jaksi dobře fundovaná,“ říká Malý. „On na sobě velice pracoval, ale taky je to člověk, který ví, co chce, má svoji určitou představu a je schopen o ni usilovat, což je ohromná vlastnost.“ V průběhu studia na HAMU docent Malý s Tomášem často hovořil jak o klasickém klavíru, tak o cikánské hudbě a jazzu. „Věděl jsem o tom, že má rád jazz, tak jsem se ho často ptal, jak to jde dohromady, jazz a klasický klavír. Přece jen je to úplně odlišná záležitost. A on mi odpovídal to, co já si myslím také, že klasický klavír je velkým přínosem pro klavír jazzový.“

Když Tomáš dokončil magisterské studium na HAMU, přemýšlel, jak se dostat blíže k jazzu. Uvědomoval si, že Evropa je skvělé místo pro studium klasické hudby, neboť na kontinentu jsou její kořeny. „Ale když se člověk chce dostat blíže k jazzu, popu, R&B, punku, musí do Ameriky, protože kořeny jsou tam,“ říká Tomáš. „Mým cílem nebylo zlepšit se v tom, co už umím, ale naučit se něco úplně nového.“ Tomáš věděl, že ve Spojených státech jsou dvě nejvyhlášenější hudební školy: Juilliard School v New Yorku a Berklee College of Music v Bostonu. Jeho první volbou byla od začátku Berklee, protože má největší jazzový program.

Na Berklee se potkávají muzikanti, kteří později sbírají nejprestižnější hudební ceny světa. Jen na letošních Grammy bylo oceněno sedm absolventů Berklee, kteří dostali dohromady devět cen. Do letoška získalo 107 absolventů Berklee celkem 266 cen Grammy. Jeden z absolventů, Greg Kurstin, například získal Grammy za nahrávku roku, skladbu roku a album roku za svou práci s Adele na albu 25. Prestižní škola ovšem taky znamená prestižní školné - 40 tisíc dolarů ročně. Tomáš si spočítal, že včetně ubytování a životních nákladů by na studium v Bostonu potřeboval dohromady zhruba dva miliony korun, což pro něj byla nepředstavitelně vysoká částka. Sám měl na účtu pět tisíc korun, jeho rodina žádné peníze neměla, a oba jeho rodiče navíc tehdy byli nezaměstnaní. Ale nevzdal to.

Milion tři sta tisíc
V té době se Tomáš v Praze zúčastnil hudební soutěže pro mladé talenty do 35 let. Tu soutěž vyhrál a dvacet pět tisíc, které jako vítěz dostal, použil na přihlášku do Berklee. Přijímačky byly v Paříži, a tak se tam vypravil, uspěl a stal se jedním zhruba z třiceti procent studentů, které na Berklee přijmou. Což byl skvělý úspěch, jenže pořád tu byl ten „drobný“ problém. Aby dostal studijní vízum, musel dokázat, že má na školné a náklady na život. Zkrátka musel mít na kontě alespoň milion tři sta tisíc korun (šlo o částku potřebnou k tomu, aby se do Ameriky vůbec dostal, s tím, že další peníze si vydělá průběžně).

V momentě, kdy už skoro přestal doufat, že se mu to podaří, mu pomohla profesorka HAMU Noemi Zárubová. „Vždycky, když poznám studenta, který musí překonat spoustu překážek, ale přesto si nestěžuje, je pozitivní a snaží se, tak mu chci pomoct. A v tomto případě můj úkol byl pomoct mu sehnat milion tři sta tisíc,“ říká Zárubová, která kontaktovala různé romské nadace, jež by mu mohly pomoci, a on by se tak mohl stát jedním z prvních Čechů, který dostane diplom z Berklee, a vůbec prvním romským studentem. Romské nadace Zárubové vesměs odpovídaly, že se zbláznila, protože ony se snaží podporovat studenty, aby dosáhli středoškolského vzdělání. Romský student, který už má vystudovanou jednu vysokou školu, rozhodně nebude objektem jejich podpory, protože už stojí na vlastních nohou.

Přes romské nadace tedy cesta nevedla, ale Noemi Zárubová neztrácela naději. Pomáhalo jí to, jak velké bylo Tomášovo odhodlání. „Když bych ho srovnávala s běžnou populací českých studentů, tak samozřejmě on byl člověk, který neměl takové štěstí. Neměl domácí zázemí, neměl přísun financí, většina studentů tady není z dvanácti dětí,“ říká. „Studenti potřebují čas pro cvičení. A to on neměl. On si musel každou korunu vydělat. Musel si zaplatit kolej, musel se najíst, musel se obléknout a musel se sám o sebe postarat.“ Zárubová dodává, že na HAMU neexistuje žádná pozitivní diskriminace - jako by se dopředu preventivně bránila obvinění, které dosud nepadlo, ale které čeká, že padne. „Ve Spojených státech třeba někde studenti tmavé pleti mají nějaké pozitivní body nebo body za genderovou vyváženost, ale tady nic takového není,“ říká. Opakuje, že Tomáš se na HAMU dostal pouze svou vlastní zásluhou. Že je Rom z dvanácti dětí a kolik vydělává jeho rodina, nehrálo roli. „Jediným faktorem jsou přijímačky a talent,“ říká.

Na Berklee šlo sice také primárně o přijímačky a talent, ale navíc ještě o spoustu peněz, které mu někdo dá jen v případě, že bude opravdu věřit jeho příběhu a ctižádosti. Zárubová ty peníze pro Tomáše nakonec sehnala, respektive dala je dohromady s pomocí několika nadací. Nadace Bakala Foundation se zavázala přispět největší částkou a zaplatit Tomášovi školné na celé studium. Kellner Family Foundation mu slíbila zaplatit v Bostonu ubytování a Nadace Karla Janečka přispěla na jídlo a ostatní výdaje na pobyt. „Mám z toho obrovskou radost,“ říká dnes Zárubová. „Tomáš Kačo je Rom bojovník. On za to etnikum bojuje a v tom je jeho přístup skutečně cenný. On chce být dobrý Rom. Aby měli mladí lidé v romském etniku příklad. V tom je důležitost jeho úspěchu.“

V Americe
V lednu 2015 se Tomáš stěhoval do Bostonu coby čerstvý student Berklee College of Music, oboru aranžování moderní hudby a hudební produkce, a hned v prvním semestru ho čekaly těžké chvíle: kulturní šok, angličtina, jiný systém vzdělávání. „První měsíce jsem si musel každou hodinu nahrávat na mobil. A pak to doma poslouchat pořád dokola, abych porozuměl, o čem vlastně učitel přednáší,“ vzpomíná Tomáš. „Třeba v hodině jazzové harmonie, kde jejich značení akordů je odlišné od českého a učitel používal slova, která jsem nikdy v životě neslyšel. Bylo velmi těžké udržet krok.“ Předměty byly taky jiné, více praktické. Učili se psát hudbu jak pro orchestr, tak reklamní upoutávky. Najednou mohl Tomáš aranžovat skladby pro gospel ensemble, smyčcový orchestr i pěvecký sbor. Brzy se stal jedním z nejlepších studentů školy a letos v únoru školu ukončil za rekordní dva roky místo standardních čtyř. Navíc dostal ocenění „magna cum laude“, které dostává jen asi deset procent nejlepších studentů.

Jeden z jeho mentorů a učitelů na Berklee, Matthew Nicholl, říká, že málokdy potkal studenta, který má takovou vášeň pro skladatelství jako Tomáš. „Má na sebe obrovské nároky a nikdy se nesmířil s ničím, co nebylo perfektní,“ říká Nicholl. „Jeho hudba je nesmírně emocionální, plná osobních výrazů.“ Tomáš teď přemýšlí, co bude dělat dál. Momentálně si hledá práci v New Yorku, protože chce zůstat a tvořit v Americe. Líbí se mu anonymita, s jakou tam se svou snědou pletí přirozeně zapadne do etnicky rozmanitého koloritu lidí. „Většina Američanů ani neví, co to je, když řeknu, že jsem cikán. Je to pro ně něco tajemného a líbí se jim to. Nemají vůči mně předsudky,“ říká. Rozdíl mezi tím, jak ho vnímají Američané a jak ho vnímají Češi, je prý obrovský. „Když přijedu do Čech, nikdo se na mě neusmívá, nikoho vlastně nezajímám. A navíc všichni poznají, že jsem Cikán.“

Zpátky v Novém Jičíně
Tak vřelého přivítání jako u Kačů v Novém Jičíně se mi dostalo naposledy na romské svatbě v Makedonii. Podobně jako tam i tady se rychle začínám ztrácet ve jménech všech sourozenců. Eva, Andrea, Emilie, Irena, Lucie, Adrian, Nikolas. Pak je tam nejmladší, desetiletá Ilonka, a nejstarší, čtyřiatřicetiletý Viktor, pro kterého složil Tomáš ve svých patnácti letech svoji vůbec první skladbu. („Byl nešťastně zamilovaný a já jsem cítil jeho bolest,“ říká Tomáš.) Pak taky sestra Veronika, která krásně zpívá. A bratr Patrik, který hraje na klavír, pro nějž se u Kačů doma vždycky našlo místo, ačkoli v malém bytě zabírá spoustu prostoru, který by se dal využít na něco praktičtějšího. Třeba skříň nebo matraci pro jedno z dětí. Ale priority jsou priority. „Pánbůh nám nadělil dvanáct dětí, no. Tož mu děkuju,“ říká máma Ilona. Všechny děti jsou navíc zdravé, veselé a všichni spolu vzájemně vycházejí a mají se rádi, což je optikou mnoha českých permanentně polorozhádaných rodin malý zázrak. Tomáš je sice jediný, kdo má hudební vzdělání, ale hudebně nadaní jsou všichni. „Holky mi tancujou, zpívají. Měly vystoupení všude, v Praze, v Ostravě. V Praze vyhrály první místo a nebyly tam jen jednou, byly tam vícekrát,“ říká Ilona. „No na hudbu jsou z manželovy strany aj z mojí strany. Oni byli Maďaři jeho rodiče. A Maďaři, ti zpívali o dušu!“ Pro Tomášovu maminku byl úspěch jejího syna hořkosladký. „No, jak jsme se to dozvěděli, že mu to vyšlo, ta Amerika, tak jsem nebyla z toho šťastná,“ říká. „Byla tam i radost i starost, strach. Nechtěla jsem prostě, aby mi odešel.“

Otec Viktor to od začátku viděl jinak. „Já chtěl, aby šel do světa. Ať potká ty kultury jiný, ty světový kultury. To byl jeho sen. On si to tak přál, že jednou z něho něco bude, že bude hrát v tom největším sále v New Yorku. Já to ani neumím vyslovit,“ říká Viktor. „Já taky půjdu do světa!“ křičí desetiletá Ilonka, pro kterou je starší bratr Tomáš největším hrdinou. „Já si myslím, podle mého názoru, že Tomáš je génius,“ říká o svém synovi Viktor a přitom dojetím brečí. „Málokomu se podaří to, co jemu. Tady v České republice, to je tak z milionu deset lidí nebo možná ještě míň. Tady by mu to lidi záviděli. Tady by neměl budoucnost.“

***
Po celém světě
TOMÁŠ KAČO (30)
Nerad kategorizuje svoji hudbu, která se pohybuje na rozhraní tří žánrů: klasiky, jazzu a romské tradiční hudby. Skládal a aranžoval hudbu k prvnímu romskému muzikálu „Superstar Company“, aranžoval (upravil již dříve složenou hudbu) pro koncert a CD Idy Kelarové „Romská balada“. Ve Spojených státech aranžoval například pro pianistu Pabla Zieglera. Coby klavírista koncertoval nejen ve Spojených státech a Česku, ale také v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Belgii, Izraeli, Maďarsku a na Slovensku.

O autorovi| Iva Roze, Autorka je novinářka, studovala žurnalistiku na Columbia University v New Yorku, pracuje pro česká i americká média.